Pojďte se podívat, jaký příběh jsme vymyslely s Janou při focení fotoknihy pro manžela, kterou mu chtěla dát jako originální dárek k oslavě jejich výročí.
Zbylé fotky už jsou jen pro manžela ;)
MUA: Petra Vomelová
Month: December 2012
Jak jsem nakupovala dárky
Je začátek listopadu a někteří mí přátelé nadšeně popisují, jak už mají nakoupenou půlku dárků na Vánoce. S úsměvem je poslouchám a přitom si v duchu říkám, jestli to trochu nepřehánějí. Vždyť je to teprve chvíle, co skončilo léto, a Vánoce jsou ještě tááák daleko.
Začátek prosince. Spolu s prvním sněhovým popraškem na mě začínají dopadat i záchvěvy vánoční nálady. Asi bych měla začít plánovat, komu všemu chci něco koupit, a čím je obdaruji. Při jedné z četných nocí, které trávím svou oblíbenou kratochvílí (tedy spíš „dlouhochvílí“) – tupým koukáním do stropu, mě najednou zaplaví vlna nápadů na ty nejúžasnější dárky, které si kdo může přát. „Hned ráno si je pečlivě musím zapsat do diáře,“ připomínám si, když se pomalu začínám nořit do hlubin spánku.
Ráno se probouzím s myšlenkou na to, že si hned všechno zaznamenám, ale ouha. Zjišťuju, že jsem ve skutečnosti nic nevymyslela, akorát se mi o tom vymýšlení zdálo. Ale co. Je teprve začátek prosince. Mám ještě dvacet čtyři dní, takže není důvod k panice.
Desátého prosince už začínám pociťovat určitý tlak na to, že bych s tím měla nějak pohnout. Píšu si seznam těch, které budu obdarovávat, a jsem na sebe hrdá, jak to všechno skvěle zvládám.
Hrdost se mě drží ještě další čtyři dny.
Čtrnáctého vezu fotky klientce. Poté co musím vykopávat auto z několika metrových závějí (tak mi to alespoň připadá, když kolem něj pobíhám s pidi košťátkem, snažím se neumazat bílý kabát a auta kolem mě sviští stejnou rychlostí jako v novém Bondovi), se spontánně rozhoduji, že zajedu do Olympie a tam prostě dneska všechno nakoupím. Jsem tak spontánní, že si zapomenu vzít pracně vypracovaný seznam šťastlivců, kteří ode mě obdrží materiální potešení. Ale co, aspoň se teď ukáže, na koho opravdu myslím.
Procházím Olympii poprvé, abych zmapovala, jaká je nabídka. Oblečení. Oblečení. Oblečení. Kosmetika. Oblečení. Oblečení. Něco mi říká, že ode mě letos všichni dostanou buď kosmetiku, nebo oblečení.
Procházím Olympii podruhé, protože nemůžu uvěřit tomu, že je na výběr pouze oblečení nebo kosmetika. Hm, ještě všem můžu vytisknout poukaz na kávu/hranolky/čínu/hamburer/…
Pocházím Olympii potřetí a nadávám si, proč jsem si vzala boty na podpatku. Ale s vypětím sil kupuju tři vcelku originální dárky, které nejsou oblečení nebo kosmetika. Ještě něco pro malého bratránka a zbytek objednám na internetu.
Po dobrých deseti letech vstupuju do hračkářství a poprvé v životě se obracím na tu „nezajímavou“ stranu regálů, kde jsou hračky pro kluky. Žádné nepřirozeně vychrtlé panenky se strašidelně velkýma očima, tady se děje všechna akce: lety do vesmíru, divoké jízdy v angličácích, průzkumy s meči a pistolemi. A já jsem úplně ztracená.
