Ohlédnutí za rokem 2015

1489_portretni_fotograf_praha_fotka

Na začátku nového roku se vždycky dostanu do bilancující nálady. Začíná to tím, že před Vánoci s vypětím sil dokončím všechny zakázky a krátkodobé projekty a zapřísáhnu se, že příští rok proflákám. Budu jen spokojeně stagnovat a mým největším osobním úspěchem bude to, kolik zvládnu dokoukat seriálů.

Pak si přes svátky odpočinu a navzdory tomu, že jsem skoro každý den na návštěvě u některého příbuzného nebo přátel, začnu se v duchu maličko nudit a pomalu se začnu přesvědčovat, že možná bych kromě seriálového maratonu mohla zkusit zvládnout i něco jiného. Druhého nebo třetího ledna už to většinou nevydržím. Uvařím si kávu (nebo čaj, protože presovač ví, že když se rozbije mezi svátky bude to mnohem krutější než kdyby to udělal kdykoli jindy) a začnu sepisovat předsevzetí a nápady.

Přemýšlela jsem, jaký pro mě byl rok 2015. A musím říct, že to byl rok změn ať už v podnikání nebo osobním životě. Jaké byly ty největší?

Jaký byl váš uplynulý rok? A jaké máte plány pro rok 2016?

1490_portretni_fotograf_praha_fotka

Naučme se obdivovat i ženy s příběhem!

Původně jsem na tento týden měla připravený úplně jiný článek, ale pak na mě vyskočily fotky z letošního Pirelli kalendáře. Kalendář, který je známý lehce erotickými fotkami nádherných štíhlých modelek, se letos rozhodl pro dramatickou změnu a jeho stránky zaplnily fotografie filmových producentek, atletek, komiček, spisovatelek a podnikatelek.

V kalendáři nenajdete dokonale symetrické obličeje, gazelí nohy a Photoshopovou krásu, ale ženy s příběhem.
Mají ty, jež letos pro časopis pózují, kila navíc? Ano. Vrásky? Málo vlasů? Křivý nos? Ano a ano. Ale nádherné na tom je, že za každým kilem navíc se skrývá třeba několik týdnů, kdy se snažily skloubit práci s péčí o rodinu, místo toho, aby trávily dlouhé hodiny v posilovně a snažily se co nejvíce přiblížit uměle vytvořenému ideálu krásy. Za každou jivou se skrývá dobrodružství, povolená kůže na břichu je připomínkou toho, že tělo je schopné stvořit nový život, a vrásky jsou nositelkami toho, že žijeme, pláčeme a smějeme se.

Botox, Photoshop, estetická medicína – to všechno může výše zmíněné “nedokonalosti” odstranit, ale nenecháváme tím odstraňovat i část sebe a naší životní cesty? Naučme se obdivovat i ženy s příběhem!

 

Foto: Annie Leibovitz
1465_portretni_fotograf_praha_fotka 1466_portretni_fotograf_praha_fotka 1467_portretni_fotograf_praha_fotka

Výlet do Českého Švýcarska

Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná do deky.

Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.

1398_portretni_fotograf_praha_fotka

Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.

1394_portretni_fotograf_praha_fotka

Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to styděla, ale teď by se docela hodily.

Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.

1397_portretni_fotograf_praha_fotka

Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná. Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.

Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.

1395_portretni_fotograf_praha_fotka

Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi, takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.

1396_portretni_fotograf_praha_fotka

Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a spoustu příjemných zážitků bohatší.

Co jsem se naučila v srpnu

Portrétní fotograf Praha fotka

  1. Když se vaše nejoblíbenější kavárna jmenuje Bar, ještě to nutně neznamená, že jste alkoholik.
  2. Jak být rasově nekorektní ve dvou větách: Servírka: “Máte rezervaci?” Kamarádka: “Copak jsme nějaký indiáni?”
  3. Když vám všichni okolo tvrdí, že ta plastová lžíce se nad ohněm roztaví, vyplatí se je poslouchat. Fazole s PVC nejsou gastronomický zážitek, který bych chtěla ještě někdy opakovat.
  4. Kamarádka: “To já ten svůj kávovník ani nezalévám a pořád žije.” Její přítel: “Doufám, že víš, že je UMĚLÝ?”
  5. Konec dohadů s partnerem, jestli nechává na záchodě zvednuté prkýnko. Kupte takové, které se bude samo sklápět. (To, že se sklápí opravdu pořád, už není vaše starost.)
  6. V Tescu mají poněkud zvrácený smysl pro humor, když ve čtyřiceti stupňových vedrech prodávají pistole na vrhání sněhových koulí.

