Poctivá příprava na Vánoce

Zítra k nám mají přijít kamarádi a budeme si dávat dárky, protože o Vánocích se už neuvidíme. Chtěla jsem proto připravit nějaké pohoštění. Koupila jsem ingredience na výbornou krabí pomazánku, bílé víno a sněhové cukroví.

 

Všechno jsem poctivě vybalila a šla dělat nějaké věci na počítač. Přitom jsem se ale nemohla zbavit chuti na ty sladké potvůrky, co provokativně seděly ve skříni v kuchyni. Byla jsem ale pevně rozhodnutá, že si je nedám. Jenže…

 

…jenže mé podvědomí je mlsnější a zákeřnější, než jsem si uvědomovala! Napadlo ho, že bych cukroví mohla alespoň vyfotit. (COŽE?!? Odkdy fotím obyčejné cukroví, které jsem ani sama neudělala??)

 

Nevědomky a s dobrými úmysly (HAHA) jsem došla do kuchyně, vzala krabičku s mlsnotami a odnesla je do pokoje, kde už jsem měla vše nachystané na focení.

 

Naaranžovala jsem několik kousků na talíř a začala mačkat spoušť. Ale to pořád nějak nebylo ono. Zkusila jsem různé kompozice, naaranžovat různý počet kousků…  nic však nefungovalo. V tom se opět ozvalo podvědomí: “Hodně hezkých fotek jídla je foceno tak, že je tam kousek něčeho nakousnutý! Co kdybys to taky zkusila?”

Nic netušíce jsem své podvědomí poslechla a do jednoho cukroví jsem si kousla. Jenže nakousnutí se mi nepovedlo dostatečně fotogenicky, a proto jsem to musela několikrát opakovat…

 

Hm, zítra budu muset zajít koupit nové. To podlé podvědomí!!!

 

 

A tady je jedna písnička, která mi z nějakého důvodu připomíná poťouchlé ujídání cukrovinek :)

.
A Girl Like You by Rolf Harris on Grooveshark

Proč se těším na Vánoce, které budou příští rok?

Se studiem na vysoké škole to máte tak, že oproti středoškolákům máte o měsíc delší letní prázdniny (kdo by si nepřál tři (!) měsíce volna), první dva měsíce semestru téměř nic neděláte, nikdo vás nenutí chodit do školy (Takže pokud jste jako já, vaše prezenční studium připomíná spíš dálkovou formu. Pokud se ve škole ukážete dvakrát týdně na hodnu a půl, pokládáte to za vyčerpávající :) ),…

 

…ale …

 

jakmile se začnou psát zápočty a pak se to ještě přehoupne do zkouškového období, je po legraci. Najednou se projeví, jak málo jste v předchozích měsících škole věnovali, a začnete propadat depresím z toho, kolik se musíte zvládnout naučit za tak málo času (já mám teď například čtrnáct dní na čtyři zápočty a dvě semestrální práce – ideálně bych na to potřebovala alespoň pět neděl, popř. vymyslet způsob, jak nemuset chodit spát).

 

Zimní zkouškové je obzvlášť protivné. Od čtyř hodin je tma, což je dost demoralizující. Navíc se město kolem vás halí do vánočního kabátu. Vždycky si představuji, že Vánoce a doba před nimi, by opravdu měly být svátky klidu. Ale místo toho jsou to pro mě svátky stresu, probdělých nocí a neodbytných bolestí hlavy.

 

Naštěstí tenhle rok je poslední, co se mě celý ten koloběh zápočtů a zkoušek týká. Proto se těším víc na Vánoce, které budou příští rok, než na tyhle. A to hlavně protože:

  • se nebudu muset stresovat kvůli škole (evidentně),
  • budu se moct v klidu projít po městě a prohlídnout si vánoční výzdobu v ulicích a výlohách,
  • konečně stihnu upéct nějaké vánoční cukroví (někdy vám budu vyprávět, jak probíhaly mé plány na pečení doposud),
  • nebudu dárky kupovat na poslední chvíli někdy 23. prosince odpoledne.