Co sakra může šestiletý kluk chtít? Už mu málem rezignovaně kupuju penál s nějakou černobílou ovcí, které je plný regál, ale NAŠTĚSTÍ se včas zastavím. Jsem přece kůůůl tetička! Ta nekupuje věci do školy. Ale jsem taky pacifistka, takže mu nehodlám kupovat žádné zbraně. Možnosti nebezpečně řídnou. Nakonec odcházím s mrňavou krabičkou lega a modlím se, abych nebyla příčinou některé z budoucích návštěv ambulance, kdy budou dusícímu se bratranci vytahovat jednotlivé dílky stavebnice z krku/nosu a vyslýchat ho, kdo je za takovou šlamastiku zodpovědný. To by moc kůůůl nebylo.
Mise skoro splněna. Teď už jen nakoupit nějaký alkohol (Kéž by vše bylo tak snadné jako nakupování alkoholu!), přísady do těsta na perníčky a hurá domů!
Z nákupního maratonu jsem natolik zdecimována, že si musím dát přes víkend od „svátků klidu“ pauzu.
Sedmnáctého prosince, pondělí. Začínám milostivě objednávat dárky z internetu. Do každého eshopu vždy pečlivě volám, abych se ujistila, že dárky stihnout dodat do pátku. Nechci, aby se opakovala situace z Vánoc asi před třemi lety, kdy dárky nestihly přijít včas, a já jsem všem musela nakreslit, co ode mě někdy v lednu dostanou. Kdo ví, jak „úchvatně“ kreslím, si dovede představit, že to nebyly moc veselé Vánoce…
Večer se hrdinsky pouštím do přípravy těsta na perníčky. Zachytit med a vajíčka, aby nestékaly z válu na kuchyňskou linku a z ní na moje nohy a na podlahu, mi připadá stejně marné, jako když se snažím někde příčně zaparkovat.
Když je vytvořena jakási hmota ucházející barvy a akceptovatelné konzistence (a já v sobě mám několikátou sklenku vína, což výrazně zvyšuje moji toleranci k předcházejícím dvěma kritériím), začínám hledat vykrajovátka a zjišťuji, že náš byt nic takového neobsahuje.
Je čas na kreativitu! Jako nejjednodušší a nejméně estetická varianta se jeví rozřezat těsto na obdélníčky. Pak ale naštěstí objevuji kulaté sítko na louhování čaje a cukroví je zachráněno! Kolečka jsou přeci mnohem zábavnější!
Devatenáctého prosince, středa. S provinilým úsměvem nesu do tiskárny objednávku na kalendář a asi třicet fotek. Aby mě nevyhodili, že už nestíhají, velkoryse jim sděluji, že si pro něj přijdu až v pátek odpoledne, a utíkám pryč rychleji, než si prodavač stihne uvědomit, co mi to právě odkýval.
Dvacátého prvního prosince, pátek. Jdu si do tiskárny vyzvednout svoji objednávku a zjišťuji, že kalendář už je sice hotový, ale na fotky nějak zapomněli. Velice srdceryvně jim popisuji, jak moc nutně fotky potřebuji, že bez nich kompletně zkazí Vánoce mé klientce. Mé psí oči jsou tak neodolatelné (´mají strach, abych je nepokousala), takže mi je tisknou „na počkání“, na které musím čekat skoro hodinu.
Dvacátého druhého prosince, sobota. S přítelem nosíme dárky do auta na dvakrát. V duchu vzpomínám, jak jsem to zvládala loni, když jsem jela vlakem, a vybavuje se mi pravidlo o „instatních dárcích“, které musely dosahovat pouze určitých rozměrů a hmotnosti, abych je vůbec koupila.
Přijíždím k rodičům, absolvuji stejné peripetie jako při nošení dárků do auta, zjišťuji, že výtah v paneláku je nějak podezřele malý, a jeden z dárků zapomínám v autě, kterým přítel odjíždí do zasněžených končin Vysočiny.
Dvacátého třetího prosince, neděle ráno. Otravuji přítele, aby mi přivezl dárek, který jsem zapomněla v kufru auta.