Co jsem se naučila v Irsku

Cítím, že vás zanedbávám se sdílením neocenitelných životních mouder, jež se mi každý den staví do cesty. Dovolte, abych vás seznámila se zásadními poznatky, jež jsem si odnesla z nedávné dovolené v Irsku.

  1. Projít pasovými kontrolami na dvou různých terminálech by mohlo být i zajímavé. Ale ne v případě, kdy vám letadlo odlétá za patnáct minut a před vámi je fronta jak na Padesát odstínů šedi.
  2. Když je hotel v centru Dublinu fakt hodně levný, je to podezřelé. Jedním z důvodů nízké ceny může být diskotéka vyřvávající hned pod okny do čtyř do rána.
  3. Povede-li se vám při monotónním popu usnout, vězte, že několikrát za noc spuštěný požární alarm vás spát nenechá.
  4. Je-li státní svátek, nejezdí dublinská MHD. Vůbec. Což může trochu zkomplikovat vyzvedávání auta na opačném konci města.
  5. Stěny největšího dublinského hradu jsou sytě barevné. Asi jako naše zateplené paneláky.
  6. Budete-li spát v povlečení pošitém flitry, budete si připadat jako na diskotéce. Což po zkušenostech z Dublinu nemusí být zrovna příjemné.
  7. Dvoukřídlé prosklené dveře vypadají luxusně. Pokud tedy nevedou na záchod. Ale co, soukromí je stejně přeceňované.
  8. Máte-li na některý den naplánovaný celodenní pobyt v přírodě, zaručeně bude pršet.
  9. Když už si na déšť zvyknete a začnete si říkat, že to není tak hrozné, padne mlha.
  10. Dávejte si pozor na své psy. Jestliže budou plašit ovce, Irové je zastřelí. Aspoň podle výhružných cedulí u každé pastviny.
  11. Irové své pivo berou opravdu vážně. Když v minulosti král nemohl napojit chmelovým zárakem svůj dvůr, ztratil nárok na svůj titul.
  12. Dvojpeřina může první noc vypadat velice romanticky. Po sedmé noci, kdy vám neustále táhne na záda a ramena, začnete podezřívat, že jsou sponzorované manželskými poradci.
  13. Některé dny prší tak vytrvale, že vám začnou promokat i pláštěnky.
  14. Některé B&B jsou tak kreativní, že WC a sprchový kout zvládnou našťouchat na 1m2. Je to těsné? Ano. Ale kdy jindy si při čůrání můžete sprchovat nohy?

Jaké poznatky jste si z dovolených odnesli vy?

06 04 03 02 01

Prázdná místa IV

Vítr foukal tak, že jsme se sotva slyšeli. Litovala jsem, že jsem neměla rukavice, protože jsem necítila prsty. Mezi zuby mi křupal písek a podobné skřípání se ozývalo i z objektivu. Ale nemohla jsem si pomoct. Musela jsem fotit dál. Stačilo ujít pár kroků nebo se natočit jiným směrem a otevíraly se nové a nové scenérie, které by byl hřích nepřivézt si s sebou. Kdo by tušil, že jedna špatná odbočka z hlavní silnice nás zavede k takové nádheře.

Irsko, 2015.

02
05
03
04
06

Prázdná místa III

Jako malá jsem si představovala, jaké to musí být bydlet v oblacích. Máchnout párkrát rukama a vyletět do světa, kde je všechno tak měkké jako čerstvě natočená cukrová vata nebo pěna při dlouhé, horké koupeli. Kde můžete přeskakovat z jednoho mraku na druhý nebo jimi pomalu propadávat dolů a vychutnávat si, jak vám vítr poskakuje ve vlasech a vytváří ruměnce na tvářích. A kde se můžete kdykoli zastavit a začít z mraků vytvářet ty nejbizarnější obrazce, které budou lidé na zemi sledovat a vymýšlet, co jim připomínají.

Když sedíte odpoledne po práci na lavičce v parku, užíváte si první jarní paprsky a koukáte na azurově modrou oblohu, hádáte také, co oblaka vytváří za obrazce?