 

Abych se nějak odměnila za své učící utrpení, byla jsem nedávno nakupovat nějaké “rozmazlovací věci”. Na facebooku jsem zmínila, že si jdu pořídit červenou rtěnku, kterou se pravděpodobně nikdy neodvážím nosit na veřejnosti. Abych se dneska nemusela učit hned od rána, rozhodla jsem se ji vyfotit :) Je to krásný odstín a skvěle drží, i když mám pocit, že trochu vysušuje rty. Pokud bude zase někdy trochu času (= nebude se mi chtít do učení), pokusím se s ní stvořit nějaký autoportrét.

 

Ještě jsem na zimu musela pořídit nový makeup, protože jsem ještě bledší, než obvykle. Koupila jsem si ten úplně nejsvětlejší odstín, ale stejně mám pocit, že je ještě o chlup tmavší, než bych ideálně potřebovala. Budu snad muset začít kupovat bílá divadelní líčidla :)

 

 

 

Procházky po Plzni

V pondělí bylo tak krásné počasí. Sluníčko příjemné svítilo a dávalo vyniknout všem těm nádherným podzimním barvám – ohnivě červené, nezbedně oranžové, povzbuzující žluté, tajemným, uklidňujícím odstínům hnědé i posledním trochám letně zelené. Přesně takovéhle počasí jsem si představovala, když jsem četla začátek Simmelovy knížky Láska je jen slovo.

 

Příroda už se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Vzduch už není ani zdaleka tak teplý, jako je tomu v září nebo začátkem října. Ale i přesto sluneční paprsky mají tu sílu, aby zlehka pošimraly na tváři a připomněly vám tak vaše letní dobrodružství.

 

 

I přesto, že jsem se měla celé pondělí učit na test, který mě čekal ve středu, neodolala jsem a, když jsem jela za přítelem na oběd, vzala jsem si foťák, abych cestou zpátky zachytila něco z té krásy.

 

Skoro denně jezdím autobusem kolem jedné zajímavé cesty. Je vidět jen její začátek a zbytek je skryt za křovím a stromy. Vždycky mě zajímalo, kam cesta pokračuje, ale nikdy jsem si nenašla dost času nebo chuti, abych se vypravila prozkoumat ji. Ale to se změnilo v pondělí.

 

 

Ukázalo se sice, že to nebyla tajemná cesta vedoucí k magickému místu ideálnímu na focení, jako jsem si ji vysnila. ale vcelku obyčejná cesta vedoucí k rodinným domkům u řeky. I tak to ale byla velice příjemná procházka a jsem ráda, že jsem se tam vydala.

 

Teď přemýšlím, jaké tajemství půjdu odhalovat příště :)

 

 

Barevná abstrakce

Co udělá fotografka, když si u ní kamarád zapomene kytici z promocí?

No samozřejmě, že si je vyfotí :)

 

Fascinuje mě, jak i ty nejobyčejnější věci můžou vypadat zajímavě a často i abstraktně, když se vyfotí jen malý detail a pořádně zblízka. Focení podobných věcí je pro mě vždycky úžasná relaxace. Sednu si k oknu, do ruky vezmu foťák a skrz hledáček se koukám na úplně jiný, nevšední svět. Hledám zajímavé kompozice a přitom nechávám myšlenky volně se toulat pryč od každodenních starostí.

 

Co za věci děláte vy, abyste si odpočinuli?

