Category: Zážitky

Co jsem se naučila v … prosinci

fotograf praha fotka

  1. Že letošní Vánoce bych mohla shrnout ve třech slovech: víno, šampaňské, slivovice. Na shrnutí Silvestra bych jich potřebovala poněkud víc.
  2. Že velká část rodičů ze svých dětí tajně touží vychovat epileptiky. Jak jinak byste si vysvětlili ta bláznivě blikající světýlka za okny?
  3. Že příští Vánoce nesmím kupovat jídlo jako dárky. Je zvýšené riziko, že ho sním, než ho stihnu někomu věnovat.
  4. Že když nejedu vlakem, abych přijela včas, zasekne se před Invalidovnou metro a málem nestihnu autobus. Ten se pak ale cestou stejně rozbije, takže je to úplně jedno.
  5. Že je možné zabloudit na Václaváku. S GPS. Dvakrát.
  6. Že nejlepší část pečení vánočního cukroví je ta, kdy uždibujete těsto.
  7. Že zaručený recept na navození vánoční nálady je snídat každý den už od patnáctého prosince vánoční cukroví.
  8. Že se na to musí přes postel: Já na prodavače v Ikea : “Jak se dostanu ke stolům?” On: “Slečno, to musíte přes postel. Jinak se nikam nedostanete.”

Co jsem se naučila v listopadu

fotograf praha fotka

  • To, že jíte k obědu čokoládu, neznamená, že jste líní jít na nákup, ale že si užíváte života!
  • Kašmírový svetr v sobě má sice jen 5% kašmíru a šunková pizza 0,5% šunky. Ale obchodníci aspoň díky tomu mají 100%ní zisky.
  • Když zdravotní sestra řekne: “Za minutku jsem u Vás,” znamená to, že v čekárně ztvrdnete tři čtvrtě hodiny.
  • Na opravení odpadní trubky od záchodu je třeba šest lidí. Pět se přijde podívat, než to jeden konečně opraví.
  • Není od věci nosit do bazénu vaše brýle. Nestane se, že si spletete, s kým flirtujete.
  • Po hlášce: “A víš, z čeho se dělají vajíčka?“, na jídlo z Mc Donalds přejde chuť.
  • WiFi v Pendolinu funguje jen, když je signál. Což znamená, když stojíte na nádraží v Praze. Praktické.

Dotkni se hvězd

Nikdy by mě nenapadlo, že jedno krátké video mě může inspirovat natolik, že vytvořím celou sérii fotek. Už jsem fotila černou, bílou a zlatou barvu a byla jsem přesvědčená, že nic podobného už fotit nebudu, že jsem téma vyčerpala.

 

Ale pak jsem někde zahlédla zajímavý tutoriál, ve kterém se pracovalo se třpytkami, a rozhodla se ho vyzkoušet. Koupila jsem třpytky. A pak kvůli nedostatku volného času zapomněla jak na ně, tak na tutoriál.

 

Jedno nedělní odpoledne, pár týdnu později, jsem se trochu nudila. Přemýšlela jsem co dělat, a tak jsem ze skříně vytáhla krabici, ve které mám různé rekvizity na focení. Kromě paruk, vintage rukavic či černého peří se tam vedle sebe povaloval zbytek černé barvy na kůži a zapomenuté třpytky.

 

V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, že v sérii nabarvených fotek budu pokračovat. Nejdřív, než jsem začala trápit nějakou modelku, jsem vše otestovala na sobě. Zkoušela jsem, při jakém světle třpytky nejvíc vyniknou. Ukázalo se, že zachytit třpytky dostatečně výrazně je docela oříšek. Foťák nezachycoval správně jejich třpyt ani barvy.

 

Moc se mi líbilo, jak malá hloubka ostrosti způsobuje, že některé třpytky jsou rozmazané a vytváří tak nečekaný, snový bokeh.

 

Na fotkách dole můžete vidět mě, jak poctivě testuji (vlevo) a Katku, obětavou modelku, jak se připravuje na focení (vpravo). Vždycky se při těchto foceních cítím provinile, protože smýt barvu z obličeje je docela výzva.

Nemůžu se dočkat chvíle, kdy všechny fotky z této série budou hotové a umístěné na nějaké výstavě. Úplně tyhle fotky vidím promítané na velké kusy černé látky, která se vlní ve větru, zatímco hraje tajemná, futuristická hudba.

