Zítra k nám mají přijít kamarádi a budeme si dávat dárky, protože o Vánocích se už neuvidíme. Chtěla jsem proto připravit nějaké pohoštění. Koupila jsem ingredience na výbornou krabí pomazánku, bílé víno a sněhové cukroví.
Všechno jsem poctivě vybalila a šla dělat nějaké věci na počítač. Přitom jsem se ale nemohla zbavit chuti na ty sladké potvůrky, co provokativně seděly ve skříni v kuchyni. Byla jsem ale pevně rozhodnutá, že si je nedám. Jenže…
…jenže mé podvědomí je mlsnější a zákeřnější, než jsem si uvědomovala! Napadlo ho, že bych cukroví mohla alespoň vyfotit. (COŽE?!? Odkdy fotím obyčejné cukroví, které jsem ani sama neudělala??)
Nevědomky a s dobrými úmysly (HAHA) jsem došla do kuchyně, vzala krabičku s mlsnotami a odnesla je do pokoje, kde už jsem měla vše nachystané na focení.
Naaranžovala jsem několik kousků na talíř a začala mačkat spoušť. Ale to pořád nějak nebylo ono. Zkusila jsem různé kompozice, naaranžovat různý počet kousků… nic však nefungovalo. V tom se opět ozvalo podvědomí: “Hodně hezkých fotek jídla je foceno tak, že je tam kousek něčeho nakousnutý! Co kdybys to taky zkusila?”
Nic netušíce jsem své podvědomí poslechla a do jednoho cukroví jsem si kousla. Jenže nakousnutí se mi nepovedlo dostatečně fotogenicky, a proto jsem to musela několikrát opakovat…
Hm, zítra budu muset zajít koupit nové. To podlé podvědomí!!!
A tady je jedna písnička, která mi z nějakého důvodu připomíná poťouchlé ujídání cukrovinek :)
