Září bylo velice objevné. Dozvěděla jsem se tak zásadní věci jako:
- Že po barvení vlasů to v koupelně vždycky vypadá, jako kdyby tam došlo k brutální vraždě a ne pouze k nevinnému zkrášlování.
- Že když půjdete do optiky s prsty a brýlemi naprosto zapatlanými od vteřinového lepidla, bude to docela ponižující zážitek.
- Že neexistuje moc lepších způsobů, jak začít den, než s hysterickým bušením na dveře sousedkou, které vytápíme být.
- Že i od zubařky můžete slyšet něco, co nečekáte: “Dám vám tohle. To je fakt dobrý matroš.”
- Že trpělivost má své hranice. Průměrný spolujezdec například vydrží nekomentovat to, že jste stále nepředjeli toho cyklistu před vámi, méně než dvacet minut.
Srpen byl také velice poučný. Naučila jsem se:
- Že fučí-li vichr, je vhodné při věšení prádla používat kolíky. Nebudete pak muset oblečení hledat po širém okolí.
- Že ten pocit, kdy lovíte něco barevného ze schránky a zjistíte, že to nejsou otravné letáky ale pohled, je prostě skvělý!
- Že sobotní snídaně v posteli jsou jedním z mnoha důvodů, proč se nikdy nesmí zrušit víkendy!
- Že přísloví: “S chutí do toho a půl je hotovo,” při cvičení rozhodně neplatí. Jinak bych to s úsměvem mohla po třiceti minutách zabalit.
- Že stejně neadekvátně jako já v pneuservisu se musí cítit snad už jen chlapi na gynekologii.
- Že jeden den píchnout pneumatiku a druhý nabourat v autobuse vyžaduje zvláštní dávku štěstí.
- Že kytky můžou zvadnout proto, že je moc zaléváte.
- Že britští seriálové hrdinové umírají jinak než američtí. Nemají poslední slova, nejde je na poslední chvíli zázračně zachránit a při jejich odchodu na onen svět nehraje patetická hudba.
