Naučme se obdivovat i ženy s příběhem!

Původně jsem na tento týden měla připravený úplně jiný článek, ale pak na mě vyskočily fotky z letošního Pirelli kalendáře. Kalendář, který je známý lehce erotickými fotkami nádherných štíhlých modelek, se letos rozhodl pro dramatickou změnu a jeho stránky zaplnily fotografie filmových producentek, atletek, komiček, spisovatelek a podnikatelek.

V kalendáři nenajdete dokonale symetrické obličeje, gazelí nohy a Photoshopovou krásu, ale ženy s příběhem.
Mají ty, jež letos pro časopis pózují, kila navíc? Ano. Vrásky? Málo vlasů? Křivý nos? Ano a ano. Ale nádherné na tom je, že za každým kilem navíc se skrývá třeba několik týdnů, kdy se snažily skloubit práci s péčí o rodinu, místo toho, aby trávily dlouhé hodiny v posilovně a snažily se co nejvíce přiblížit uměle vytvořenému ideálu krásy. Za každou jivou se skrývá dobrodružství, povolená kůže na břichu je připomínkou toho, že tělo je schopné stvořit nový život, a vrásky jsou nositelkami toho, že žijeme, pláčeme a smějeme se.

Botox, Photoshop, estetická medicína – to všechno může výše zmíněné “nedokonalosti” odstranit, ale nenecháváme tím odstraňovat i část sebe a naší životní cesty? Naučme se obdivovat i ženy s příběhem!

 

Foto: Annie Leibovitz
1465_portretni_fotograf_praha_fotka 1466_portretni_fotograf_praha_fotka 1467_portretni_fotograf_praha_fotka

Jak jsem cestovala do 18. století

 

Pomalu se blíží termín, kdy budu dělat státnice (na něž se tak vzorně připravuji) a s tím nemile ubývá času na jiné zábavnější aktivity – jako třeba psaní blogu. Ale protože chci přidávat články i tak, rozhodla jsem se k menší recyklaci :)

 

Dnes pro vás mám mini povídku, kterou jsem psala v rámci talentových zkoušek, když jsem se předloni (ten čas nějak rychle letí) hlásila na uměleckou školu. Na školu jsem se sice dostala, ale nakonec jsem ji nezačala studovat a místo toho se učím mikro- a makroekonomii … pochody mého mozku jsou někdy nevyzpytatelné :)

 

Povídka je proložena fotkami z loňského roku (říkala jsem, že recykluji). Sice už začalo jaro a měly by být plné sluníčka a optimismu, ale k povídce se mi hodí víc.

 

A teď už konec řečí a hurá na čtení :)

 

Jak jsem cestovala do 18. století

Celkově ten den stál za nic. Ráno mi před nosem ujela tramvaj (i když řidič se mě snažil rozveselit tím, že mi laškovně zamával do zpětného zrcátka), nedala jsem zkoušku, na kterou jsem se celou noc učila ve společnosti věrných přátel kofeinu a taurinu, a jako vrchol všeho jsem někde ztratila mobil. Když jsem se vracela domů, nemyslela jsem už na nic jiného, než na teplý čaj, vyhřátou postel a příjemný film na dobrou noc. Osud pro mě ale měl na večer jiné plány.

 

Asi jsem byla moc unavená, protože jsem si nevšimla namodralého světla pronikajícího škvírou pode dveřmi. Kdybych to uviděla dřív, než jsem otočila klíčem v zámku a dveře otevřela, určitě bych tu noc přespala u kamarádky. Takhle jsem se nevzmohla na nic jiného než na otrávené: „Dneska ne!“ a časový paradox, který se mi před necelým rokem objevil v předsíni, mě začal vtahovat kamsi do neznáma.

 

Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed nějakého parku. Byla tma. Stromy na obzoru vytvářely strašidelné siluety a cvrčci cvrlikali jako o život. Z absence veřejného osvětlení a nezvykle čistého vzduchu jsem usoudila, že jsem někde v minulosti.

