Není už té retuše trochu moc?

Hned na začátku bych ráda předeslala, že osobně proti retušování vůbec nic nemám a sama ho na svých fotkách také hojně používám. S dobrou retuší fotky vypadají víc profesionálně a dokonale. Foťáky mají ve zvyku zachytit každou nedokonalost pleti, každý hrbůlek, kterého si v běžném provozu ani nevšimnete. A proč mít takové věci na fotkách, že? :)

 

V, tuším že, květnovém Elle jsem se dočetla o tom, že Claudia Schiffer po třiceti letech nafotila novou kampaň pro Guess. V roce 1989 to byla právě reklama pro tuhle značku, která jí odstartovala kariéru. Letos si to nostalgicky připomněla a nafotila kampaň novou. Fotky jsou skvělé, ale zarazilo mě, že ať je modelce dvacet nebo padesát, na fotkách vypadá stále stejně. Když jsem fotky hledala, měla jsem dost problém říct, která je aktuální a která z osmdesátých let.

 

A tak se musím ptát: Není té retuše už trochu moc? Chápu, že stárnutí se teď moc nenosí. Sama dělám kolem každé nové vrásky cavyky. Ale proč? Vždyť to, že stárneme, neznamená nic jiného, než že prožíváme ten kratičký čas, co tu máme. Že získáváme zkušenosti, jsme šťastní, trpíme…

 

Vrásky jsou naše historie vepsaná do obličejů. Když na fotkách někoho vyretušujete tak, že vypadá zpátky na dvacet, berete mu tak vlastně všechny jeho zážitky. A to je přece škoda! Co myslíte?

 

Uhodnete, které fotky jsou z letoška a které vznikly před třiceti lety? :)

 

 

 

 

Jak jsem slavila narozeniny

Včera jsem již po několikáté dovršila své krásné, kulaté dvacáté narozeniny. Když jsem se před měsícem sestře posmívala, že v rámci oslavy svých narozenin plánuje navštívit nějakou „zajímavou“ (její slova) ekonomickou přednášku, netušila jsem, že karma si měsíc počká a vrátí mi to i s úroky.

 

Celý den začal vcelku nevinně. Ráno jsem zaspala (= podle vypnula budík a trucovitě spala dál) a pak už jsem na farmářských trzích nezastihla žádného měsíčka, tedy farmáře, který by mě zachránil před zlou macechou (= mým mlsným jazykem) a vyčaroval mi jahody. Nepoštěstilo se ani v Tescu. Cestou z nákupu mě potkala série událostí, které byly předzvěstí toho, že to bude opravdu vypečený den:

 

– Cestou na tramvaj jsem si rozbila pití, které jsem si jako dárek koupila na svou komorní oslavu.
– Při přecházení silnice v elegantních botách na podpatku jsem se velice neelegantně zřítila a rozbila si koleno.
– Při uklízení nákupu do lednice na mě vypadl jogurt a rozlil se na mě od hlavy k patě a na mých oblíbených šatech vytvořil zajímavý, abstraktní vzor.
Po obědě a kávě jsem si na návštěvu pozvala mé věrné společníky: smíšené financování, vlastní kapitál, finanční páku a CFROI. A pařili jsme až do pozdních nočních hodin. Byl to takový odvaz, že se divím, že na nás nepřišli policajti.
Doufám, že mé příští dvacetiny už budou trochu umírněnější, ještě teď mě po té včerejší pařbě bolí hlava!

 

 

Aby zábava nevázla, celý den jsme se opíjeli nealko mojitem. Fotky dole byly pořízeny při jeho přípravě.

 

Uložit

7 věcí, které musím udělat po státnicích

Za týden touhle dobou budu hrozně nervózní. A za týden a den budu buď hrozně šťastná nebo hrozně nešťastná. Dělám totiž závěrečné státnice, které ukončí (doufejme) to předlouhé martyrium, ve kterém se mi bezpočet pedagogů snažil vštípit nějaké vědomosti a přizpůsobit můj styl myšlení tomu společností akceptovatelnému.

 

Už se nemůžu dočkat toho, až se zbavím Damoklova meče, který nade mnou visel celých osmnáct let. (Věřili byste tomu, že mé vzdělávací “dobrodružství” dosáhlo plnoletosti?) Doufám, že se mi to povede už příští týden a nebudu muset čekat ještě do září, protože už se mi nechce dál odkládat všechny tyhle úžasné aktivity:

 

1. Něco upeču. Sama a bez jakékoli pomoci. Ještě nikdy jsem neupekla žádnou buchtu ani nic podobného.

2. Obřadně vyklidím všechny police s učením a zaskládám je věcmi na focení.

3. Udělám si několik šperků, na které tu mám nakoupené věci už něco přes rok.

4. Začnu pěstovat mátu, abych si mohla dělat mojito, kdykoli mě napadne.

5. Smažu školní email! A všechny záložky nějak související se studiem.

6. Celý jeden den nevylezu z postele, protože si budu číst nějakou knížku.

7. Vymažu ze svého slovníku pojmy jako: “mezní veličiny”, “ekonomická přidaná hodnota” a “efektivnost”.

 

A taky po měsíci vyžehlím. Přítel mi dneska ráno opatrně oznámil, že už nemá žádná trička ani košile a návrh, že může chodit jen v kalhotách/šortkách se mu až tak moc nelíbil :)

 

A protože s obrázkem vypadá všechno líp, jedna z mých oblíbených fotek z nedávného focení. O focení s Maruškou vám určitě ještě napíšu víc v nějakém z příštích článků.

