Category: Fejetony

Parkuju před pneuservisem. Zimní pneumatiky v kufru i pneumatiky, co musím odvézt domu trůnící mi na zadním sedadle, rozverně poskakují, když brzdím.

Dělicí čára mezi jednotlivými parkovacími místy se mi vine přesně pod prostředkem auta. Na to mám talent! Omotávám šálu kolem krku, nasazuju klobouk a v růžových balerínách hrdě kráčím do pneuservisu.

Technik mě vítá s blazeovaným úsměvem na rtech a říká, ať se posadím. Prý bude mít pár jednoduchým otázek a pak se pustí do práce. Sebevědomě kývu, jsem přeci emancipovaná žena, která musí takovou triviální věc zvládnout levou zadní.

„Máte ty pneumatiky s disky?“ ptá se technik nonšalantně a mě začíná zamrzat úsměv na rtech. Co jsou to proboha disky? Nevinně krčím rameny.

„Co máte za auto?“ pokračuje dál s otázkami. Chce se mi vyhrknout: „Černé,“ ale naštěstí se včas zastavím a začnu usilovně přemýšlet, co to tam je vepředu nalepeno za znak.

Po dobrých deseti vteřinách něco nesměle pípnu a technik pokračuje:

„Jezdíte s tím autem víc po městě nebo mimo něj?“

„Myslíte na počty kilometrů nebo frekvenci?“

Teď je zase řada na technikovi, aby zarputile mlčel a přemýšlel. Na otázku mi neodpovídá a jen si něco trucovitě píše do karty, co má před sebou na stole. Připadám si, jako by na mě byl vypracován posudek o mé psychické způsobilosti.

Odchází s tím, že za deset minut bude hotovo. Dělám si kávu a zběžně listuju módními editoriály z nového Elle. Minuty se nekonečně vlečou. Uplyne jich dobrých patnáct, když se ve dveřích od dílny objeví technikova hlava.

Vyhrkne na mě cosi nesrozumitelného, co po rozkódování (=půl minuty na něj civím s otevřenou pusou a nepřítomným pohledem) znamená: „Disky vašich zimních pneumatik jsou větší než disky, které máte na zadním sedadle, a menší, než ty, na kterých máte letní pneumatiky. Co s tím mám udělat?“

„Nešlo by to nějak dotáhnout?“

Technikovi se na tváři objeví shovívavý úsměv, který mají lidé vyhrazený pro blázny, jimž nemá cenu nic vysvětlovat, a kroutí hlavou.

„A co bych s tím teda měla dělat?“ ptám se neohroženě dál.

„Můžete ty pneumatiky vrátit. Nebo dokoupit disky, které k pneumatikám budou pasovat.“

„Kolik stojí disky?“ tážu se a představuju si, jak bude otravné vysvětlovat obchodu, odkud pneumatiky mám, že bych je chtěla vyměnit, pak je nějak pracně balit a táhnout je na poštu.

„Tisíc pět set,“ odpovídá technik pohotově.

„Tak to beru, objednejte je,“ říkám rozhodně (protože jsem si s sebou zapomněla vzít oba mobily a nemůžu se poradit s přítelem).

„Chcete tu rovnou nechat ty pneumatiky?“

„Jasně, bude to jednodušší,“ a spokojeně, jak jsem to skvěle zařídila, odjíždím.

Když jsem doma, volám příteli, abych mu podala report o celé akci.

„No, takže nám z toho obchodu omylem poslali místo čtrnáctek patnácky,“ říkám jako zkušená automechanička, “ale nedělej si starosti, už jsem objednala disky, co na to budou sedět.”

“Nechtěla bys radši zavolat do toho obchodu, aby nám to vyměnili, když udělali chybu?”

Nechtěla, ale nechávám se přesvědčit. Paní na infolince je velice ochotná a moc se omlouvá. Prý k nám hned zítra pošle PPL, aby si pneumatiky vyzvedlo. Takhle se to řeší!

Volám do pneuservisu, že nebudu chtít disky.

“Jak jsem zjistila, poslali nám z obchodu špatnou velikost. Skutečně jsme objednávali čtrnáctky a ne patnáctky, tak je budeme vyměňovat,” vysvětluji technikovi a tentokrát se moc omlouvám já.