1321_portretni_fotograf_praha_fotka 1322_portretni_fotograf_praha_fotka 1323_portretni_fotograf_praha_fotka1324_portretni_fotograf_praha_fotka

Prázdná místa II

S tím, jak se hlásí nástup jara a rtuť v teploměru se odvážně šplhá pryč od nuly, víc a víc času trávím venku. Toulám se pražskými ulicemi za zvuků ambientní hudby a do hlavy si ukládám útržky města, které mě zaujmou. Nebo je fotím. V mobilu mám desítky fotek nejrůznějších zákoutí a tvarů – stromy obalené břečťanem, skleněné budovy, v nichž se pokrouceně odráží ulice naproti, první nesmělé jarní kvítky, originálně posprejované zdi, barvy rozlité po obloze při západu slunce…

Občas mě některé místo zaujme natolik, že se tam musím vrátit s foťákem a atmosféru zdokumentovat. V tomto případě se jednalo o kancelářské budovy za Arkádami. Kroužila jsem kolem nich již delší dobu, ale teprve minulý pátek jsem si našla čas, abych se tam vypravila. Nevím, jak čisté linie a bílá barva působí na vás. Já vždycky cítím podvědomou potřebu všechnu tu prázdnotu zaplnit barvami a tvary, což mě inspiruje k další tvorbě.

Homeobox by 01-N on Grooveshark

03 b06 a

Prázdná místa

Vstali jsme mnohem později, než bylo v plánu. Na příjezdové cestě hodinu stál náklaďák, který nám bránil v odjezdu z chaty, a cestou jsme dlouho hledali restauraci, kde bychom si mohli dát rychlý oběd. Takže do národního parku, na který jsme měli dle původního programu vyhrazený celý den, jsme dorazili až k večeru. Vůbec nás nechtěli pustit dovnitř a za námi se hnala těžká bouřková mračna. Naštěstí ale umíme být dost přesvědčiví.

Protože jsme přijeli tak pozdě, měli jsme celé místo skoro jen pro sebe. Na ten okamžik, kdy se rozestoupily borovice a nám se otevřel pohled na liduprázdnou pláž, na písek bez otisků bot, na kradmé odlesky slunce na vodní hladině a vzdálený křik racků, jen tak nezapomenu.
empty_spaces_04empty_spaces_03empty_spaces_01empty_spaces_02

Co jsem se naučila v Mnichově

1264

  •  Pokud ještě nemáte společnou fotku s Haribo medvídkem v nadživotní velikosti, nemáme se spolu o čem dál bavit!
  • Nic nevystihne tak dobře pocit absolutní a nepřekonatelné zbytečnosti, jako jít házet perly na hrách.
  • Přemýšlíte o nějaké městské sportovní aktivitě? Zapomeňte na nudné běhání, pétanque nebo posilovací prolézačky. V Mnichově můžete natáhnout neoprén a v jedenáct v noci jít surfovat kousek pod náměstí.
  • Je-li to pro vás málo adrenalinové, jděte se v noci projít do jednoho z mnoha parků. Budete si připadat jak v hororu, protože jsou absolutně neosvětlené.
  • Jestliže minete hned na začátku výpravy odbočku na hlavní náměstí, tím, že tvrdošíjně budete v cestě pokračovat další dva kilometry, se k němu rozhodně nepřiblížíte.
  • Jezdit na tobogánech s horečkami je neopakovatelný zážitek. Aspoň doufám!
  • Cyklostezka je posvátná záležitost. Stačí, aby do ní chodec zasahoval třeba jen loktem a už se bortí celá doprava a cyklisti se můžou uzvonit. Ordnung prostě musí být.
  • Koupit nesmažené jídlo v McDonalds je nemožné. Teda pokud nejste ochotní žvýkat celulózu z ubrousků.
  • Bydlet v hotelu, který je hned u letiště, vám přivodí cestovní horečku. Budete ochotní jet kamkoli jinam, abyste se v klidu vyspali.

Co jsem se naučila na začátku podzimu

1236

  1. Chemopren je vynikající záležitost. Nemusí sice slepit zrovna boty, které spravujete. Ale ruce, silonky, kabelku, podlahu a peněženku oblepí dokonale.
  2. Je možné popálit se o myčku nádobí.
  3. Ač se to může zdát nemožné, opravdu jde, aby běžecký okruh byl CELOU dobu do kopce.
  4. Jsou dvě fáze dospělosti. V první fázi víte, které víno je dobré, abyste mohli machrovat před ostatními. Ve druhé fázi víte, které je šroubovací, abyste mohli popíjet kdykoli a kdekoli.
  5. Při přípravě pokrmů je dobré být flexibilní. Vezměte si třeba takové sušenky. Když se roztečou na plechu, začněte tvrdit, že vaším záměrem byla buchta. Když se vám po vyndání z trouby rozsype, uvědomte si, jak vynikající kaši jste připravili!
  6. Když po dlouhé době vyjedete s autem a píchnete a vzápětí vytáhnete kolo a píchnete i na něm, můžete být jedině rádi, že na vodu se nechystáte v nafukovacím člunu.
  7. Někteří lidé mohou být tak vyděšení, že vám nabourali do auta, že sice ujedou pryč, ale ohleduplně vám na místě nechají alespoň svůj nárazník.
  8. Běh je nebezpečný sport! Mě při něm dneska pronásledovala a pak málem pokousala smečka čtyř rozzuřených čivav. (A ano, bylo potupný, že mě dohnaly!)

