Moje ségra je má nejloajálnější, nejtrpělivější a nejdlouhodobější modelka. Ochotně mi stála před objektivem už v dobách, kdy jsme teprve zjišťovala, jakou stranou foťáku se vlastně fotí. A vždycky oceňovala, co fotím ( i když kolikrát jí rostly větve z hlavy nebo byla jen rozmazaný flek někde bokem, když zaostřeno bylo omylem na nefotogenický kamen uprostřed fotky).
Vzhledem k tomu, že se navzájem známe už tolik let, důvěřujeme si a ve většině věcí máme stejný vkus, často během focení mívám pocit, jako bychom si četly myšlenky. Než stihnu říct, co bych chtěla změnit, Evča to podvědomě vycítí a udělá dřív, než se stihnu nadechnout, abych něco řekla. Když plánujeme focení, stačí jen velice hrubě nastínit koncept, ale i přesto vím, že obě budeme očekávat stejný výsledek.
Fotky, které můžete vidět dole, vznikly velice spontánně. Prokrastinovala jsem dělala něco velice důležitého na internetu, když jsem narazila na fotku modelky s krásným účesem. Okamžitě mi to rozvířilo nápady a vnuklo atmosféru, kterou bych na fotkách chtěla mít: něco jemného, intimního, vkusného.
Chvíli jsme s Evčou diskutovaly o konceptu a shodly jsme se na něčem podobném jako (i když během plánování to rozhodně neznělo takhle poeticky): “Je neděle, volný den, žádný stres ani povinnosti. Ona vstane časně, aby si užila ticho, které bývá jen v ranních hodinách a měla chvíli času pro sebe, aby si mohla vychutnat ten prchavý moment, zatoulat se v myšlenkách a pozorovat, jak krásný může být svět okolo.”
Tahle poslední fotka už do konceptu tolik nesedí, ale moc se mi líbí kvůli neobvyklé kompozici. Vyfotila jsem jí jen náhodou, když si Evča upravovala lesk na rty, ale vypadala tak zajímavě, že jsme jí pak ještě přefocovaly, abychom dostaly co nejzajímavější výsledek.
.