 

 

 

 

Jak jsem si vybírala brýle


 

Hned na rovinu se vám přiznám, že jsem hrozný zákazník. Dost často (obzvlášť, když kupuji dražší věci) si vysním, jak by mělo zboží, které sháním, vypadat, jak by mělo být kvalitní/barevné/z jakého materiálu.Jsem schopná projít milion obchodů, dokud nenajdu PŘESNĚ to. A pokud to hned neseženu přesně podle svých představ, začnu propadat v zoufalství a dost často skončím frustrovaná a nic si nekoupím :)

 

S mými novými brýlemi, které jsem sháněla minul týden, to bylo stejné. Měla jsem PŘEDSTAVU. Prošla jsem nejméně sedm optik a prodavače jsem vždycky donutila ukázat mi téměř celý sortiment zboží. A pak jsem po nějakých dvaceti minutách odešla, aniž bych si nějaké brýle vybrala. Jak jsem říkala – hrozný zákazník.

 

Už jsem se pomalu začínala smiřovat s myšlenkou, že budu odkázaná na své staré obroučky, když se stalo něco úžasného. Jako by zasáhl osud! (Možná trochu přeháním, ale v tu chvíli jsem to tak opravdu cítila).

 

Jdu takhle zrovna do města vrátit klíče od ateliéru po tomhle focení. Moc nevnímám okolí, poslouchám svůj nový hudební úlovek (How To Destroy Angels z dílny Trenta Reznora) a přemýšlím, jestli se mi scvrkly nohy nebo jsem si opravdu koupila o číslo větší boty.

 

Jen tak mimoděk mrknu na výlohu před sebou. Na ní je křiklavě červeným nápisem uvedeno: “Brýle se 70% slevou.” Nevkládám do toho moc nadějí, ale s cinknutím zvonku otevřu dveře a vejdu do optiky. Na židličkách tam sedí několik důchodců, což mě málem přiměje se otočit na podpatku a zase odejít.

 

Ale naštěstí se mě hned ujme prodavačka. Skepticky jí popíšu svojí ideální představu. Ona jen mlčky přikývne, otevře jednu z prosklených vitrín a vyndá MOJE brýle. Poznám to hned, jak si je nasadím na obličej! Vypadají, jako by byly přesně dělané na mojí tvář.

 


 

Kvůli tomu obalu na CD prostě musíme vymalovat!

Dodělala jsem design svatebních CD a jsem z něj tak nadšená, že vám ho tu prostě musím ukázat :) Líbí se mi, jak čistě obal působí a jak ladí k celkové vizuální prezentaci mojí značky.

 

 

Pokud si u mě zamluvíte do konce ledna focení svatby, dostanete 10% slevu! A pokud i složíte zálohu, sleva bude dalších 10%.

Podívejte se, jaké svatební balíčky nabízím!

 

 

Nejsem si úplně jistá, k jakým myšlenkovým pochodům došlo v mém mozku, ale jen co jsem CD uviděla, ucítila jsem naléhavou potřebu, že MUSÍM vymalovat pokoj :)

 

Abych vám to trochu přiblížila: Majitelé bytu, ve kterém bydlím, měli jakousi zvrácenou zálibu v oranžové barvě a vymalovali nám ložnici na sytě (opravdu sytě) oranžovou. (Buďte rádi, že jste neviděli předsíň, tam je oranžový i STROP!)

 

Podle výzkumů tahle barva povzbuzuje chuť k jídlu. Sice jsem na ní až do teď mohla  svádět ty brambůrky, které jsem večer jedla u seriálů (a nepřiznávat si, že jde o slabou vůli), ale raději bych v pokoji měla něco klidnějšího, méně agresivního.

 

Další důvod je, že když tam občas fotím nějaké autoportréty, sytě oranžová vypadá opravdu dost nefotogenicky. (Což vysvětluje, proč je většina mých autoportrétů černobílá :) )

 

Momentálně jsem proto na misi, jak přesvědčit přítele, který ZATÍM mou touhu nijak nesdílí, aby mi s tím pomohl. Nedávno se neprozřetelně podřekl, že už párkrát držel v ruce váleček a že ho malování DOCELA BAVILO! Chudák tenkrát ještě netušil, jakou si na sebe nastražil past :)

 

Během víkendu jsem si udělala pořádný výzkum toho, jaké existují barvy, jestli mám vůbec šanci zbavit se té šílené oranžové bez toho, abych musela dělat milion nátěrů, kolik to vůbec bude stát a co na to všechno vlastně budu potřebovat. Nyní vše musím nějak šikovně zformulovat do hrozně logických argumentů, aby přítel pocítil stejnou touhu jako já a mohli se do toho příští víkend pustit. Držte mi palce!