Barvy podzimu

Nejdřív mi to vychválila kamarádka. A ještě ten večer i moje sestra. Že prý vůbec nevadí, že už je skoro listopad, a jde to dělat i v zimě. Že u ničeho jiného si tak nevyčistíte hlavu od stresu. A ta svoboda, kterou zažijete!

Když takové ódy slyšíte a hned ze dvou nezávislých zdrojů, tak vás to prostě namotivuje!

 

A tak jsem si obula boty, stáhla aplikaci do mobilu, vyštrachala starou sportovní bundu a šla si zaběhat.

 

Prvních pět minut jsem si připadala jako trénovaný olympionik a úplně jsem cítila tu volnost a svobodu. To když jsem se rozehřívala rychlou chůzí.

 
V následujících patnácti minutách jsem byla naprosto unesená z toho, že jsem schopná běžet dál než k ujíždějící tramvaji. Ostrou bolest v boku a křupání v kolenou jsem hrdinně ignorovala (při cestě zpátky už to bohužel tak snadno nešlo).

 
Zbývající čtvrt hodinu jsem si nadávala, proč jsem sakra doběhla tak daleko, když se teď stejnou vzdálenost musím vracet.

 
Takže za mě osobně zůstanu nadále při tom, že na běžce budu koukat jako na mimozemšťany, co mají zvláštní sklon k sebetrýznění a teď na podzim ještě zvýšenou odolnost proti chladu.
Ale je pravda, že hlavu si pročistíte – veškerou mozkovou kapacitu bude zaměstnávat akutní nedostatek kyslíku a na vymýšlení blbostí nezbude prostor.

 

 

Za sebe můžu doporučit i méně drastické způsoby relaxu. Zkuste třeba nastoupit na první městskou, která přijede na zastávku, a jeďte tak dlouho, dokud z okna neuvidíte něco, co vás zaujme (varuji, že předpokladem úspěchu je nejet metrem :) ). Na místě se projděte a užijte si, jak je ještě všechno podzimně barevné. Na podobném výletu jsem pořídila fotky níže.

 

 

 

 

Co jsem se naučila v srpnu a taky září – dvojitá dávka moudrosti!

Září bylo velice objevné. Dozvěděla jsem se tak zásadní věci jako:

  • Že po barvení vlasů to v koupelně vždycky vypadá, jako kdyby tam došlo k brutální vraždě a ne pouze k nevinnému zkrášlování.
  • Že když půjdete do optiky s prsty a brýlemi naprosto zapatlanými od vteřinového lepidla, bude to docela ponižující zážitek.
  • Že neexistuje moc lepších způsobů, jak začít den, než s hysterickým bušením na dveře sousedkou, které vytápíme být.
  • Že i od zubařky můžete slyšet něco, co nečekáte: “Dám vám tohle. To je fakt dobrý matroš.”
  • Že trpělivost má své hranice. Průměrný spolujezdec například vydrží nekomentovat to, že jste stále nepředjeli toho cyklistu před vámi, méně než dvacet minut.

 

Srpen byl také velice poučný. Naučila jsem se:

  • Že fučí-li vichr, je vhodné při věšení prádla používat kolíky. Nebudete pak muset oblečení hledat po širém okolí.
  • Že ten pocit, kdy lovíte něco barevného ze schránky a zjistíte, že to nejsou otravné letáky ale pohled, je prostě skvělý!
  • Že sobotní snídaně v posteli jsou jedním z mnoha důvodů, proč se nikdy nesmí zrušit víkendy!
  • Že přísloví: “S chutí do toho a půl je hotovo,” při cvičení rozhodně neplatí. Jinak bych to s úsměvem mohla po třiceti minutách zabalit.
  • Že stejně neadekvátně jako já v pneuservisu se musí cítit snad už jen chlapi na gynekologii.
  • Že jeden den píchnout pneumatiku a druhý nabourat v autobuse vyžaduje zvláštní dávku štěstí.
  • Že kytky můžou zvadnout proto, že je moc zaléváte.
  • Že britští seriálové hrdinové umírají jinak než američtí. Nemají poslední slova, nejde je na poslední chvíli zázračně zachránit a při jejich odchodu na onen svět nehraje patetická hudba.

 

18 kroků, jak pověsit rám z Ikey. Složitě a pomalu.

