Beauty focení s Anetou

Poslední dobou mě čím dál víc a víc baví focení beauty fotek. Mám moc ráda, když fotky můžu maximálně zjednodušit – vypustit pozadí, nevšímat si oblečení, a zaměřit se jen na rysy fotografovaného člověka. Fascinuje mě, jak má každý jinak klenuté lícní kosti, tvarované rty, jestli má kočičí nebo panenkovsky kulaté oči…

 

Chtěla jsem víc fotek z tohoto žánru do svého portfolia. Proto jsem e domluvila s Anetou z agentury Star Models 21 na focení. Nakoupila jsem několik květin, které jsme nakonec moc nepoužily (když jedna z nich vypadá jako prachovka, není zrovna moc s čím pracovat :) ), domluvila se s mojí oblíbenou vizážistkou Petrou Vomelovou, a pustily jsme se do focení.

 

 

Chtěla jsem stihnout otestovat co nejvíc různých konceptů a druhů světla, takže jsme se při focení ničím nezdržovaly a hned, jak jsem na displeji viděla, že mám to, co chci, jsme se přesunuly na další koncept. Díky tomu jsme pak stihly nafotit i takovou mini reklamu na kávu, kterou můžete vidět dole. Vzhledem k tomu, jak miluju dobrou kávu, pro mě volba produktu byla zcela jasná :)

 

 

Podobné focení jem začala začleňovat i do běžného focení módního portrétu s klientkami. Takže pokud se vám tenhle styl líbí a také byste ráda takové fotky měla, budu moc ráda, když si domluvíme termín focení!

(Když na fotku najedete myší, objeví se vám posuvníky, díky kterým si budete moct prohlédnout víc fotek.)

 

A nezapomeňte se začít objednávat na focení kalendářů a jiných vánočních dárků! Místa jsou omezená a Vánoce tu budou rychleji, než bychom chtěli.

 

 

Uložit

Focení pro salon Dlouhovláska.cz

Úplně jsem tu zapomněla napsat o focení, které proběhlo na přelomu července a srpna s Petrou, majitelkou salonu Dlouhovláska, který se specializuje na prodlužování vlasů. Petra na facebooku viděla moje fotomontáže a rozhodla se, že by něco podobného chtěla vytvořit i pro svůj salon, aby neobvyklým poutačem zaujala co možná nejvíc zákazníků.

 

Pomohla jsem jí vymyslet koncept, kde hlavní roli budou hrát krásné dlouhé vlasy. Celou montáž jsem záměrně zasadila do pohádkového prostředí, protože s úžasnými vlasy se každá žena prostě musí cítit jako princezna!

 

Když byl vymyšlený základní koncept, pustily jsme se do focení. Fotily jsme v ateliéru, protože jsem chtěla mít kontrolu nad světlem a protože jsem věděla, že všechno pozadí půjde stejně pryč. Po focení si Petra vybrala fotku, která se jí pro poutač nejvíc líbila, a já se pustila do skládání jednotlivých částí fotomontáže dohromady. Nejdřív jsem udělala několik cvičných prostředí, z nichž si Petra mohla vybrat, které se jí nejvíc líbí.

 

(Když přejedete myší nad obrázek, objeví se vám šipky, pomocí kterých můžete přepnout mezi jednotlivými návrhy.)

 

 

 

Vyhrála třetí varianta s horami. Petra chtěla, aby fotomontáž působila dramaticky. A co je pro takovou atmosféru lepší, než težké mraky, kterými se sem tam probojuje jen několik odvážných paprsků slunce. Začala jsem tedy překreslovat a přikreslovat, udělala výraznější stíny, přidala několik prvků do pozadí, aby obrázek vypadal víc prostorově, a po asi dvaceti hodinách bylo hotovo.

 

Na průběh tvorby se můžete podívat na několika následujících obrázcích.

 

.

A tady už je finální verze, která zdobí prostory salonu:

 

.
Kromě fotomontáže si Petra objednala i několik fotek. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že jako princezna vypadá i na nich!

 

 

Uložit

Jak jsem jela domů

Stojím na kraji města. Kolem mě po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.

 

Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.

 

Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!

 

Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“. Nemožné? Se mnou nikoli!

 

Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!

 

Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.

 

Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?

 

Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno!

 

Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!

Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!

 

Autobus přijíždí téměř vzápětí. Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru.

 

Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.

Uložit

Módní portrét s Alenou

Focení s Alenou jsem si skvěle užila, protože tak energického a optimistického člověka jsem už dlouho nepotkala. Nejprve jsme fotily v ateliéru, ale protože to Aleně šlo samo, za 40 minut jsme měly hotové všechno, co si přála vyfotit. Aby jsme zbývající čas co nejlépe využily, napadlo mě, že ještě půjdeme fotit ven.

 

 

Před ateliérem je malý park, který sice není úplně fotogenická lokalita, ale pro hezké fotky občas stačí jen barevný záhon květin nebo šikovně k zemi skloněná větev stromu.

 

 

Nemůžu si pomoct, na fotce dole mi Alena přijde jako nějaká televizní moderátorka. Co vám?

 

Ještě malý dodatek, který už se nijak netýká tohoto focení: Začínejte se pomalu objednávat na focení kalendářů a jiných vánočních dárků, aby se všechno hezky v klidu a bez nervů stihlo do Štědrého dne udělat.

 

Uložit

Módní portrét s Verčou

Víte, co si na focení módních portrétů nejvíc užívám? Když s klientkami stihnu nafotit co možná nejvíc různých stylů fotek. Proto vždycky před focením radím, ať si sbalí oblečení, boty a různé doplňky, co unesou :) Při samotném focení to pak vypadá tak, že třeba pět minut fotíme a jen, co vyblýskneme fotky, které jsem měla v hlavě, jdeme na další model/koncept. Proč ztrácet čas stále s tím samým, když je toho tolik k vyzkoušení!

 

Na fotkách dole je část stylů, které jsme stihly vyfotit s Veronikou. Začaly jsme hezky akčně. Verča se připravuje na Miss Aerobik, takže jsme udělaly několik sportovních fotek. Potom jsme přešly k elegantnímu stylu a nafotily fotky v různých šatech (Verča přinesla tak skvělé oblečení, že jsem nevěděla, v čem ji fotit dřív!) a zakončily jsme to portréty ve stylu beauty fotek.

 

 

Uložit

Scroll to top