 

Přeji příjemné podzimní poledne

Mou oblíbenou kratochvílí, když stupnice teploměru klesne pod 15°C, je vášnivě rozebírat počasí (jak ráno zase byly přízemní mrazíky, jak je chladněji/tepleji než loni touhle dobou) a následky s tím spojené (jak mám rozpraskané rty, jestli vlasy vydrží i bez čepice takové mrazy nebo jak se mi zamlží brýle, když vejdu z venku do teplé místnosti).

 

Podle mé klasifikace je zhruba do konce října “pěkný podzim”, kdy se příroda krásně barví do ruda a do zlatova, ještě je přiměřený objem slunečních paprsků a venku se nechá vydržet v rozumné vrstvě oblečení. V listopadu se to přehoupne do “ošklivého podzimu”, kdy je všude bahno, brzy se stmívá a je zima.

 

Když se podíváte do kalendáře, všimnete si, že zbývá ještě tak týden nebo dva “pěkného podzimu”. O víkendu jsem se proto rozhodla zbývající čas využít k návštěvě přítelovy mamky. Žije na vesnici v domě s velkou zahradou.

Vždycky, když tam mám přijet, připadám si trochu jako teroristka. Mají doma kočku, na kterou jsem bohužel alergická (a to je mám mnohem raději než psy = ukázka zákona schválnosti v praxi). Vždy, když ohlásím příjezd, začnou doma gruntovat, aby dům zbavili všech alergenů. Takže pro mě krátká, příjemná návštěva pro ně znamená několika hodinové utrpení. Ještě, že tam nejezdím tak často, možná už bych pak musela začít spolufinancovat úklidové prostředky :)

 

Abych to ale nějak shrnula: Kromě toho, že to byla milá návštěva spojená s ochutnáváním řeckých specialit, vyfotila jsem i několik fotek nadcházejícího podzimu, o které bych se s vámi ráda podělila.

 

 

Jak máte podzim rádi vy? Myslíte si, že je to příjemné období nebo ho berete jen jako přípravu na  to, co za mrazy přijde po něm?

Jako modelka prostě válím

Pamatujete si, když jsem psala, že jako modelka jsem trochu (=hodně) statická (=jako dřevo)? Jak jsem zjistila, nemusí to být velká překážka, pokud chcete udělat díru do světa. Abych vás trochu uvedla do obrazu, má maličkost se objevila na titulní straně britského románu!

 

Jeden by sice mohl namítnout, že je to zásluhou fotografky, protože fotila při úžasném světle a povedlo se jí zachytit velice příjemnou, nostalgickou atmosféru. Já si ale myslím, že je to způsobeno:

  • mým úžasným výrazem ve tváři,
  • vhodnou volbou outfitu
  • a hlavně mým ladným držením těla.

No podívejte se sami :)

 

 

Fotku fotila moje velice talentovaná sestra, která umí snad všechny kreativní činnosti, které jednou vyzkouší. Fotí, maluje, šije, dělá bižuterií, vyrábí věci z kůže … a možná ještě něco dalšího, na co jsem teď zapomněla :)

 

Tady je originální fotka. Má pro mě dost nostalgický význam, protože byla pořízena poslední den předtím, než jsem odjela na vysokou školu. Chápu ji, jako takové rozloučené se středoškolským životem, což mimo jiné bohužel taky znamenalo, že se s Evčou nevídám tak často, jak bych si přála.