 

  1. Jděte do Ikey pěšky. Chcete přeci koupit jen pár drobností.
    .
  2. Drobností … to je podobná lež, jako když řeknete: “Jdu na jedno.” Dva kilometry v rukou táhněte metr široký obraz. A přibalte pár křehkých skleniček, abyste po cestě zažili trochu adrenalinu.
    .
  3. Rozbalte rám. A pak pečlivě vyhažte všechen odpad, do kterýho byl rám zabalený. I s návodem na pověšení, samozřejmě.
    .
  4. Dostatečně dlouho rozmýšlejte, co za fotku do rámu vytisknout, abyste stihli zapomenout úplně všechny pokyny ohledně věšení (později budete chtít pověsit raději sebe, je to jednodušší).
    .
  5. Když vytisklá fotografie konečně dorazí, vezměte první hřebík, na který doma narazíte, a pokuste se ho natlouct do betonu.
    .
  6. Buďte vytrvalý! Ty tři díry, ze kterých se na vás vydrolil beton, jsou v poměru s celou zbývající, nepoškozenou stěnou přijatelné ztráty.
    .
  7. Vhodný čas k přerušení činnosti je až v okamžiku, kdy vám začne modrat nehet na palci od toho blbého kladívka.
    .
  8. Přiznejte si, že budete potřebovat nějaké tenčí hřebíky, a vydejte se pro ně do Hornbachu.
    .
  9. Kupte jich dostatečnou zásobu. Nikdy nevíte, kolik jich omylem při zatloukání ohnete.
    .
  10. Pět. Pak vám dojde, že tudy cesta nepovede.
    .
  11. Vydejte se do Hornbachu pro twenty háčky určené speciálně pro beton.
    .
  12. Zatlučte první a zjistěte, že je moc tlustý na to, aby se protáhl očkem, které je připevněné na vašem metrovém rámu.
    .
  13. Prozkoumejte pořádně rám a zjistěte, že je tam nějaký složitý mechanismus (“K čemu tam proboha dali ten drát?!?”) a vy nemáte potuchy, co s tím. Matně si vzpomeňte, že jste před 14 dny vyhodili návod k použití.
    .
  14. Při testování, co by s tím šlo udělat, očko i drát pořádně zohýbejte, aby s nimi v budoucnu nešlo tak snadno manipulovat.
    .
  15. Na týden věšení odložte. Třeba to nějak samo uzraje.
    .
  16. Osmý den těsně před spaním si uvědomte, že nemůžete být jediný nešikovný člověk na světě a začněte googlit.
    .
  17. Během minuty najděte diskuzní fórum “Jak pověsit rám z Ikey”. Pročtěte ho, koukněte se na video návod na youtube a jděte spát.
    .
  18. Po probuzení buďte tak nedočkaví, že konečně víte, co s tím, takže začněte zatloukat v sedm hodin ráno. Sousedi vás budou milovat!

Máte nějaké ranní rituály?

Já mám moc ráda, když si poté, co vyprovodím přítele do práce, udělám kávu. Zatímco čekám, než se namelou jednotlivá zrnka a celou kuchyni prostoupí příjemné, trochu kakaové aroma, stojím na balkóně a koukám na záhonek, který máme pod okny.

 

Všude kolem jsou sice paneláky, ale ten záhonek s květinami těch nejúžasnějších barev mě vždycky přenese na zahradu babičky, kde jsme si se ségrou celé léto hrály a tajně trhaly květiny z její pečlivě opečovávané skalky.

 

Když se káva připraví, zaliju ji štědrou dávkou smetany a na deset, patnáct minut se začnu do nějaké knížky. Díky tomu mám zajištěno, že celý den bude úžasný!

 

Jaké jsou vaše  rituály?

 

Co jsem se naučila v … červenci

  • Že nejedete – li vlakem kvůli výlukám, budete 30 minut čekat v autobuse na dálnici bez zjevného důvodu.
  • Že vesmír se udržuje ve zvláštní rovnováze: ztratím objektiv, abych v ten samý den našla rok pohřešovaný termo hrnek.
  • Že britští seriálové hrdinové umírají jinak než američtí. Nemají sentimenátlní poslední slova a nejde je na poslední chvíli zázračně zachránit. A taky většinou při jejich odchodu na onen svět nehraje patetická hudba.
  • Že když se nastříkáte repelentem, rozhodně to neznamená, že po vás komáři nepůjdou. Akorát jich budete stíhat většinu odhánět zběsilým mácháním rukou.
  • Že když jdete vařit hladoví, není moudré si přitom vše fotit. Recept, který máte běžně připravený za deset minut, vám zabere hodinu. Žaludek vás nebude mít rád.
  • Že sotva si ze svazku sundáte klíč od dveří, které stačí otevírat zatlačením na ně, druhý den hned zámek opraví, abyste se nedostali domů.
  • Že lýtka si neopálíte, ani když je máte celý týden vystrčené z lodi. Akorát si vysloužíte pověst mizerného háčka.