Dvacátého třetího prosince, neděle dopoledne. Otravuji přítele, aby mi přivezl dárek, který jsem zapomněla v kufru auta.
Dvacátého třetího prosince, neděle odpoledne. Otravuji přítele, aby mi přivezl dárek, který jsem zapomněla v kufru auta.
Dvacátého třetího prosince, neděle večer. Přítel přichází s úžasným řešením, že mi dárek pošle vlakem! Vánoce jsou zachráněny!
Dvacátého čtvrtého prosince, pondělí dopoledne. Spiklenecky od průvodčího přebírám dárek a dušuji se, že příští rok začnu nakupovat dárky už na začátku listopadu stejně jako mí víc zodpovědní přátelé. Ale stejně už teď vím, že své rozhodnutí nedodržím. Bez předvánočního shonu a stresu by to prostě nebylo ono. Pak bych si ten klid, který nastane, když zasednu ke štědrovečerní tabuli, nedokázala tolik vychutnat.
Co si obléct na focení XI.
Nemůžu uvěřit tomu, že od posledního článku s tipy, co si obléknout na focení, uběhly skoro čtyři měsíce! Přitom je to jeden z mých nejoblíbenějších tipů článků.
Tentokrát jsem se zaměřila na jeden z těch nejžhavějších trendů této sezony: inspiraci gotickou subkulturou a jejími oblíbenými cvočky a černou barvou, která je v naprostém kontrastu s cukrovým létem v pastelových odstínech a záplavou květin všech barev a tvarů.
Pojďme se podívat na jednotlivé kousky modelu, ve kterém bych některou z vás moc ráda nafotila!
#1 – Malé černé
Slyšíte to ze všech stran a já se taky přidám: malé černé jsou jedním ze základních (a tím pádem i nejuniverzálnějších) kousků vašeho šatníku. Můžete si k nim vzít nadčasové šperky a lodičky na podpatku a máte elegantní model na večírek nebo ples.
Když k němu naopak nakombinujete něco ležérního, jako jsem to například udělala já, můžete šaty vytáhnout i na běžné denní nošení.
#2 – Psaníčko se cvočky
Protože je černé a se cvočky a protože psaníčka jsou kůl :) A navíc se mi líbí, že modelu dodává trochu elegance a ženskosti v kontrastu s mohutnými botami a pánsky vyhlížející košilí.
#3 – Flanelová košile a ladící rtěnka
Abych modelu dodala uvolněný vzhled, přidala jsem flanelovou košili, kterou si můžete buď volně hodit přes ramena, uvázat ji kolem ramen nebo si ji obléknout a uvázat na uzel. K tomu ještě ledabyle vyhrnout rukávy a postavit límeček a ležérnost je na světě.
Rtěnka ve tmavším odstínu, který je podobný barvě košile, outfit sjednotí a dodá mu trochu drsnosti. Dovedete si k němu představit nějakou světle růžovou/tělovou rtěnku? Já tedy rozhodně ne!
#4 – Úúúúžasné boty
Tyhle boty jsou tak úžasné, že jim odpustím i to, že nemají podpatek i přesto, že boty na podpatku na focení vždycky tak prosazuju.
Na běžné nošení se nejspíš jedná o boty naprosto nepoužitelné (hmmm, že bych to otestovala?), ale na focení jsou jako stvořené! Na vysokém klínu, který vám rozhodně nedovolí stát se svěšenými rameny. A představte si, jak dlouhé budou vypadat vaše nohy!
Jak se vám tenhle model líbí? Vzaly byste si ho na sebe (nejen) na focení?
Máte nějaké tipy, co bych měla nakombinovat příště? Pište do komentářů!
Výlet do Drážďan
Trochu se zpožděním podávám report ze svého víkendového pobytu v Drážďanech. Někdy v půlce prosince jsem tam byla navštívit ségru, která v zimním semestru v rámci Erasmu studuje v Německu.