 

Na originálu lépe vyniknou mé úžasné pózovací schopnosti :)

 

 

Člověk by nevěřil, kolik času uběhlo a kolik věcí se změnilo za těch pár let.


 


Dovolená v Tunisku

Na krajinu už se dávno snesl sametový plášť tmy. Do ticha se ozývalo pouze šumění moře a cvrčení cikád. Na pláži byli jen oni dva. Vítr si rozpustile pohrával s jejími dlouhými vlasy a vše vypadalo prostě perfektně.

 

Ona: “Drahý, tady bych si s tebou přála zůstat na věky, zmražená v tomto magickém okamžiku.”

On jen přikývne. Ví, že slovy by nevyjádřil to, co cítí …

 

Ta chvíle by mohla být scénou v nějakém romantickém béčkovém filmu. Ovšem kdyby ona nebyla vášnivá fotografka.

V realitě rozhovor vypadal spíš nějak takhle:

 

Ona: “Drahý, mohl bys jít prosím tě k tomu slunečníku a posvítit tam mobilem, abych si tam pořádně zaostřila?”

On jen přikývne. Ví, že by ji stejně nepřesvědčil, aby nefotila už sto padesátou fotku…

 

Hned bych se k tomu nic nedělání, chytání bronzu, popíjení koktejlů a lenivému cachtání v moři vrátila. Rozhodně raději, než k začátku semestru, který se neúprosně blíží a nemilosrdně přináší státnice, nudné učení, psaní diplomky a další věci, na které ani raději nechci myslet (= na nic dalšího už si nemůžu vzpomenout, ale chci si ještě chvíli stěžovat:) ).

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kofeinová závislost snadno a rychle

Jste zvědaví, jak na to? Stačí vám jen tři ingredience:

  • dobrá kavárna,
  • balení čtyř Coca Col za velice výhodnou cenu,
  • kávy a Coca Coly chtivá sestra, která k vám přijede na víkend.

 

Kromě pečlivého, systematického pěstování závislosti jsem ještě stihla vyhrát ve Smallworldu (Konečně! Sice nad někým, kdo to hrál poprvé v životě, ale … konečně!), dokoukat posledních několik dílů našeho oblíbeného seriálu a doplnit šatník o pár nových zbytečností.

 

Sečteno a podtrženo – úspěšný víkend!

Už se těším na další!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Když se sejdou 3 fotografky a 3 modelky …

… začnou se dít zajímavé, kreativní věci :)

 

Účastníci fotografického pondělí:

  • Lucie Kout – velice talentovaná fotografka, která to umí se světly tak, jako nikdo jiný, a její retuše jsou zkrátka dech beroucí. Podívejte se na její blog nebo facebook stránku!
  • Julia Dresch – další talentovaná fotografka a ještě k tomu foto manipulátorka. Přijela za námi až z Lince! Rozhodně se podívejte na její portfolio nebo facebook stránku!
  • Markét Bártová – krásná milá modelka, která je navíc moc šikovná fotografka.
  • Denisa Fawn – stále usměvavá a neuvěřitelně fotogenická modelka . Jsem moc ráda, že jsem měla příležitost fotit ji!
  • Míša Valentová – skvělá, fotogenická  modelka s úžasnými extravagantními vlasy

 

Moc děkuji Lucii za organizaci celé akce, půjčení studia a pomoc při rozmisťování světel!

 

 

Model: Denisa Fawn

MUA, pomoc se světly: Lucie Kout

 

Pohled do zákulisí


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Focení na Šumavě

Před několika dni jsem se vrátila z dovolené na Šumavě. Původně jsem plánovala jet do Francie, ale, mám-li být naprosto upřímná, já ani přátelé, se kterými jsem jela, jsme nebyli schopni výlet dostatečně včas naplánovat. A začít vše zařizovat tři dni před odjezdem není úplně ideální.