 

Co jsem se naučila při stěhování

  • Že lidé mají mnohem, mnohem, mnohem víc věcí, než si myslí. Dokud je vše poskrývané ve skříních, nevypadá to tak. Ale pokuste se to naskládat do krabic a budete se divit.
  • Že jediná chvíle, kdy oceníte reklamní letáky, které vám denodenně přetékají ze schránky, je, když balíte talíře.
  • Že najít nové, logické místo pro každou věc je docela náročná záležitost. Zvláště chcete-li, aby vám místění přišlo logické i o několik dní později, abyste nemuseli trávit hledáním každé blbosti dlouhé hodiny. (Už skoro měsíc čekám, až najdu ten pečlivě uklizený chemopren).
  • Že vybíráním vhodných záclon strávíte pomalu stejně času jako vybíráním auta.
  • Že když nakoupíte všechny potřebné chemikálie na úklid bytu, s trochou štěstí (=googlení) z nich zvládnete sestavit stejně účinnou bombu jako seriáloví hrdinové.
  • Že nákup v Ikea zaručeně prověří každý vztah. Stačí, když si sednete v rychlém občerstvení u východu, a budete chvíli pozorovat. Moc vysmatých, nerozhádaných dvojic neuvidíte.
  • Pochopíte proč, jakmile se do toho pustíte sami…

 

.

Nový ateliér v Praze!

Po mnoha dlouhých měsících čekání, týdnech plánování, dlouhých dnech nakupování a ještě delších hodinách nakupování mám konečně hotový svůj pražský ateliér. Je celý bílý, na jedné stěně je obrovské okno a tak nějak ho prostě miluju :)

 

Už se moc těším, až vám z něj budu moct ukázat nové fotky a co nejvíc z vás mě tam navštíví, abychom spolu nafotily krásné portréty!

 

 

Na pár testovacích autoportrétů se můžete podívat tady. Jako fotograf musím říct, že tohle měkké světlo prostě miluju! A už se nemůžu dočkat na všechna focení, která tam plánuji zrealizovat.

 

 

 

Uložit

Fotoprojekt: Dětství mého bratrance III

V dětství jsem od prarodičů často slýchávala, že na mě a ségře je vidět, jak ten čas letí. Pořádně jsem nechápala, co to má znamenat. Ale od té doby, co se narodil můj bratránek, přesně chápu, co tím mysleli. I ten povzdech, jímž větu zakončovali, je najednou jasný.

 

Přijde mi to jako včera, kdy jsem bázlivě stála nad zavinkou, ve které se krčil malý, červený obličejík se zalepenýma očíčkama. A neodvažovala jsem se ani dýchat, abych ten uzlík nevzbudila. A najednou z ničeho nic je tomu prckovi sedm let. Poučuje vás, jak řídit správně mašinky, a hraje tenis pomalu líp jak vy. Hnípe se sice v jídle stejně, jako když mu byli čtyři, ale vy se nestačíte divit, kam všechen ten čas, těch dva tisíce pět set padesát pět dní, utekl.

 

.

Jedna z povinností, které jsem si jako poctivá sestřenka přisvojila, je naučit Kubu pořádně zlobit. Při každé návštěvě spolu uděláme pořádný nepořádek, sem tam něco rozbijeme nebo rozlijeme. Při vymýšlení, jak bratrance nafotit pro jeho sedmý portrét (ve skutečnosti pátý, protože celý projekt jsem vymyslela, až když mu byly tři roky), jsem tak přemýšlela, co z věcí, které má běžné zakázané, by teď mohl dělat.

 

Vsadím se, že teta se strejdou mi ještě při příští návštěvě poděkují za to, že jsem jejich drahého potomka naučila kreslit po oblečení :)

 

.

