Fotoprojekt: Dětství mého bratrance III

V dětství jsem od prarodičů často slýchávala, že na mě a ségře je vidět, jak ten čas letí. Pořádně jsem nechápala, co to má znamenat. Ale od té doby, co se narodil můj bratránek, přesně chápu, co tím mysleli. I ten povzdech, jímž větu zakončovali, je najednou jasný.

 

Přijde mi to jako včera, kdy jsem bázlivě stála nad zavinkou, ve které se krčil malý, červený obličejík se zalepenýma očíčkama. A neodvažovala jsem se ani dýchat, abych ten uzlík nevzbudila. A najednou z ničeho nic je tomu prckovi sedm let. Poučuje vás, jak řídit správně mašinky, a hraje tenis pomalu líp jak vy. Hnípe se sice v jídle stejně, jako když mu byli čtyři, ale vy se nestačíte divit, kam všechen ten čas, těch dva tisíce pět set padesát pět dní, utekl.

 

.

Jedna z povinností, které jsem si jako poctivá sestřenka přisvojila, je naučit Kubu pořádně zlobit. Při každé návštěvě spolu uděláme pořádný nepořádek, sem tam něco rozbijeme nebo rozlijeme. Při vymýšlení, jak bratrance nafotit pro jeho sedmý portrét (ve skutečnosti pátý, protože celý projekt jsem vymyslela, až když mu byly tři roky), jsem tak přemýšlela, co z věcí, které má běžné zakázané, by teď mohl dělat.

 

Vsadím se, že teta se strejdou mi ještě při příští návštěvě poděkují za to, že jsem jejich drahého potomka naučila kreslit po oblečení :)

 

.

Jak už se při focení stalo zvykem, na devadesáti procentech fotek se Kuba různě šklebí a pitvoří. A dostat z něj nějaký normální výraz většinou vyžaduje velkou dávku úplatků a přemlouvání.

 

Letošní focení nebylo žádnou výjimkou. Jedna z nevýhod toho, že už odmalička jsem ho fotila jako divá, je to, že se naučil falešný úsměv (viz fotka vpravo dole). Takže když už na vás konečně nevyplazuje jazyk a nešilhá, usmívá se jako někdo, kdo vám chce na parkovišti prodat falešné hodinky :)

.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Scroll to top