Jak jsem škrábala

Všechno to začalo takovou nevinnou ideou: „Nepřetřeme ty oranžové zdi v pokoji na bílo?“

 

Abych to vysvětlila: Majitelé, od nichž máme byt pronajatý, mají nezdravou zálibu v sytě oranžové barvě. Jsou jí vymalovány všechny pokoje v bytě. Jejich řádění byla ušetřena jen kuchyně, kde jsou stěny sice bílé, ale za to je alespoň oranžová kuchyňská linka. A pro jistotu si to vynahradili v předsíni, kde se s tím nepárali a barevně natřeli i strop. Vždycky, když tam vejdu, mám pocit, jako bych vlezla do útrob nějakého monstrózně velkého pomeranče.

 

Už někdy v říjnu jsem přítele seznámila s neprůstřelnými argumenty, proč vymalovat: že ty zdi už jsou odřené, že se loupou a že to za jedno odpoledne budeme mít hotové. Argument o tom, že oranžová podporuje chuť k jídlu, a že když se jí zbavíme, přestaneme jíst nezdravé věci, sice nepadl na úrodnou půdu, ale i tak přítel podlehl mému nátlaku a uvolil se, že až budu mít ve škole trochu volněji, pustíme se do toho. Dokonce mi čtrnáct dní na to koupil i váleček!

 

Jenže pak přišlo psaní zápočtů, dělání zkoušek, učení se na státnice a psaní diplomky prokládané focením a fotomontážováním a najednou byl konec května a my jsme v pokoji stále měli stěny bezohledně stimulující chuťové pohárky. Nedávno jsem ale trochu času vyšetřila a tak jsme se rozhodli neotálet a pustit se do toho. Měla to být záležitost jednoho odpoledne, ale proměnila se v šestidenní galeje! Z části to bylo způsobeno přítelovou nevinnou ideou: „Když už se do toho pustíme, uděláme to alespoň pořádně a ty zdi nejdřív seškrábeme, aby se to neoloupalo.“

 

Poučení? NIKDY neškrábejte zdi! Vždycky to vydrží ještě ten další nátěr. A kdyby se to náhodou někde opravdu začalo olupovat, vždycky přes to přece můžete přelepit nějakou fotku! Alespoň si tak pokoj zútulníte!

 

Původně jsem tenhle článek chtěla pojmenovat „Jak jsem bílila,“ ale po dvou dnech strávených nalepená na stěně, zaprášená a se špachtlí skoro přirostlou k ruce, jsem měla pocit, že název není tak úplně adekvátní. Zajímavé je, že existuje jen velice málo způsobů, jak lze špachtli držet a přitom nátěr seškrabovat nějakou rozumnou rychlostí. Takže ty puchýře, co se vám po hodině udělají na rukou, další námahy prostě nijak neušetříte.

 

Po dvou dnech usilovné práce bylo naštěstí hotovo. Zbavování se posledních zbytků oranžové barvy mi působilo až fanatické uspokojení, poslední centimetry jsem seškrabávala s lehce šíleným leskem v očích a neustále vykřikovala, že v pokoji nechci už nikdy nic oranžového.

 

Bílení byla hračka. Párkrát se to ošmrdlalo válečkem a bylo.  Po třech dnech jsme tedy mohli být hotoví a vesele nastěhovaní zpátky. Jenže to bych nesměla mít další nevinnou ideu: „Nebylo by lepší už rovnou koupit pořádnou postel, aby se nám ty zdi neumazaly?“ A tak jsme vyrazili do obchodu s nábytkem. Vyhlídli jsme si krásnou postel, ke které byla jako akční nabídka zdarma i větší skříň (do té staré jsem se se svou skromnou zásobou oblečení a HLAVNĚ kvůli tomu, že si ke mně přítel pověsil celých šest košil, nemohla vejít).

 

No, a když už jsme byli v těch velkých nákupech a museli si půjčovat Kika bus, napadla mě ještě jedna nevinná idea: „Nekoupíme rovnou už i lepší stoly k počítačům?“ Takže jsme z obchodu odjížděli jako ti nejloajálnější zákazníci, cpali nám slevové kupony, abychom se zase příště vrátili, a pomalu nám šel poděkovat i manažer prodejny.

 

Ukázalo se, že skládat nábytek je něco jako hard core puzzle. A že sešroubovat to všechno dohromady rozhodně není záležitost na jedno odpoledne. A taky se ukázalo, že jsem nebyla obdařena příliš velkým množstvím manuální zručnosti. Když jsem hrdinně po čtyřiceti minutách přišroubovala držátka k šuplíkům, přítel už měl postavenou skoro celou skříň.

 

Po šesti dnech úmorné dřiny bylo naštěstí hotovo (i když k mytí oken jsem se dostala teprve včera, tedy tři týdny poté). Doufám, že v nejbližší době už podobně hrůznou akci nebudeme opakovat. I když v hlavě se mi začíná rodit taková nevinná idea: „Nezbavíme se toho hrozného koberce a neuděláme místo něj plovoucí podlahu?“

Módní portrét s Maruškou

Tohle focení bylo trochu adrenalinový zážitek, tedy hlavně chvíle před samotným focením. Posledních několik návštěv studia trochu zlobil zámek od dveří a muselo se třeba pět minut různě točit klíčem, aby všechno správně zapadlo a zámek se odemkl. Tentokrát ale dveře vyhlásily generální stávku a mým snahám vzdorovaly dobrých 40 minut.