Cestu tam jsem absolvovala překvapivě rychle a levně s nějakým maďarským autobusem. Cestu zpět pak podle očekávání pomalu a překvapivě draze s Deutsche Bahn. Ale ještě jsem měla štěstí, jet ECčkem obráceným spojem, měla bych zpoždění rekordních deset hodin. Ta hodinka pak vedle toho vypadá docela malicherně.
Víkend byl podle očekávání velice fyzicky náročný. Z toho věčného vysedávání a popíjení kávy/Baileys zákonitě musí začít bolet záda. A panty na puse.
Vyšlo nám krásné počasí, takže jsme si Drážďany mohly i docela projít. Město mělo vzhledem ke své ne příliš optimistické historii, pozdnímu podzimnímu počasí a soumraku, který se rozlil vždy téměř okamžitě po třetí hodině, velice silnou atmosféru. Na každém místě jsem se zapřísahala, že tam někdy budu muset fotit a tak se město posunulo na druhé místo mého imaginárního žebříčku top míst na focení fashion editorálů. Schválně, jestli uhodnete, co je na prvním místě :)
Módní portrét s Mirkou
Mirku jsem fotila zhruba v půlce listopadu. Nafocení přišla s maminkou, které focení dala jako dárek k narozeninám. (o jejím focení napíšu někdy příště). Mirku zaujalo moje tvrzení, že pevně věřím tomu, že na fotkách může být každý krásný a že fotogeničnost je jenom o šikovném fotografovi a ne nějakém mysteriózním daru, který musíte dostat od přírody, abyste si před foťák mohli stoupnout. Proto se to rozhodla vyzkoušet na vlastní kůži.
Nejdřív Mirku nalíčila vizážistka Petra Vomelová, která Mirce zvýraznila její krásně velké oči a celkově podtrhla její jemný obličej.
Já mezitím vybrala několik modelů z oblečení, které si Mirka přinesla. Učarovaly mě zelené vílí šaty, které mají vzadu trochu delší sukni (můžete je vidět na fotkách nahoře). Myslím si, že dobře zvolená zelená barva blondýnkám moc sluší a zrovna tyhle šaty působily úžasně žensky a křehce.
Další, co mě zaujalo, byly bíločerné šaty se širokými pruhy a páskem, které nádherně podtrhly Mirky krásnou ženskou siluetu.
Když byla Petra hotová s líčením, pustily jsme se do focení. Mirce jsem na začátku dala krátké “školení”, aby věděla, o co se spolu během focení budeme snažit. A poté jsme se pustily do focení samotného. Vždycky jsem říkala, co přesně dělat, jak se má Mirka tvářit, kam si položit ruce, jak se na mě natočit, … aby se nestalo, že přede mnou bude jen bezradně stát a nevědět, co dělat. Kdyby něco takového chtěla, nemusela by chodit k profesionálnímu fotografovi.
Při focení jsme samozřejmě nemohly vynechat beauty fotky, které máte tak rádi. No, není Mirka nádherná?
Jak jsem měnila pneumatiky
Parkuju před pneuservisem. Zimní pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním sedadle, rozverně poskakují, když brzdím.
Dělicí čára mezi jednotlivými parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent! Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě kráčím do pneuservisu.
Technik mě vítá s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.
„Máte ty pneumatiky s disky?“ ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to proboha disky? Nevinně krčím rameny.
„Co máte za auto?“ pokračuje dál s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.
Po dobrých deseti vteřinách něco nesměle pípnu a technik pokračuje:
„Jezdíte s tím autem víc po městě nebo mimo něj?“
„Myslíte na počty kilometrů nebo frekvenci?“
Teď je zase řada na technikovi, aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.
Odchází s tím, že za deset minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct, když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava.
Vyhrkne na mě cosi nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“
„Nešlo by to nějak dotáhnout?“
Technikovi se na tváři objeví shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic vysvětlovat, a kroutí hlavou.
