Tenhle článek jsem napsala hlavně pro sebe jako připomínku, že začátky čehokoli jsou většinou divné a krkolomné. A že může být dost těžké představit si, že všechno to snažení by mohlo někam směřovat. Proč si to chci připomínat? Před několika týdny jsem se totiž vrátila ke svému dávnému koníčku – psaní. Momentálně to pro mě ale není záliba, na kterou bych se těšila a užívala si ji. Naopak každý večer zoufale koukám na blikající kurzor na skoro prázdné stránce a usilovně přemýšlím, proč s tím zabíjím tolik času, když to stejně nejspíš nikam nebude směřovat.
O víkendu jsem při úklidu šuplat ve stole našla svoje úplně první vizitky, které jsem si nechala udělat, když jsem se rozhodla, že bych se mohla zkusit živit focením. Vzpomínám si, jak jsem se bála, že mi v tiskárně řeknou, že nic takového nenatisknou, protože vizitky jsou jen pro profíky. A jak jsem si je pak sama (křivě) řezala, abych ušetřila pár korun.
Vybavily se mi vzpomínky na to, jak jsem přemýšlela, že budu muset fotit doma v kuchyni, protože jinde neměli takové světlo, jako jsem si přála. Jak jsem se připravovala na to, že to oznámím spolubydlícím, a jak budu majitele bytu přesvědčovat, že sytě oranžové stěny a stropy jsou dost velký úlet a bílá barva bude mírumilovnější. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem řešila, kde sehnat vizážistku, a jak jí mám já, neprofesionál, vysvětlit že černé linky kolem celého oka a tmavě červená rtěnka nejsou úplně nejvhodnější kombinace.
Všechno se krůček po krůčku vyřešilo a nakonec většina věcí dopadla líp, než jsem vůbec čekala. Takže si musím připomenout (a vám taky, pokud jste se zrovna pustili do něčeho nového), že všechny začátky jsou divné a krkolomné.
Ale když se to bere krok za krokem, výsledek může dost příjemně překvapit!
(Na vizitkách je ta nejtrpělivější modelka, kterou znám – moje sestra. Ve skutečnosti nemá tak flekatý obličej. Myslela jsem si, že bude působit profesionálně, když použiji papír s výraznou texturou. Ukázalo se, že tato úvaha nebyla správná.)
