Mám to tak po Vánocích vždycky. Jako bych se pořád potřebovala na něco těšit. Momentálně je na řadě skoro až nábožné odpočítávání dní do doby, kdy nebudu muset trávit dlouhé chvíle v předsíni vršením sto osmdesáti kousků oblečení, kdy budu hledat jakékoli záminky, abych mohla trávit co nejvíc času venku, a kdy nepůjde skoro retušovat, protože mi na monitor bude neustále svítit sluníčko. Abych si čekání na jaro alespoň trochu zpříjemnila, ráda procházím fotky z loňského jara a léta a sepisuji seznamy lokalit, ve kterých musím fotit.
Při jednom takovém prohlížení archivních fotek jsem narazila na tento test, který jsem fotila s Kristýnou někdy v půlce léta. Pamatuji se, jak jsem pár dní před focením zkoušela novou běžečkou trasu a vzala to zadem kolem České televize. Jakmile jsem tam zahlédla obří satelity, bylo mi úplně jasné, že tam co nejdřív musím vyfotit nějakou modelku.
Jak vás už určitě napadlo, focení venku s sebou přináší jisté komplikace. Například kde se převlékat. Naštěstí zatím většina modelek, s nimiž jsem spolupracovala, byla tak úžasná, že se zvládala převlékat i uprostřed parků nebo v křivolakých pražských uličkách. Kristýna to měla obzvlášť náročné. Celou dobu, co jsme fotily, neprošla kolem nás ani noha. A hned, jak jsem zmínila, že je čas na změnu modelu, odněkud se zčistajasna vynořili pejskaři, skupinky puberťáků vracející se ze školy, maminky s kočárky… Ale Kristýna se s tím poprala jako pravá profesionálka, za což jí patří mé velké díky.
Jak se vám fotky líbí? A taky už se tak těšíte, až bude venku teplo?
