Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná do deky.
Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.
Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.
Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to styděla, ale teď by se docela hodily.
Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.
Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná. Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.
Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.
Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi, takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.
Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a spoustu příjemných zážitků bohatší.