 

Už jsem se pomalu začínala připravovat na nejhorší – že budeme muset focení přesunout, ale naštěstí mě přijela zachránit kamarádka fotografka. Párkrát klíčem v zámku zatočila a dveře povolily! Asi nemusím říkat, že mi spadl kámen ze srdce.

 

 

O líčení se opět postarala Petra Vomelová, která obětavě líčila na schodech před ateliérem. Polní podmínky nejspíš svědčí její kreativitě, protože se jí to povedlo snad nejvíc za celou dobu naší spolupráce! :)

 

Když jsme se konečně dostaly do ateliéru a Maruška si stoupla před foťák, nemohla jsem věřit vlastním očím! Tahle slečna, že se nikdy předtím nefotila?  Bez přehánění by strčila do kapsy hodně “profi” modelek, se kterými jsem už spolupracovala v minulosti! Musela jsem Marušku chválit tak často, že už jsem si pak říkala, že mi to ani nemůže věřit, že to myslím vážně. Ale ona byla prostě dokonalá!

 

 

A co na focení říká Maruška?

[quote]
Protože trpím velice specifickou ženskou vlastností, kterou je zvědavost, poté, když mi Jaruška napsala, zda bych neměla zájem o pár foteček, tak tato vlastnost překonala všechny ostatní mé vlastnosti, jako je případný stud, či tréma, nebo obavy, zda když jsem ještě nikdy nefotila se dokáži správně usmívat a pózovat, bylo mou odpovědí jasné ANO. Jaruška na mne již při našem podání ruky působila velice příjemným a uvolněným dojmem, když jsme se pak dali do focení, zážitek to byl úžasný, nejen, že jsem se nestyděla, ale ještě k tomu jsem poměrně rychle pochopila jak stát a natáčet se. Byl to pro mne obrovský zážitek, plný krásných a pozitivních zážitků.
Jarušku doporučuji všem, zejména těm, kteří si chtějí udělat památku, či jsou prostě jen zvědaví, jaké to je se nechat vyfotit. Moc Ti děkuji za krásný a opravdu nezapomenutelný zážitek. Doufám a věřím, že spolu ještě někdy alespoň pár fotek nafotíme, protože mi bude ctí.
[/quote]

 

Uložit

Dětství není žádná sranda

To jsem takhle zase jednou byla paparazzi a pronásledovala bratránka s foťákem :) Škoda, že už si přesně nepamatuju, co na počítači dělal, ale podle toho zápalu bych soudila, že buď prováděl nějakou obrovskou fúzi nebo investoval pořádný balík peněz na burze.

 

 

Uložit

Co si obléct na focení VIII.

Nemůžu uvěřit tomu, že už je to víc, jak měsíc, co jsem připravovala minulý článek s tipy, co si sbalit na focení. Když jsem otevřela polyvore, abych začala se skládáním outfitu, na titulní stránce na mě vyskočila tahle úžasná sukně (#2). Vždycky jsem si představovala, že v podobných sukních (i když o chlup delších) by jezdily ženy z počátku dvacátého století na výpravy do Afriky, Indie a jiných exotických končin.

 

Díky tomu jsem hned měla jasno, jak budu celý model ladit. Svůj díl na tom má i prázdninový čas, který přímo vybízí k tomu sbalit si batoh, nasednout do auta a nechat se unášet k obzoru s příslibem nečekaných dobrodružství a neopakovatelných zážitků.

 

 

#1 – Tygří tričko

Tričko s tygrem na hrudi je bezpochyby tím nejvýraznějším prvkem celého modelu a ostatní kousky mu spíše sekundují. Líbí se mi jeho volný střih, který přímo křičí bezstarostností a dlouhými letními večery.

 

#2 – Sukně s páskem

Na sukni se mi líbí malé zlaté knoflíčky, které ji hezky ozvláštňují a přitom nekradou příliš pozornosti od trička. Zároveň jsou v teplých odstínech, takže hezky ladí s béžovým tričkem.

A ten pásek je prostě fenomenální! Pokud víte, kde se nechá podobný koupit, určitě napište!

 

#3 – Boty pro cestovatelku

Jak už jste možná postřehli, vždycky na focení doporučuji boty na podpatku nebo aspoň na platformě, ale dokážete si představit, jak se brázdíte savanami na deseticentimetrových jehlách? :)

 

#4 – Dokonalá brašna

Pokud víte, kde koupit nejenom pásek k sukni, ale dokonce i kabelku a podělíte se o tu informaci se mnou, okamžitě se stanete mým nejoblíbenějším čtenářem! Sice to nepřinese žádný materiální užitek, ale snad vás to zahřeje u srdíčka stejně jako mě vědomí, kde takové skvosty pořídit :)

 

Nenechte se zmást tím, že byste si na expedici brali jen takovou malou kabelku. Ještě jste neviděli ty naložené velbloudy jedoucí za vámi :)

 

#5 – Pistáciové brýle

Zelenou barvu celkově nemám moc ráda, ale tahle pistáciová se mi v kombinaci s hnědými odstíny hrozně moc líbí. Přemýšlela jsem, jak model ozvláštnit a vnést do něj více barev a právě tenhle odstín mi připadal jako nejlepší řešení. S hnědou se nijak nepřebíjí a přitom modelu dodává šmrnc, který jsem chtěla.

