Jak jsem byla neviditelná

Tenhle rok je pravděpodobně prvním, kdy opravdu vyvíjím nějakou snahu plnit svoje novoroční předsevzetí a opravdu na sobě pracuju – jak po stránce psychické, fyzické nebo tvůrčí.

 

Dneska tu pro vás mám něco z té tvůrčí stránky. Rozhodla jsem se začít zase víc psát. Ve svých teenagerovských letech jsem to naprosto milovala, ale když jsem objevila focení a “fotomontážování” nějak se pro mě stávalo čím dál těžším skládat dohromady slova nějakým elegantním způsobem.

 

Tento fejeton vznikl při jedné z mnoha nocí, kdy jsem se dvě hodiny ležela v posteli, marně se snažila usnout a místo toho přemýšlela nad různými blbostmi tvůrčími nápady.

 

Budu moc ráda, když mi v komentářích pod textem napíšete svůj názor na to, jak se vám můj literární pokus líbí :)

 

 

Jak jsem byla neviditelná

Někdo se narodí s novorozeneckou žloutenkou. Někdo jako černoušek, i když jeho rodiče jsou běloši. Já jsem se narodila neviditelná. V dětství jsem to brala jako výhodu, protože jsem mohla dělat cokoli, aniž by si toho rodiče všimli. „Nejez sladkosti před jídlem!“ „Jasně … jak dokážete, že ten obal od čokolády je pozůstatek po tom, co jsem spořádala, když mě ani NEVIDÍTE?!?“).

 

Začalo mi to vadit až někdy ve třinácti čtrnácti, kdy spolužačky začaly zjišťovat, že kluci nejsou až takoví debilové, jako si myslely v „sedmičce“ a začalo všechno to teenagerovské flirtování, vodění za ruce a první „francouzáky“. Mladé slečně se udělá trochu smutno, když o ní žádný kluk ani pohledem nezavadí.

 

Už si ani nepamatuju, kolik času jsem strávila listováním módních časopisů a představováním si, jako která z modelek, jež se na mě zubily z každé stránky, bych asi mohla vypadat. Po zhlédnutí jedné reklamy na rtěnku mě to konečně napadlo: „Vždyť já bych si taky mohla namalovat obličej!“

 

Pamatuju si to, jako by se to událo včera. Nenápadně (koneckonců jsem to ani nijak jinak neuměla) jsem se vplížila k rodičům do ložnice a vzala mamce její kufřík s líčením. Poprvé v životě jsem se posadila před zrcadlo, vzala si ohnivě rudou rtěnku, rukama nahmatala obrys rtů a tak nějak zhruba je obtáhla. Kromě levitující rtěnky se v zrcadle objevilo něco, co tvarově připomínalo spíš klauna z nějakého hororu než plné rty modelek z časopisů. Ale byly to MOJE rty!

 

Před zrcadlem jsem strávila asi půl hodiny a pusu jsem různě špulila, usmívala se, dělala jsem prapodivné grimasy. Byla jsem u vytržení! Tedy až do té chvíle, kdy mě vystrašil hysterický křik matky. Zřejmě si neuvědomila, že svou milovanou neviditelnou dcerunku někdy uvidí a přízračně vznášející se rty uprostřed místnosti jí trochu vystrašily.

 

Od té doby, co jsem na sebe nanesla trochu té až nevkusně zářivé barvy, jsem neměla stání. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že bych přeci jen mohla vést normální život. Že bych mohla být něco víc, než jen strašidelně levitující oblečení. Kosmetický průmysl mi úplně otevřel oči.

 

Nabarvila jsem si vlasy, řasenkou obtáhla řasy, nalakovala nehty, nasadila čočky, nastříkala opálení … a najednou jsem byla vidět!

 

Ten opojný pocit ale netrval moc dlouho. I přesto, že technicky jsem byla vidět, začala jsem si vedle svých spolužaček po několika měsících zase připadat neviditelná. Už jsem nebyla ta zajímavá „holka, co se najednou objevila u nich ve třídě“. Byla jsem jako každá druhá – trochu přehnaně nalíčená, s odrůstajícími konečky (až na to, že mě nezačala prosvítat původní barva, ale začalo mi být vidět na opačnou stranu hlavy).

 

Ale i tentokrát mě kosmetický průmysl zachránil! Proč si vlasy „jenom“ barvit, když si je můžu nechat zahustit cizími? A co takhle si nalepit umělé nehty? Prodloužit řasy… je to prostě odvětví nevyčerpatelných možností! (Na rozdíl od našich peněženek.)

 

 

6 Comments

  1. Ivazezulova
    February 11, 2012

    Aneb od přírodní krásy, kterou každá z nás má k chemii, plastice, k prázdné peněžence, klamu a iluzi.

    Reply
    1. Pelleron
      February 11, 2012

      A jak se tomu všechny rády poddáváme …

      Reply
  2. Deli
    February 11, 2012

    Skvělý nápad! :-) Příjde mi pěkné, v jakém duchu je to psané, jako by to skutečně psala taková ta puberťačka.
    Návrh na zlepšení bych měl. Snad až na poslední závorku bych všechny ostatní vypustil. Taková ta radost ze závěrů, které čtenář již tuší a nebo je sám v zápětí objevuje, jsou najednou pryč, když tam je ta nápověda. ;-) Teda u mě to působilo rušivě… :-)
    A možná bych úplně vynechal poslední odstavec. Příjde mi pěkné, že d neviditelna přes veliký objev to skončí opět tou neviditelností… A kdyby třeba závěr byl o tom, že být viděn fyzicky možná nakonec není to nejdůležitější, mělo by to i pěkné morální ponaučení. :-D

    Deli

    Reply
    1. Pelleron
      February 12, 2012

      Jak jsi řekl to s těma závorkama, taky mě to začalo rušit. Hlavně jedny z těch prvních. Tam je to takový dost očividný a tím pádem zbytečný -> budou odstraněny :)

      Na konci, kde zmiňuju to “znovu zviditelnění” jsem chtěla naznačit, že tady bude vždycky něco novýho, za co se dá utrácet. Tvůj závěr je super, ale už by to nevystihlo tu myšlenku, kterou jsem tím chtěla sdělit :)

      Reply
  3. Asharat01
    February 13, 2012

    I like it , no translation
    thanks

    Reply
    1. Pelleron
      February 13, 2012

      I´m not sure what do you mean by this comment…

      Reply

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

Scroll to top