Během rodičovské dovolené se mi stala taková nepříjemná věc – začala jsem hledat důvody, proč nemůžu dělat, to co chci. V prvních měsících po porodu jsem se moc s hledáním důvodů snažit nemusela. Syn si nekompromisně nárokoval většinu mého času. Ale jak později rostl, až moc jsem se v tomhle rozpoložení uvelebila. A pokud nebyly naprosto perfektní podmínky (což se moc často nestává), nefotila jsem.
Paradoxně až během jara, kdy jsme byli všichni zavření doma, jsem si uvědomila, do jaké patálie jsem se to uvrtala. Protože až tehdy jsem na vlastní oči viděla, že předtím jsem toho mohla vlastně docela dost. Jen jsem ty možnosti nechtěla vidět.
A nějak se sešly ty správné síly a inspirace a já se dostala k focení květinových zátiší.
Ke květinám jsem vždycky měla blízko. Už před nástupem na mateřskou jsem například většinu fotografickcých produktů fotila vedle naaranžovaných květin. Užívala jsem si focení v botanických zahradách a na stole jsem měla skoro bez přestání aspoň jednu řezanou květinu (o všech těch pokojovkách, co mám doma na každém volném povrchu, ani nemluvě).
A teď je najednou začátek jara. Příroda začíná nesměle ožívat. A vy nesmíte dělat nic jiného, než sem tam s výčitkami svědomí (a rouškou) zajít na procházku. Říká se, že člověk je nejvíc kreativní, když má jen málo možností. Proto se tvůrčím lidem radí, aby když neví, co mají tvořit, na sebe uvrhli nějaká omezení. Malovat jen s odstíny modré, šít jen sukně, psát básně pouze o nadcházejícím létu atd.
Za mě to vyřešil osud a nechal mě fotit jen ty květiny. A já se do toho naprosto zamilovala. Každé dopoledne jsem šla se synem na procházku po okolí kolem našeho domu. Hledali jsme spolu hezké květiny a traviny, čichali k nim, pojmenovávali je a trhali. A když po obědě usnul, vytáhla jsem svoje ručně dělané pozadí, florex a začala aranžovat. Nevěřili byste, jaký je to pro mě relax!
Objevili jste v poslední době taky nějakou novou zálibu? Jak se to stalo?