„A co bych s tím teda měla dělat?“ ptám se neohroženě dál.
„Můžete ty pneumatiky vrátit. Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“
„Kolik stojí disky?“ tážu se a představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.
„Tisíc pět set,“ odpovídá technik pohotově.
„Tak to beru, objednejte je,“ říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu se poradit s přítelem).
„Chcete tu rovnou nechat ty pneumatiky?“
„Jasně, bude to jednodušší,“ a spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.
Když jsem doma, volám příteli, abych mu podala report o celé akci.
„No, takže nám z toho obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená automechanička, “ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na to budou sedět.”
“Nechtěla bys radši zavolat do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?”
Nechtěla, ale nechávám se přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!
Volám do pneuservisu, že nebudu chtít disky.
“Jak jsem zjistila, poslali nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne patnáctky, tak je budeme vyměňovat,” vysvětluji technikovi a tentokrát se moc omlouvám já.
“Ale čtrnáctky vám poslali, to ty disky jsou patnáctky,” odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu hlavou honí: “Blbá ženská…”
“Ahá,” odpovídám nevinně, “tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali,” říkám potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.
Ale…
Hned druhý den volá technik: “Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?”
“Ano,” přitakávám a až tak moc nevnímám, co říká.
Že něco nehraje, mi začne docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm … to asi tehdy myslel tisíc pět set za jeden disk … hmmm… šest tisíc … to se mi moc utrácet nechce.
Radostnou zprávu hned volám příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že bychom ty disky teda nechtěli.
Telefonní číslo onoho blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě ani nenechá představit se a hned se ptá: “Co to bude tentokrát?”
Opatrně mu sděluji, co mi leží na srdci.
“Jó pani, to už je pozdě,” odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, “už jsme to všechno smontovali dohromady.”
Pípnu něco o tom, že teda zítra přijedu a zavěšuji.
Druhý den s posledními zbytky hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem provedla s naší pověstí.
Ale má to i kladnou stránku: S přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.
Tipy pro modelky: Co dělat s rukama?
Podle toho, jak model drží ruce na fotkách, se pozná, jak je zkušený nejen on ale i fotograf, který ho fotí. Ženské ruce by vždy měly vypadat jemně a elegantně. Mužské by naopak měly podtrhovat mužnost a sílu modelu.
Dobrá póza rukou může podtrhnout váš výraz v obličeji, přidat na dramatičnosti celé póze, kterou děláte, ale na druhou stranu velice jednoduše zničit celou fotku. Není nic horšího než ruce křečovitě sevřené do podoby orlího pařátu, malíček nepřirozeně vytrčený do strany nebo jeden z prstů ohnutý tak, že vypadá, jako by vám museli amputovat několik jeho článků.
V tomto článku se zaměřím hlavně na pózování ženských rukou, ale spousta obecných rad, které v něm zmíním, je možná aplikovat i na muže.
Jak se to naučit?
1. Najděte inspiraci
Už jsem to psala v minulém článku o pózování: najděte si kvalitní fotky a podrobte je pořádnému průzkumu. Tentokrát se zaměřte na ruce. Všímejte si toho, jak moc mají modelky natažené/pokrčené prsty, jakým směrem natáčí dlaně k foťáku a jak daleko je drží od těla.
Pro studium budou dobré beauty fotky a reklamní fotky na různé kosmetické produkty, protože na nich je na držení rukou kladen vždy největší důraz.
2. Trénujte
Poté, co jste si zahráli na analytiky a každu fotku prostudovali do nejmenšího detailu, stoupněte si před zrcadlo a začněte vše zkoušet na vlastní kůži. Ze začátku se hlavně oustřeďte na to, abyste ruce měli uvolněné a křečovitě nesvírali prsty.
Když budete pravidelně trénovat, vytvoří se vám svalová paměť, díky které pak jednotlivé pózy a pohyby rukama budete dělat automaticky i ve stresových situacích (jako je focení, kdy vás celý kreativní tým sleduje ostřížím zrakem).
