Listí za okny se pomalu halí do zlatavého pláště. Rána jsou skryta v tajemném mlžném oparu a, když se ulicí prožene vánek, je cítit, že léto už se dávno vzdalo své vlády.
Loni touhle dobou jsem za sebou měla prvních několik dní semestru a téměř bez ustání mě strašilo to, že když neudělám jeden předmět, vyhodí mě ze školy a budu muset magisterské studium opakovat, že nevím, jestli se zvládnu naučit všechno na státnice. A když se mi povede napsat včas diplomku, začnu nejspíš věřit na zázraky.
Uplynul jeden rok a já nemůžu uvěřit tomu, jak moc se za těch 365 dní změnilo. Dokončila jsem školu (na zázraky ale stále nevěřím) a žiju sen, o němž jsem si v předcházejících pěti letech nechávala jen zdát. Stále ještě jsou dni, kdy se obávám, že se najednou probudím v nějaké kanceláři s hlavou položenou na účetních výkazech :)
Fotky dole jsou z jednoho raního toulání po parku, kdy už ve vzduchu byly cítit neklamné známky podzimu. Celý park byl krásně ztichlý a jen jednou za čas ke mě vítr přivanul ruch z netrpělivé ulice vzdálené jen několik desítek metrů.