 

Uložit

Jak jsem insomniovala

Jedenáct hodin večer. Mám za sebou vyčerpávající den a nemůžu se dočkat, až si položím hlavu do nadýchaného polštáře, přikryju se voňavou dekou, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách fantasie do říše snů.

 

Lehnu si tedy do postele. Zavřu oči. Ale místo vln fantasie se dostaví záplava myšlenek, které přes den neměly šanci dostat se ke slovu, a teď se na mě jedna přes druhou neúprosně hrnou.

 

Ležím a snažím se nepřemýšlet.

 

Kde jsem proboha přišla na to, že je můj polštář nadýchaný? Připomíná mi spíš cihlu nebo špalík dřeva. Abych ho udělala pohodlnějším, pořádně ho naklepu. Pak podruhé. Potřetí. Rezignuji. Snad budu za hodinu tak unavená, že usnu nehledě na křeče, které mě budou brát do krku.

 

Neuplyne ani deset minut a přítel už pravidelně oddychuje. Skoro to vypadá, jako by to dělal naschvál. „Poslouchej, já už dávno spím jako neviňátko!“ Rozčiluje mě monotónnost jednotlivých nádechů a výdechů. Mám chuť s ním zatřást, abych ho z jeho blaženého klimbání probudila a trpěl tu v tom potemnělém pokoji se mnou.

 

Zkouším různé „meditační“ techniky, které by mě měly ukolébat mysl ke spánku. „Představte si, že běžíte po louce s takovou lehkostí, jako byste nic nevážili!“ Hm, to bych nesměla sníst tu vynikající oříškovou čokoládu … což mi připomíná, že už bych konečně měla začít cvičit! Musím si HNED TEĎ vymyslet cvičební plán!

 

„Při vašem běhu jste narazili na říčku. Jedinou cestou přes ni je úzká lávka. Zrovna tudy ale přechází stádo ovcí. Musíte počkat, než všechny přejdou. Pomozte pastevci spočítat, jestli jsou všechny.“ Jedna, dva … Vážně má víc než dvacet ovcí? Pochybuju.

 

„Doběhnete až k opuštěné věži s červenými dveřmi. Otevřete je. Ale už se nedozvíte, co je za nimi, protože jste se ponořili do hlubokého spánku.“ Ne, neponořili! Jak bych mohla teď usnout, když se mám konečně dozvědět, proč jsem sem vlastně běžela?

 

Když ovce a tajemné věže uprostřed luhů a hájů nezabírají, zkouším techniku vlastní výroby. Představuji si, že všechny myšlenky nakládávám do krabic a odnáším je na stůl, pryč z mojí hlavy. První den to fungovalo, ale teď řeším, podle čeho bych měla myšlenky do jednotlivých krabic třídit. A jak vlastně ty blbé krabice vypadají? Jsou z kartonu nebo ze dřeva?  A už je vážně nuda to tam všechno den co den nandávat.

 

Po půl hodině vzdávám meditaci, nejsem prostě dostatečně zenový člověk. Volím novou strategii: Budu prostě ležet, dokud neodpadnu. Mozek si přece musí říct sám, že už má těch blbostí dost! A ráno se mi snad podaří spát až do deseti.

 

Tik ťak.

Tik ťak.

To vážně někdo zesílil to tikání v hodinách? Jak mám v takovém rámusu vůbec usnout? Hystericky z hodin vytahuju baterku a teatrálně ji odhazuji kamsi do hloubi pokoje. Ale na tikot už jsem tak zvyklá, že ho v hlavě slyším, i když už vlastně slyšet není.

 

Hrozně se nudím. V hlavě se mi točí pořád dokola ty samé myšlenky, ale furt se jich nemůžu zbavit. Mám pocit, jako bych se už po stopadesáté koukala na jeden a ten samý seriál. Nebo spíš jednu jeho epizodu. Už znáte repliky všech herců, víte, že se zase stejně blbě rozhodnou, nesnášíte jejich směšné úšklebky, ale přesto ne a ne vypnout televizi.

 

Vrcholem je, když začnu přemýšlet o tom, že přemýšlím.

 

To už se venku opravdu rozednívá nebo se akorát mé oči už natolik přizpůsobily tmě z toho nekonečného zírání do stropu? Ale klid, sice už je k ránu, ale můžu si přispat třeba až do jedenácti!

 

Najednou zaslechnu hroznou ránu, jako by někdo rozbíjel sklenice těsně u mých uší. Leknu se a otevřu oči. U skříně stojí přítel a snaží se potichu zapnout pásek na kalhotách. Je osm hodin ráno. Něco mi říká, že ty čtyři hodiny spánku mi na dnešek moc energie nedodají…

 

12/12: Duben

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším čtvrtý autoportrét tohoto roku.