3. Uvolněte se
Na rukou je okamžitě znát, když začnou tuhnout svaly. Takže i přesto, že ruku držíte maximálně elegantně, po chvíli začne tak jako tak vypadat křečovitě. Nebojte se při focení rukama pravidelně hýbat. Hodně pomáhá, když po každém vyfoceném snímku polohu ruky trochu změníte. Začnete tak namáhat trochu jiné svaly a aspoň trochu zabráníte ztuhlosti. Když tenhle trik nestačí, nebojte se ruku protřepat a protáhnout prsty. Jsem si jistá, že žádnému fotografovi nebude vadit několik vteřin počkat, aby získal o třídu lepší fotku.
4. Pečujte o ruce
Tento poslední bod nesouvisí tolik s pózováním, ale pro úspěšnou fotku je stejně tak důležitý. Pečujte o své ruce. Pravidelně je hydratujte, abyste neměli záděrky. Nekousejte a netrhejte si nehty. Než se po takovém “zásahu” nehet kompletně zahojí, může to trvat i měsíc, než odroste celá poškozená část.
Pokud víte, že při focení nebude přítomná manikérka, zeptejte se fotografa, jak si nehty co nejlépe upravit, aby byly v souladu s tématem focení. Není nic horšího, než když přijdete na focení luxusního spodního prádla se sytě růžovými nehty. Jestliže vám fotograf žádné pokyny nedá, klasickou (tzn. lak v tělovém odstínu a bílé špičky nehtů, ne modré/růžové/černé… a bez jakýchkoli jiných originálních aplikací) francouzskou manikúrou rozhodně nic nezkazíte.
Několik praktických tipů na závěr
- Když bude ruka blíž k foťáku a bude k němu natočená celou dlaní, bude to vypadat, že je větší než hlava. To na fotkách obvykle není moc žádoucí.
. - Když budete mít ruce položené na obličeji, nepokládejte prsty přímo na pleť. Můžou se vám pak pod prsty vytvořit nehezké hrbůlky, které jakoby zdeformují tvar obličeje. Místo toho ruce pouze dejte co nejblíž k obličeji a pouze předstírejte, že se ho dotýkáte.
. - Pro lepší představu toho, jak mít jemné, uvolněné ruce, si vzpomeňte na baletky nebo tanečnice (či tanečníky, pokud jste pánové) a to, jak pracují s rukama.
. - Vrchní část dlaně působí mohutně. Pro elegantnější vzhled k foťáku natáčejte hřbet ruky.
Pokud máte nějaké tipy, které se vám při pózování rukou osvědčily, napište je do komentářů, aby se z nich mohli učit i ostatní. Jestliže váč článek přišel užitečný, sdílejte ho na facebooku, twitteru nebo kdekoli jinde, aby z něj mohlo čerpat co nejvíc lidí a společně se díky tomu zasloužili o to, že budou vznikat jen samé krásné fotky!
Chcete, aby vám neunikl žádný článek a věděli jste o všech zajímavých nabídkách na focení? Přihlašte se k odběru newsletteru v pravém horním rohu a budete mít jistotu, že vám nic neuteče!
Fototest s Katkou
S Katkou jsem fotila už před dvěma měsíci ve studiu a focení ji začalo bavit tolik, že jsme to nedávno zopakovaly. Tentokrát se Katka rozhodla, že by chtěla změnu a vypravily jsme se ven. Chtěla fotit v dlouhých společenských šatech. Když mi to řekla, hned jsem věděla, že musíme najít nějakou “dobovou uličku”, protože ta by fotkám dodala tu správnou tajemnou atmosféru.
Od té doby, co jsem před rokem byla na obědě ve Staré Sladovně, jsem věděla, že uličku u ní jednou budu muset využít pro nějaké focení. A jaké by se víc hodilo než právě to, které jsme plánovaly s Katkou?
