Nikdy by mě nenapadlo, že jedno krátké video mě může inspirovat natolik, že vytvořím celou sérii fotek. Už jsem fotila černou, bílou a zlatou barvu a byla jsem přesvědčená, že nic podobného už fotit nebudu, že jsem téma vyčerpala.
Ale pak jsem někde zahlédla zajímavý tutoriál, ve kterém se pracovalo se třpytkami, a rozhodla se ho vyzkoušet. Koupila jsem třpytky. A pak kvůli nedostatku volného času zapomněla jak na ně, tak na tutoriál.
Jedno nedělní odpoledne, pár týdnu později, jsem se trochu nudila. Přemýšlela jsem co dělat, a tak jsem ze skříně vytáhla krabici, ve které mám různé rekvizity na focení. Kromě paruk, vintage rukavic či černého peří se tam vedle sebe povaloval zbytek černé barvy na kůži a zapomenuté třpytky.
V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že v sérii nabarvených fotek budu pokračovat. Nejdřív, než jsem začala trápit nějakou modelku, jsem vše otestovala na sobě. Zkoušela jsem, při jakém světle třpytky nejvíc vyniknou. Ukázalo se, že zachytit třpytky dostatečně výrazně je docela oříšek. Foťák nezachycoval správně jejich třpyt ani barvy.
Moc se mi líbilo, jak malá hloubka ostrosti způsobuje, že některé třpytky jsou rozmazané a vytváří tak nečekaný, snový bokeh.
Na fotkách dole můžete vidět mě, jak poctivě testuji (vlevo) a Katku, obětavou modelku, jak se připravuje na focení (vpravo). Vždycky se při těchto foceních cítím provinile, protože smýt barvu z obličeje je docela výzva.
Nemůžu se dočkat chvíle, kdy všechny fotky z této série budou hotové a umístěné na nějaké výstavě. Úplně tyhle fotky vidím promítané na velké kusy černé látky, která se vlní ve větru, zatímco hraje tajemná, futuristická hudba.