Co jsem se naučila v Polsku

polsko2

  • Dopravní předpisy jsou chápány jako jen velice velice volná doporučení.
  • Jestliže vás v jedenáct v noci navigace při lovu večeře dovede do čínské čtvrti, kde na rozích ulic hlídají potetovaní Číňané, je to důvod k lehkému znepokojení.
  • Týdenní zásoba alkoholu NIKDY nevydrží celý týden. Přiznejte si to zavčasu.
  • Udělejte si dopředu pořádný průzkum památek, které máte navštívit, aby se vám nestalo, že minete slavnou katedrálu, protože vám přijde moc malá.
  • Na 2500 km dlouhé cestě je možné nezabloudit. Tedy až na jedinou výjimku: když se snažíte dostat z parkoviště.
  • Potřebujete-li natankovat, vždy zaručeně narazíte na tu nejdražší pumpu v okruhu padesáti kilometrů.
  • V Polsku nesmíte pít alkohol na veřejnosti (a ano, cider je alkohol). Ještě, že policisté jsou natolik tolerantní, že jim stačí, když zahuhláte, že jste z Čech, oni chápavě přikývnou a s napomenutím vás nechají odejít.

polsko

Co jsem se naučila v … březnu

1168_fashion_fotograf_praha_fotka

  • Že jsem celý život držela diety špatně. Kamarádka: “Začala jsem jíst zdravě, takže jsem si k večeři nedala bůček, ale jen lehkou kachnu.”
  • Že modřiny se můžou dělat i z toho, jak neustále vrážíte do vzduchu. Jinak si to prostě neumím vysvětlit.
  • Čas, kdy se muži rozhodnou ostříhat si vlasy, je ten, kdy už je mají moc nadýchané. Tedy alespoň podle mého přítele.
  • Jaro bez řezaných květin je jako hospoda bez řezaného piva.
  • Psací proces je komplikovanější, než by se na první pohled mohlo zdát: Zírám na kurzor -> Jdu na Facebook -> Napíšu tři řádky -> Zírám na kurzor -> Jdu na Facebook -> Smažu,co jsem předtím napsala. Repete.
  • Když jeden den v měsíci po ránu dojde káva, jsem ještě schopná to akceptovat. Když se to ale stane dvakrát…

Co za úžasná, život měnící moudra jste se v březnu naučili vy?

Probuzení

Problém nespavosti leží v tom, že se přes noc moc nevyspíte. Evidentně. Ale čas, kdy bezcílně zíráte do stropu (na který stejně pořádně nevidíte, protože je za A) tma a za B) nemáte nasazené brýle), je možné využívat i zajímavěji. Kromě stresování se (nedoporučuji, zkoušela jsem to posledních několik let a opravdu to za to nestojí), můžete přemýšlet třeba nad tím, co kreativního příště uděláte.

Díky tomu, že je tma a ticho (pokud si tedy jeden bláznivý soused nahlas o půlnoci nezačne pouštět techno nebo druhý bláznivý soused neřve střídavě na dítě a manželku) a že nesedíte u počítače se všemi emaily, facebooky a twittery, můžete nechat běžet fantasii na plné obrátky.

Nápad na fotky s pavučinou, které si můžete prohlédnout pod tímto textem, jsem dostala právě při jedné z dlouhých nocí, kdy se mi nedařilo usnout. Ani navzdory tomu, že naši úžasní sousedé toho večera zjistili, že existuje něco jako sluchátka do uší. Bylo jen několik dní po posledním barvícím focení a pomalu se blížil Halloween. Takže na mě odevšad skákaly dýně a pavučiny. Dýně moc fotogenické neshledávám, ale pavučiny jsem pořád nějak nemohla dostat z hlavy. Hned druhý den ráno jsem je objednala a pak čtrnáct dní netrpělivě čekala, jestli dorazí.

Na focení se mi pak sešel tak úžasný tým, že jsme toho nafotily mnohem víc, než jsem původně plánovala. A rovnou jsme domluvily i další focení, o kterém tu určitě taky brzy budu psát. Modelkou dne se stala skvělá Míša Freitagová a o vizáž se postarala velice šikovná Lucka Uxová. Moc oběma děkuji za úžasné focení! Vážně výborně jsem si ho užila!

A tady je jedna pracovní fotka na závěr. Nanést na Míšu všechnu bílou barvu byla docela dřina. Ale ne taková jako všechno to pak smýt. Moc děkuju za ochotu podstoupit to!

 

Scroll to top