Vzhledem k tomu, že vše probíhalo v půlce listopadu, kdy se venkovní teplota držela jen lehce nad nulou, muselo být samotné focení co nejrychlejší. Vždycky jsme s Katkou nacvičily, jak ona bude pózovat a kde já budu při focení stát, zatímco ona se zahřívala v bundě a tlustých palčácích. Když bylo všechno podle mých představ, bundu sundala, já vyfotila co nejvíc fotek a během pár minut se přesunuly do nové lokality :)
Na závěr jsme si nechaly krátké šaty, které můžete vidět na fotce nahoře, protože pod nimi Katka nemohla nosit svůj tajný vylepšovák – termo legíny. Jestliže předchozí fotky byly každá otázkou několika minut, na poslední jsme po nácviku měly možná tak deset snímků. Zima byla neodbytná.
Katka všechno zvládla jako naprostá profesionálka. Ani jednou si nezastěžovala, že by jí byla zima. A i po focení, kdy měla promodralé rty a ruce se jí třásly zimou, hýřila dobrou náladou. Bylo to zkrátka úžasné focení!
Za líčení děkuju Petře Vomelové.
Chcete, aby vám neunikl žádný článek a věděli jste o všech zajímavých nabídkách na focení? Přihlašte se k odběru newsletteru v pravém horním rohu a budete mít jistotu, že vám nic neuteče!
.
12/12: Listopad
V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším jedenáctý autoportrét tohoto roku.
A musím říct, že už nápady na něco originálního nepřichází tak snadno jako na začátku roku. Někdy na přelomu léta a podzimu jsem si zahrávala s myšlenkou, že si focení prodloužím i na příští rok, ale nevím nevím. Už teď mám pocit, že tak trochu kopíruju portrét z února.
Původní nápad byl úplně jiný. Měla jsem koupené zajímavé nalepovací řasy a chtěla nafotit něco ve stylu beauty fotek. Ale postupně se nápad posouval ke stále tvrdšímu světlu, až jsem řasy vzdala a nechala se unášet tím, v co se focení pomalu měnilo. Během focení mi byla zima, takže to skončilo takové zamrznuté :)
Ale musím přiznat, že se mi fotka nijak extra nelíbí. Takže pokud v prosinci zbyde trocha času, pokusím se vyfotit dva autoportréty, abych to nějak vykompenzovala.
,
Ostatní měsíce
Leden – Únor – Březen – Duben – Květen – Červen – Červenec – Srpen – Září – Říjen
Co jsem se naučila v listopadu
Že nechat si vyměnit pneumatiky může být docela kovbojka. A že při tom můžete provolat víc času než při rušení tarifů u telefonních operátorů.
Že když zatlušete hřebík šikmo dolů, ten kalendář na něm prostě viset nebude.
Že když si na chvíli odložíte v bankomatu platební kartu a odejdete nakupovat, nejen, že si nic nekoupíte, ale přijdete i o tu kartu. Ale na světě jsou i takoví lidé, kteří když najdou cizí kartu, nepokusí se z ní vybrat, co půjde, ale radši ji nechají zablokovat, aby se o to nemohl pokusit někdo další. Což může otřást vaším skeptickým pohledem na lidi.
Že je jedno, jak brzo se před odchodem začnete připravovat. Stejně vám vždycky pět minut bude chybět.
Že když si podruhé za sebou koupíte o číslo menší boty, je s vámi něco vážně v nepořádku.
Že profíci mají nakoupené všechny vánoční dárky už v listopadu. Ale vy se prý nemáte stresovat tím, že nemáte ani mlhavou představu, co komu koupit. Na všechno budete mít čas v půlce prosince (hahaha).
A jaký byl váš listopad? Naučili jste se také něco zajímavého?
PS: Pokud se budete nudit za dlouhých pochurných večerů (před Vánoci je prý nejmíň světla v celém roce), koukněte na Ruby Sparks a Safety Not Guaranteed!