Hned na rovinu se vám přiznám, že jsem hrozný zákazník. Dost často (obzvlášť, když kupuji dražší věci) si vysním, jak by mělo zboží, které sháním, vypadat, jak by mělo být kvalitní/barevné/z jakého materiálu.Jsem schopná projít milion obchodů, dokud nenajdu PŘESNĚ to. A pokud to hned neseženu přesně podle svých představ, začnu propadat v zoufalství a dost často skončím frustrovaná a nic si nekoupím :)
S mými novými brýlemi, které jsem sháněla minul týden, to bylo stejné. Měla jsem PŘEDSTAVU. Prošla jsem nejméně sedm optik a prodavače jsem vždycky donutila ukázat mi téměř celý sortiment zboží. A pak jsem po nějakých dvaceti minutách odešla, aniž bych si nějaké brýle vybrala. Jak jsem říkala – hrozný zákazník.
Už jsem se pomalu začínala smiřovat s myšlenkou, že budu odkázaná na své staré obroučky, když se stalo něco úžasného. Jako by zasáhl osud! (Možná trochu přeháním, ale v tu chvíli jsem to tak opravdu cítila).
Jdu takhle zrovna do města vrátit klíče od ateliéru po tomhle focení. Moc nevnímám okolí, poslouchám svůj nový hudební úlovek (How To Destroy Angels z dílny Trenta Reznora) a přemýšlím, jestli se mi scvrkly nohy nebo jsem si opravdu koupila o číslo větší boty.
Jen tak mimoděk mrknu na výlohu před sebou. Na ní je křiklavě červeným nápisem uvedeno: “Brýle se 70% slevou.” Nevkládám do toho moc nadějí, ale s cinknutím zvonku otevřu dveře a vejdu do optiky. Na židličkách tam sedí několik důchodců, což mě málem přiměje se otočit na podpatku a zase odejít.
Ale naštěstí se mě hned ujme prodavačka. Skepticky jí popíšu svojí ideální představu. Ona jen mlčky přikývne, otevře jednu z prosklených vitrín a vyndá MOJE brýle. Poznám to hned, jak si je nasadím na obličej! Vypadají, jako by byly přesně dělané na mojí tvář.