 

 

Rozhodla jsem se pobyt zde zbytečně neprodlužovat, a proto jsem se rovnou vydala k nejbližší budově – malé pevnůstce, která ale nestála na žádném nepřístupném kopci, jak by se to na správnou pevnost slušelo. „Anglický park,“ blesklo mi hlavou, „to bude tak 18. nebo 19. století.“ To by mě nemuseli chtít upálit jako minule, když jsem se objevila ve 14. století. Žena, která má dvě barvy vlasů, prý musí být čarodějnice. Asi nikdy neslyšeli slovo melír.

 

Zabušila jsem na dveře rádoby nedobytné pevnosti. Ty se v mžiku se skřípotem otevřely. Uvnitř stál nevraživě a notně podnapile vypadající lokaj.
„Co je?“ zabručel. Opilý musel být nejspíš pořádně, protože vůbec nekomentoval moje exoticky vyhlížející oblečení. Pamatuji si, jak jsem se přenesla do 50. let v minisukni a jedna žena na to tehdy reagovala: „Doufám, že se nikdy nedožiju toho, že se budou nosit sukně kratší, než moje spodnička.“ Chudák netušila, co ji čeká v 60. letech.

 

 

„Předpokládám, že tu někdo chtěl vidět budoucnost,“ odpověděla jsem služebnému. Vždycky to tak bylo. Někdo byl moc zvědavý a jakási hříčka, podezřívala jsem paradox u sebe v bytě, se mu rozhodla dát odpovědi.
„Hm,“ zabručel sluha, „to bude vévoda,“ a bez jakéhokoli dalšího slova se značně nejistým krokem vydal do útrob budovy. Následovala jsem ho až do jednoho pokoje, kde mi nevrle přikázal: „Počkej,“ a odvrávoral se pryč.

 

Během několika minut přišel asi padesátiletý, vcelku sympaticky vypadající muž. „Takže vy jste ta zvěstovatelka budoucnosti, kterou přivolala má věštkyně?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu nebo představení.
„Už to tak vypadá,“ odpověděla jsem, „co chcete vědět?“ Většinou se ptali na: „Vyhrajeme tuhle válku?“ nebo „Koho zvolí za prezidenta/papeže…?“ Většinou jsem si vymýšlela. Paradox si měl zvolit někoho, kdo má alespoň minimální znalosti dějepisu. Tento muž mě ale svou otázkou poněkud překvapil: „Jak to bude vypadat v budoucnosti?“

 

Po chvíli přemýšlení jsem začala vyprávět: „Lidé přistanou na Měsíci, nebo aspoň budou předstírat, že to udělali. Vymyslí dopravní prostředky, které budou jezdit třeba i dvě stě kilometrů za hodinu. Všude se bude chvátat, dokonce i kávu vám dají v cestovním balení, abyste se nemusel zdržovat jejím pitím v kavárně. Za krásné budou považovány ženy s tělem třináctiletých dívek, lidé budou prosazovat své názory s výbušninami navěšenými na těle, každý půlrok bude moderní jiné oblečení, několik států bude vlastnit zbraně, které by stačily na zničení celé planety, ženy ve čtyřiceti budou předstírat, že je jim stále dvacet, budou se natáčet filmy s rozpočtem, který mají chudé země na celý rok- “
„To je asi víc, než jsem chtěl vědět,“ přerušil mě vévoda, „radši už běžte … a mohla byste mi tu nechat svoje hodinky?“

 

Jak jsem byla neviditelná

Tenhle rok je pravděpodobně prvním, kdy opravdu vyvíjím nějakou snahu plnit svoje novoroční předsevzetí a opravdu na sobě pracuju – jak po stránce psychické, fyzické nebo tvůrčí.

 

Dneska tu pro vás mám něco z té tvůrčí stránky. Rozhodla jsem se začít zase víc psát. Ve svých teenagerovských letech jsem to naprosto milovala, ale když jsem objevila focení a “fotomontážování” nějak se pro mě stávalo čím dál těžším skládat dohromady slova nějakým elegantním způsobem.