Jak už se při focení stalo zvykem, na devadesáti procentech fotek se Kuba různě šklebí a pitvoří. A dostat z něj nějaký normální výraz většinou vyžaduje velkou dávku úplatků a přemlouvání.

 

Letošní focení nebylo žádnou výjimkou. Jedna z nevýhod toho, že už odmalička jsem ho fotila jako divá, je to, že se naučil falešný úsměv (viz fotka vpravo dole). Takže když už na vás konečně nevyplazuje jazyk a nešilhá, usmívá se jako někdo, kdo vám chce na parkovišti prodat falešné hodinky :)

.

 

Co jsem se naučila v … červnu

  • Že číst knížku na mobilu není příště ono. K základnímu vybavení by se vedle sluchátek měla dávat i lupa, aby to nějak fungovalo.
  • Že teprve až při stěhování zjistíte, jak moc věcí vlastně máte. A ne, opravdu nic nejde vyhodit.
  • Že lepší než pravidelné snídaně na balkóně jsou snad jen pravidelné obědy a večeře na balkóně. A to ani nemluvím o vysedavani u kávy a večerním popíjení vína v téže lokalitě!
  • Že když probíhá open air festival během povodní, to že nemusíte spát v mokrém stanu ale ve vyhřáté postelí oceníte ještě mnohem víc než předchozí ročníky.
  • Že když se o tom luxusu zmíníte před “stanaři”, vaše nadšení nebudou moc sdílet.
  • O to spíš, když že sousedního ZOO uteče tygr.
  • Že České dráhy jedou podle soukromého drážního času. Jejich pěti minutové zpoždění v normálním světě znamená, že budete na rozpáleném nástupišti tvrdnout dvacet pět minut.
  • Že koupit funkční presovač je docela fuška. Nám se to povedlo až na třetí pokus.

Uložit

Focení s bílou barvou

Už při focení prvních fotek ze série, na které pracuju, mě velice zaujalo to, jak nelidsky lidé začnou působit, když jim změníte barvu obličeje. Lucka Kalašová, která mi dělala modelku při tomhle focení, mi tady přijde trochu jako upírka nebo nějaký duch.

 

Ukázalo se, že bílou barvu je lehčí smýt ne černou. Ale když máte tak skvělý nápad a na konci focení se rozhodnete použít i pár pruhů černé, docela to smývání a návrat do lidské podoby prodlouží :)

 

 

 

 

 

 

Retuš

Nahrála jsem retušování jedné z fotek, abyste měli představu, jak celý proces vlastně probíhá.

.

..

 

Co na fotky říkáte? Zkusili byste někdy něco takového taky nafotit nebo to není nic pro vás?

 

.

Co jsem se naučila ve … Skotsku

Před čtrnácti dni jsem se vrátila z týdenní dovolené ve Skotsku. Na skotské poměry jsme se trefili do vynikajícího počasí: až tak moc nepršelo a ve větru se dalo chodit bez větších obtíží :) Autem jsme projeli skoro celou zemi. Sedmý den jsem už byla mrtvá a nemohla jsem uvěřit tomu, kolik jsme toho stihli navštívit. Výborně jsem si to užila. A doufám, že i ostatní, i přesto, že jsem každý druhý kilometr otravovala, ať mi zastaví, protože tohle nádherné místo prostě musím vyfotit!

 

Během pohybu jsem se naučila několik životně důležitých věcí:

  1. že pokud chcete koupit v prodejně alkohol před desátou hodinou, způsobíte malý kolaps daného zařízení. Zablokují se pokladny a budou zalarmováni všichni sekuriťáci!
  2. že kruhové objezdy tam mají ještě častěji než ve Francii,
  3. že rozlišit, co je kruháč a co normální křižovatka, je občas docela problém, protože kruhové objezdy jsou často značené jen bílým flekem uprostřed křižovatky,
  4. že v některých částech Skotska fouká tolik, že stromy rovnou rostou nakřivo,
  5. že vypít v tom “lehkém vánku” kávu někde pod otevřenou oblohou, je doslova nadlidský výkon. Máte ji během minuty studenou a kelímek celou dobu musíte ostražitě hlídat, jestliže ho nechcete honit po půlce parku,
  6. že když turisti nossí dvě až tři vrstvy termo oblečení, místní chodí běhat ven v tričku a šortkách … a pořádné kožešinové čepici.

 

Scroll to top