 

#6 – Ďábel ukrytý v detailech

Když už máme zelené brýle, proč si pistácií nenalakovat i nehty? Celý model pak bude působit mnohem víc promyšleně a na fotkách to vynikne ještě víc než v běžném životě.

Model je v teplých odstínech, takže jsem k němu zvolila zlaté doplňky. Velké množství náramků ve mně evokuje bohémskou náladu, která celý outfit hezky dotváří.

 

Líbí se vám model? Kdo v něčem podobném přijde na focení? :)

Chtěli byste, abych příště zkombinovala nějaké konkrétní oblečení? Napište do komentářů, moc ráda se o to pokusím!

Uložit

12/12: Květen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším pátý autoportrét tohoto roku.

 

V rámci čtení tohoto článku předstírejme, že je teprve jednatřicátého května, aby si nikdo nevšiml, že píšu s lehkým zpožděním :) Téma článku je nasnadě: státnice. V březnu už jsem si odkroutila jedny. A teď za sebou mám čerstvě druhé. Stala se ze mně inženýrka, takže už musím začít být děsně vážná a dospělá.

 

Poté, co jsem státnice udělala, obřadně jsem se zbavila všeho učení, co se mi za pět let studia rozlezlo do všech koutů pokoje. Byl to jeden z těch nejsladších pocitů, co jsem v životě zažila :) Skoro stejně tak dobrý, jako když jsem druhý den jela na oběd a několik studentů kolem mně se učilo na zkoušky. A já jsem věděla, že podobné kratochvíle už s trochou štěstí nikdy nebudu muset absolvovat. Pokud pochybujete, zda byste měli dostudovat vysokou, nedělejte to kvůli tomu titulu, ale pocitu svobody, který se najednou po pěti letech bez jakéhokoli sociálního života, dostaví :)

 

Jsem zvědavá, jak efektivně (koukám, že používání ekonomických termínů se jen tak nezbavím) teď se svým časem naložím, když ho nebudu mít rozdělený na časy flákání (= semestr) a akutního nedostatku spánku a předávkování kofeinem (= zkouškové). Naposledy jsem v takové situaci byla někdy v pěti letech a to jsem se, jestli si dobře pamatuji, flákala od rána do večera. Doufám, že se mi staré zvyky nevrátí :)

 

Začínám mít pocit, že v rámci svého autoportrétového předsevzetí fotím ty nejnudnější autoportréty, co existují. Ale řekněme, že tenhle je ZÁMĚRNĚ takhle statický, aby podpořil to, jak už jsem vážná a dospělá :)

 

A co vy? Jak jste si užili květen? Taky jste si na svém seznamu mohli odškrtnout položku “získat titul”? Nebo vás to stále čeká? Už to máte zdárně za sebou?

 

Uložit

Není už té retuše trochu moc?

Hned na začátku bych ráda předeslala, že osobně proti retušování vůbec nic nemám a sama ho na svých fotkách také hojně používám. S dobrou retuší fotky vypadají víc profesionálně a dokonale. Foťáky mají ve zvyku zachytit každou nedokonalost pleti, každý hrbůlek, kterého si v běžném provozu ani nevšimnete. A proč mít takové věci na fotkách, že? :)

 

V, tuším že, květnovém Elle jsem se dočetla o tom, že Claudia Schiffer po třiceti letech nafotila novou kampaň pro Guess. V roce 1989 to byla právě reklama pro tuhle značku, která jí odstartovala kariéru. Letos si to nostalgicky připomněla a nafotila kampaň novou. Fotky jsou skvělé, ale zarazilo mě, že ať je modelce dvacet nebo padesát, na fotkách vypadá stále stejně. Když jsem fotky hledala, měla jsem dost problém říct, která je aktuální a která z osmdesátých let.

 

A tak se musím ptát: Není té retuše už trochu moc? Chápu, že stárnutí se teď moc nenosí. Sama dělám kolem každé nové vrásky cavyky. Ale proč? Vždyť to, že stárneme, neznamená nic jiného, než že prožíváme ten kratičký čas, co tu máme. Že získáváme zkušenosti, jsme šťastní, trpíme…

 

Vrásky jsou naše historie vepsaná do obličejů. Když na fotkách někoho vyretušujete tak, že vypadá zpátky na dvacet, berete mu tak vlastně všechny jeho zážitky. A to je přece škoda! Co myslíte?

 

Uhodnete, které fotky jsou z letoška a které vznikly před třiceti lety? :)

 

 

 

 

Scroll to top