“Ale čtrnáctky vám poslali, to ty disky jsou patnáctky,” odpovídá technik a úplně cítím, jak se mu hlavou honí: “Blbá ženská…”

“Ahá,” odpovídám nevinně, “tak to tedy necháme tak, jak jsme se domlouvali,” říkám potupně a naivně si myslím, že tím celá eskapáda končí.

Ale…

Hned druhý den volá technik: “Pani, tak to tady máte. Vezměte si s sebou šest tisíc. Hodilo by se vám přijet zítra v půl druhé, abychom to vyměnili?”

“Ano,” přitakávám a až tak moc nevnímám, co říká.

Že něco nehraje, mi začne docházet, až teprve, když zavěsím. Hmm … to asi tehdy myslel tisíc pět set za jeden disk … hmmm… šest tisíc … to se mi moc utrácet nechce.

Radostnou zprávu hned volám příteli. Sdílí stejné pocity jako já. A ať prý do pneuservisu zavolám, že bychom ty disky teda nechtěli.

Telefonní číslo onoho blazeovaného technika už znám pomalu zpaměti. A on zřejmě moje také, protože mě ani nenechá představit se a hned se ptá: “Co to bude tentokrát?”

Opatrně mu sděluji, co mi leží na srdci.

“Jó pani, to už je pozdě,” odpovídá na mé oznámení, že disky nebudu chtít, “už jsme to všechno smontovali dohromady.”

Pípnu něco o tom, že teda zítra přijedu a zavěšuji.

Druhý den s posledními zbytky hrdosti parkuji na stejné čáře jako při předchozí návštěvě. V růžových botách opět cupitám do pneuservisu a v duchu se omlouvám všem ženám za to, co jsem provedla s naší pověstí.

Ale má to i kladnou stránku: S přítelem jsme se svorně shodli na tom, že co se auta týče, příště už budu zařizovat maximálně to, co za vůni tam budeme mít.

Konečně pátek! Den slíbené relaxace po dlouhém týdnu plném nikdy nekončící práce. Obědvám už v jedenáct, abych stihla vytouženou masáž, na kterou se snažím udělat si čas už dobrý měsíc.

Všechno to začalo takovou nevinnou ideou: „Nepřetřeme ty oranžové zdi v pokoji na bílo?“

Abych to vysvětlila: Majitelé, od nichž máme byt pronajatý, mají nezdravou zálibu v sytě oranžové barvě. Jsou jí vymalovány všechny pokoje v bytě. Jejich řádění byla ušetřena jen kuchyně, kde jsou stěny sice bílé, ale za to je alespoň oranžová kuchyňská linka. A pro jistotu si to vynahradili v předsíni, kde se s tím nepárali a barevně natřeli i strop. Vždycky, když tam vejdu, mám pocit, jako bych vlezla do útrob nějakého monstrózně velkého pomeranče.

Už někdy v říjnu jsem přítele seznámila s neprůstřelnými argumenty, proč vymalovat: že ty zdi už jsou odřené, že se loupou a že to za jedno odpoledne budeme mít hotové. Argument o tom, že oranžová podporuje chuť k jídlu, a že když se jí zbavíme, přestaneme jíst nezdravé věci, sice nepadl na úrodnou půdu, ale i tak přítel podlehl mému nátlaku a uvolil se, že až budu mít ve škole trochu volněji, pustíme se do toho. Dokonce mi čtrnáct dní na to koupil i váleček!

Jenže pak přišlo psaní zápočtů, dělání zkoušek, učení se na státnice a psaní diplomky prokládané focením a fotomontážováním a najednou byl konec května a my jsme v pokoji stále měli stěny bezohledně stimulující chuťové pohárky. Nedávno jsem ale trochu času vyšetřila a tak jsme se rozhodli neotálet a pustit se do toho. Měla to být záležitost jednoho odpoledne, ale proměnila se v šestidenní galeje! Z části to bylo způsobeno přítelovou nevinnou ideou: „Když už se do toho pustíme, uděláme to alespoň pořádně a ty zdi nejdřív seškrábeme, aby se to neoloupalo.“

Poučení? NIKDY neškrábejte zdi! Vždycky to vydrží ještě ten další nátěr. A kdyby se to náhodou někde opravdu začalo olupovat, vždycky přes to přece můžete přelepit nějakou fotku! Alespoň si tak pokoj zútulníte!