Za čtyři dni, co jsem tam s přítelem a kamarády byli, jsem:

  • stihla nejmíň čtyřikrát vyhrát v Aliasu (podobné jako Activity),
  • měla neplánovanou procházku na Čertovo jezero a pak cestou zpět ušla pět kilometrů za čtyřicet minut, abychom stihli večeři,
  • se zkamala ve vyhlášené cukrárně v Železné Rudě (ne, frappé opravdu není jen instantní káva s vodou),
  • si potrápila žaludek na horských dráhách a podobných vylomeninách v Bayernu,
  • se prošla v korunách stromů,
  • ulovila trojbarevný štípanec od ováda.

Pokud vás to zajímá, byla jsem ubytovaná v penzionu Alpský dům, a mohu jej vřele doporučit. Jen polštáře by si mohli pořídit o trochu lepší.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rodokmen z fotografií

O víkendu měla sestra narozeniny a babička jí pozvala k sobě, aby jí mohla popřát. Vzala jsem s sebou foťák, abych vše mohla řádně zdokumentovat, a navíc jsem to využila jako příležitost k tomu, abych mohla udělat hezký portrét babičky.

 

Už jsem tu jednou zmiňovala, že mám docela špatnou paměť, co se různých zážitků z minulosti týče. Třeba z dětství si toho pamatuji naprosté minimum. Vede mě to k tomu, abych co nejvíc okamžiků dokumentovala s foťákem v ruce.
Moc ráda bych měla portréty jako tenhle všech mých prarodičů, abych je pak mohla ukázat svým dětem a vyprávět jim o nich, jací skvělí lidé to byli.
A víte, co by bylo ještě lepší? Udělat pomocí fotografií celý rodinný rodokmen!

 

 

 

 

Já jako model? Neskutečné se stalo skutečností

V sobotu jsem měla možnost setkat se s velice talentovanou fotografkou Lucií Kout. Pokud ji neznáte, doporučuji si vám projít její tvorbu, protože Lucie umí pracovat se světlem tak jako jen velice málo lidí.

 

Původně jsme plánovaly, že půjdeme spolu fotit nějakou modelku. Ale z toho nakonec sešlo, protože se nám nedařilo domluvit termén, který by vyhovoval všem. Lucii napadlo, že by ona mohla vyfotit mě. A protože jsem ji chtěla poznat, souhlasila jsem :)

 

 

Před focením jsem byla docela nervózní, protože se považuji za dosti prkenný model. Lucie mě ale ujistila, že už spolupracovala se spoustou dřev, takže jsem se nakonec tolik nebála.

 

Pohled do zákulisí

Celkem jsme fotiliy dva různé typy fotek. Nahoře jsou fotky první. Druhé, víc experimentální Lucie ještě nemá upravené. Ale můžete se alespoň podívat, jak to vypadalo ve studiu během focení, na fotce dole.

 

 

 

Fotoprojekt: Dětství mého bratrance

Velice mě fascinují různé fotografické projekty, které zachycují delší časové období nějakého člověka. Z části je to dáno tím, že si pamatuju jen málo věcí ze svého dětstvé, z části proto, že ráda sleduji změny, které se za delší dobu stanou.

 

Z těchto dvou důvodů jsem se rozhodla, že budu fotit svého bratrance každý rok během jeho narozenin s něčím, co zobrazuje jeho věk.  Bohužel mě to napadlo, až když mu byli tři roky, takže fotky z prvních a druhých narozenin chybí.

 

 

Zrovna dětství je tak krátké období lidského života a děje se během něj tolik změn, že si myslím, že by mělo být pečlivě zdokumentováno.

 

Focení Kubíka bylo vcelku výzvou, protože je zrovna ve věku, kdy chvíli neposedí. Navíc se sám sobě začal líbit na fotkách, kde děl různé ksichtíky a grimasy, takže byl docela oříšek zachytit ho s normálním výrazem.

 

 

Scroll to top