Na krajinu už se dávno snesl sametový plášť tmy. Do ticha se ozývalo pouze šumění moře a cvrčení cikád. Na pláži byli jen oni dva. Vítr si rozpustile pohrával s jejími dlouhými vlasy a vše vypadalo prostě perfektně.
Ona: “Drahý, tady bych si s tebou přála zůstat na věky, zmražená v tomto magickém okamžiku.”
On jen přikývne. Ví, že slovy by nevyjádřil to, co cítí …
Ta chvíle by mohla být scénou v nějakém romantickém béčkovém filmu. Ovšem kdyby ona nebyla vášnivá fotografka.
V realitě rozhovor vypadal spíš nějak takhle:
Ona: “Drahý, mohl bys jít prosím tě k tomu slunečníku a posvítit tam mobilem, abych si tam pořádně zaostřila?”
On jen přikývne. Ví, že by ji stejně nepřesvědčil, aby nefotila už sto padesátou fotku…
Hned bych se k tomu nic nedělání, chytání bronzu, popíjení koktejlů a lenivému cachtání v moři vrátila. Rozhodně raději, než k začátku semestru, který se neúprosně blíží a nemilosrdně přináší státnice, nudné učení, psaní diplomky a další věci, na které ani raději nechci myslet (= na nic dalšího už si nemůžu vzpomenout, ale chci si ještě chvíli stěžovat:) ).