Původně jsem tenhle článek chtěla pojmenovat „Jak jsem bílila,“ ale po dvou dnech strávených nalepená na stěně, zaprášená a se špachtlí skoro přirostlou k ruce, jsem měla pocit, že název není tak úplně adekvátní. Zajímavé je, že existuje jen velice málo způsobů, jak lze špachtli držet a přitom nátěr seškrabovat nějakou rozumnou rychlostí. Takže ty puchýře, co se vám po hodině udělají na rukou, další námahy prostě nijak neušetříte.

Po dvou dnech usilovné práce bylo naštěstí hotovo. Zbavování se posledních zbytků oranžové barvy mi působilo až fanatické uspokojení, poslední centimetry jsem seškrabávala s lehce šíleným leskem v očích a neustále vykřikovala, že v pokoji nechci už nikdy nic oranžového.

Bílení byla hračka. Párkrát se to ošmrdlalo válečkem a bylo.  Po třech dnech jsme tedy mohli být hotoví a vesele nastěhovaní zpátky. Jenže to bych nesměla mít další nevinnou ideu: „Nebylo by lepší už rovnou koupit pořádnou postel, aby se nám ty zdi neumazaly?“ A tak jsme vyrazili do obchodu s nábytkem. Vyhlídli jsme si krásnou postel, ke které byla jako akční nabídka zdarma i větší skříň (do té staré jsem se se svou skromnou zásobou oblečení a HLAVNĚ kvůli tomu, že si ke mně přítel pověsil celých šest košil, nemohla vejít).

No, a když už jsme byli v těch velkých nákupech a museli si půjčovat Kika bus, napadla mě ještě jedna nevinná idea: „Nekoupíme rovnou už i lepší stoly k počítačům?“ Takže jsme z obchodu odjížděli jako ti nejloajálnější zákazníci, cpali nám slevové kupony, abychom se zase příště vrátili, a pomalu nám šel poděkovat i manažer prodejny.

Ukázalo se, že skládat nábytek je něco jako hard core puzzle. A že sešroubovat to všechno dohromady rozhodně není záležitost na jedno odpoledne. A taky se ukázalo, že jsem nebyla obdařena příliš velkým množstvím manuální zručnosti. Když jsem hrdinně po čtyřiceti minutách přišroubovala držátka k šuplíkům, přítel už měl postavenou skoro celou skříň.

Po šesti dnech úmorné dřiny bylo naštěstí hotovo (i když k mytí oken jsem se dostala teprve včera, tedy tři týdny poté). Doufám, že v nejbližší době už podobně hrůznou akci nebudeme opakovat. I když v hlavě se mi začíná rodit taková nevinná idea: „Nezbavíme se toho hrozného koberce a neuděláme místo něj plovoucí podlahu?“

Včera jsem již po několikáté dovršila své krásné, kulaté dvacáté narozeniny. Když jsem se před měsícem sestře posmívala, že v rámci oslavy svých narozenin plánuje navštívit nějakou „zajímavou“ (její slova) ekonomickou přednášku, netušila jsem, že karma si měsíc počká a vrátí mi to i s úroky.

Celý den začal vcelku nevinně. Ráno jsem zaspala (= podle vypnula budík a trucovitě spala dál) a pak už jsem na farmářských trzích nezastihla žádného měsíčka, tedy farmáře, který by mě zachránil před zlou macechou (= mým mlsným jazykem) a vyčaroval mi jahody. Nepoštěstilo se ani v Tescu. Cestou z nákupu mě potkala série událostí, které byly předzvěstí toho, že to bude opravdu vypečený den:

– Cestou na tramvaj jsem si rozbila pití, které jsem si jako dárek koupila na svou komorní oslavu.
– Při přecházení silnice v elegantních botách na podpatku jsem se velice neelegantně zřítila a rozbila si koleno.
– Při uklízení nákupu do lednice na mě vypadl jogurt a rozlil se na mě od hlavy k patě a na mých oblíbených šatech vytvořil zajímavý, abstraktní vzor.
Po obědě a kávě jsem si na návštěvu pozvala mé věrné společníky: smíšené financování, vlastní kapitál, finanční páku a CFROI. A pařili jsme až do pozdních nočních hodin. Byl to takový odvaz, že se divím, že na nás nepřišli policajti.
Doufám, že mé příští dvacetiny už budou trochu umírněnější, ještě teď mě po té včerejší pařbě bolí hlava!

Aby zábava nevázla, celý den jsme se opíjeli nealko mojitem. Fotky dole byly pořízeny při jeho přípravě.

Uložit