S Hankou jsme se na focení domlouvaly hrozně dlouho, něco přes čtyři měsíce. Když už jsme konečně vybraly volné datum, počasí se nám vše rozhodlo bojkotovat nebo se Hančino zdraví připojilo k zákeřné protifotografické stávce. Nepokoje se nám podařilo uklidnit až začátkem května. upřímně musím říct, že jsem ráda, že jsme si počkaly, protože v den focení bylo krásně teplo a světlo bylo takové, že by mi ho mohl každý fotograf závidět :)
Fotily jsme na stejném místě, jako jsem už fotila s jednou slečnou v zimě. Když odtál sníh a stromy obrostly lístky a pučícími poupaty, ani jsem nevěřila, že je to opravdu ta stejná pláň jako ta pustá a nevlídná prosincová.
(Pamatujete si tuhle fotku?)
Před focením jsem stála před nelehkým úkolem. Jak přimět balonky létat bez toho, abych musela používat hélium? Bez jakýchkoli příkras musím přiznat, že v nalezení vhodného způsobu jsem kriticky selhala. Neosvědčily se ani tyčky ani drátky a chudák Hanka pak musela balonky vždy nadhazovat, abychom vytvořily iluzi vznášení se :)
Často během focení používám odraznou desku. Mám ráda, jaké světlo dělá. Má to ale jednu nevýhodu – vzhledem k tomu, že je to vlastně jen stříbrná deska bez jakéhokoli stojanu, musí se držet. Abych ji zvládla obsluhovat, potřebovala bych ideálně ještě jednu ruku navíc. Než se ale spoléhat na podivné genetické mutace, raději si s sebou občas beru na focení asistenta. Na focení s Hankou jsem si přivedla svého přítele Jardu. Ten svícení do očí odraženým světlem shledal jako velice příjemnou kratochvíli a svítil, co to šlo. Hanka pak mohla za odměnu po focení svítit do očí Jardovi. Jeden by nevěřil, jaké přitom lze cítit zadostiučinění :)
