Oproti roku 2018 byl ten s devatenáctkou na konci ve znamení postupného uklidňování a zvykání si na nový životní styl, který s příchodem mimča na svět nastane, ať už chceme nebo ne.
Miluju, jak nás naše mozky chrání a všechno nakonec dokáží otočit na něco pozitivního. Takže jsem se naučila oceňovat, jak málo mám volného času, protože díky tomu jsem si začala opravdu pečlivě vybírat, čemu se věnuji. A v danou chvíli si to pak mnohem víc užívám. A je taky zajímavá zkušenost prožívat aktivity, kterých se účastním rok co rok s malým capartem, který je nezastavitelným generátorem chaosu, protože si vždycky odnesu úplně nové a jiné zážitky než dřív.
Co jsem tenhle rok zažila?
V březnu jsem vyrazila na Odemykání Lužnice, což byla úplně první akce po skoro roce, na které jsem byla bez syna. Nejdřív jsem se opájela volností “jak za starých časů” a pak se utápěla v tom, jak moc se mi po mrňousovi stýská.
Během Velikonoc jsem prozkoumávala krásy Českého Švýcarska. Vydala jsem se tam i na podzim, ale ten výlet byl o poznání nostalgičtější, protože se jednalo o úplně poslední návštěvu naší svérázné roubenky.
Moje láska k přírodě a jednoduchému životnímu stylu se zase o něco víc prohloubila, když jsem sama se synem stanovala. Nad námi zuřila bouřka a já se nikdy necítila tak v klidu, jako pod tou tenkou vrstvou látky.
Nocovala jsem, zase se synem, na zřícenině a prozkoumávala Telč a Třebíč. A pak si střihla ještě jedno nocování pod širákem spojené s rozlučkou se svobodou.
Na hlavní letní vodě jsem si splnila další kormidelnický milník a sama plula v lodi. Chvílemi jsem myslela, že mi na nekonečném oleji upadnou ruce, ale byl to jeden z nejlepších zážitků.
Na dovolenou v Řecku asi jen tak nezapomenu, protože tam syn začal chodit. To jeho batolení vynahradilo všechny nejezdící výtahy a netekoucí vodu.
A po dvou letech jsem se zase jednou vydala na LARP a ověřila si, že tam člověk může prožít pěkně intenzivní situace. V momentech, které rozhodně nečeká.
Co jsem se tenhle rok naučila?
Že zdraví je opravdu to nejdůležitější, co člověk potřebuje.
Že ve vypjatých situacích se na sebe můžu bez obav spolehnout.
Že jenom proto, že někoho znáte dlouho, nemusíte se s ním přátelit.
Že sny jsou hezké, ale musí se pro jejich realizaci i něco dělat.
A co bych si přála od roku 2020?
Používat na plno svoji představivost a kreativitu, dostat se do formy a mít dost času na čtení. Pokud to všechno vyjde, bude to nádherný rok!
Fotky z něj nejsou špatné. Ale úplně se mi nepovedlo dostat do takové kreativní nálady jako na jiných foceních. Silvia, kterou jsem tam fotila, to cítila stejně. A vzhledem k tomu, že se známe už dlouho a zažily jsme spolu víc focení, se naštěstí nestyděla mi říct, že jí na těch fotkách něco chybí, že jsou moc obyčejné.