 

Tento fejeton vznikl při jedné z mnoha nocí, kdy jsem se dvě hodiny ležela v posteli, marně se snažila usnout a místo toho přemýšlela nad různými blbostmi tvůrčími nápady.

 

Budu moc ráda, když mi v komentářích pod textem napíšete svůj názor na to, jak se vám můj literární pokus líbí :)

 

 

Jak jsem byla neviditelná

Někdo se narodí s novorozeneckou žloutenkou. Někdo jako černoušek, i když jeho rodiče jsou běloši. Já jsem se narodila neviditelná. V dětství jsem to brala jako výhodu, protože jsem mohla dělat cokoli, aniž by si toho rodiče všimli. „Nejez sladkosti před jídlem!“ „Jasně … jak dokážete, že ten obal od čokolády je pozůstatek po tom, co jsem spořádala, když mě ani NEVIDÍTE?!?“).

 

Začalo mi to vadit až někdy ve třinácti čtrnácti, kdy spolužačky začaly zjišťovat, že kluci nejsou až takoví debilové, jako si myslely v „sedmičce“ a začalo všechno to teenagerovské flirtování, vodění za ruce a první „francouzáky“. Mladé slečně se udělá trochu smutno, když o ní žádný kluk ani pohledem nezavadí.

 

Už si ani nepamatuju, kolik času jsem strávila listováním módních časopisů a představováním si, jako která z modelek, jež se na mě zubily z každé stránky, bych asi mohla vypadat. Po zhlédnutí jedné reklamy na rtěnku mě to konečně napadlo: „Vždyť já bych si taky mohla namalovat obličej!“

 

Pamatuju si to, jako by se to událo včera. Nenápadně (koneckonců jsem to ani nijak jinak neuměla) jsem se vplížila k rodičům do ložnice a vzala mamce její kufřík s líčením. Poprvé v životě jsem se posadila před zrcadlo, vzala si ohnivě rudou rtěnku, rukama nahmatala obrys rtů a tak nějak zhruba je obtáhla. Kromě levitující rtěnky se v zrcadle objevilo něco, co tvarově připomínalo spíš klauna z nějakého hororu než plné rty modelek z časopisů. Ale byly to MOJE rty!

 

Před zrcadlem jsem strávila asi půl hodiny a pusu jsem různě špulila, usmívala se, dělala jsem prapodivné grimasy. Byla jsem u vytržení! Tedy až do té chvíle, kdy mě vystrašil hysterický křik matky. Zřejmě si neuvědomila, že svou milovanou neviditelnou dcerunku někdy uvidí a přízračně vznášející se rty uprostřed místnosti jí trochu vystrašily.

 

Od té doby, co jsem na sebe nanesla trochu té až nevkusně zářivé barvy, jsem neměla stání. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že bych přeci jen mohla vést normální život. Že bych mohla být něco víc, než jen strašidelně levitující oblečení. Kosmetický průmysl mi úplně otevřel oči.

 

Nabarvila jsem si vlasy, řasenkou obtáhla řasy, nalakovala nehty, nasadila čočky, nastříkala opálení … a najednou jsem byla vidět!

 

Ten opojný pocit ale netrval moc dlouho. I přesto, že technicky jsem byla vidět, začala jsem si vedle svých spolužaček po několika měsících zase připadat neviditelná. Už jsem nebyla ta zajímavá „holka, co se najednou objevila u nich ve třídě“. Byla jsem jako každá druhá – trochu přehnaně nalíčená, s odrůstajícími konečky (až na to, že mě nezačala prosvítat původní barva, ale začalo mi být vidět na opačnou stranu hlavy).

 

Ale i tentokrát mě kosmetický průmysl zachránil! Proč si vlasy „jenom“ barvit, když si je můžu nechat zahustit cizími? A co takhle si nalepit umělé nehty? Prodloužit řasy… je to prostě odvětví nevyčerpatelných možností! (Na rozdíl od našich peněženek.)

 

 

Scroll to top