 

Pamatujete, jak jsem psala, že nevím, co se stalo s lednem, kam utekl únor a proč se březen tak rychle rozplynul? Oproti dubnu to ale byly rozvleklé měsíce! Mám pocit, jako by to bylo včera, co jsem psala březnový článek.

 

Říká se, že čas utíká rychleji, když děláme něco příjemného. Vzhledem k tomu, že jsem celý duben psala diplomku, což tedy ani zdaleka příjemné nebylo, nechci vidět, jaké zběsilé tempo čas nabere teď, když už mám všechny otravné povinnosti de facto za sebou. Mám strach, abych se zítra nevzbudila a nebyl najednou třeba prosinec!

 

Všechny měsíce tohohle roku jsem měla nějak tématicky laděné. Leden byl zkouškový, únor semestrálkový, březen státnicový a duben diplomkový. Původně jsem myslela (a vedoucí mě v tom vehementně podporovala), že diplomku budu odevzdávat až příští rok. Ale pak mi přišel osudový mail s oznámením, že heslo na přihlášení do portálu (vysokoškolská databáze, kde jsou údaje o všech předmětech, přihlašuje se tam na zkoušky atd.) mi vyprší za 29 dní. Představa, že budu muset vymýšlet už po stopadesáté heslo nové, dostatečně dlouhé a drsně zabezpečené, byla natolik stresující, že jsem radši otevřela Word a tu diplomku prostě napsala.

 

O pár probdělých nocí, jedno skoro nervové zhroucení, litry kávy a deset křečí v zápěstí (o zavařeném mozku ani nemluvě) později, je diplomka schválena, vytištěna a svázána a vesele si trůní u sekretářky na stole. Teď už jen se zatajeným dechem čekám, co za posudek dostanu.

 

Kromě psaní jsem ale naštěstí stíhala i fotit. S několika velice milými slečnami jsem nafotila krásné módní portréty a fotila jsem módní kolekci jedné plzeňské návrhářky. Už se moc těším, až vám budu moct ukázat fotky!

 

Začala jsem také spolupracovat s jednou britskou umělkyní a pro její výstavu připravuji sérii fotomontáží zasazených v post apokalyptickém Londýně. Mám velkou volnost v tom, co udělám, takže jsem nadšená!

 

Význam dubnového autoportrétu je velice hluboký. Raději se na to pořádně psychicky připravte:

„V dubnu jsem byla hodně unavená!“

Drsné, že? :)

 

A jaký byl váš duben? Taky jste chodili oblečení tak nalehko jako já a pak hrozně mrzli? A co jste podnikali na Velikonoce?

 

Uložit

Rozmarné marnosti

.

Potkala jsem mima a jeho vzdušné polibky mi rozzářily den.

Z kavárny se linula uhrančivá vůně pražené kávy a já si vybavila zapomenuté zážitky.

Stromy na ulicích étericky kvetly a mě se před očima míhaly nápady na focení.

Pila jsem přechlazenou vodu ze stánku a vzpomněla si na Čínu.

Vypnula jsem hlasitě tikající hodiny a přestala mít pocit, že mi někdo odpočítává čas.

Překvapeně jsem si spočítala, kolik mi je let, a vůbec se necítila dospěle.

.

Dnešek byl fajn.

.

Fotodokument: Dětství mého bratrance

Každý rok fotkami dokumentuji, jak postupně roste můj malý bratranec. Zatím se mi před očima přeměnil z malého, trochu neohrabaného batolete na předškoláka, který vnímá tolik věcí, že občas dospělým zůstává rozum stát.

 

Před týdnem Kuba oslavil svoje šesté narozeniny a po nedávném zápisu se z něj stal regulérní předškolák. Když jsem si uvědomila, že po pěti letech dělání výhradně zábavných věcí, ho teď čeká minimálně třináct let studia a pak tak padesát let práce, bylo mi ho skoro až líto.

 

Tady je fotka k jeho šestým narozeninám. Už mi ale pomalu začínají docházet nápady, jak ztvárňovat další roky. Nechci vidět, co budu vymýšlet, až mu bude třeba třicet :)

 

 

A tady jsou fotky z předchozích tří let. Bohužel mě celý projekt napadl, až když Kubovi byly tři roky, takže k jeho prvním a druhým narozeninám žádnou fotku nemám.

 

 

Podobně jako před rokem bylo vcelku obtížné Kubu přemluvit, aby dělal to, co jsem chtěla. Místo toho sám vymýšlel nejrůznější grimasy a opičárny. A když už pózoval, tak jak jsem chtěla, raději ukazoval, že už mu je devět :)

 

Uložit

12/12: Březen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším třetí autoportrét tohoto roku.

 

Poslední dobou mám pocit, jako by mi někdo tajně zrychloval čas. Přijde mi to teprve jako včera, kdy jsem psala článek s autoportrétem na únor. Ale to je určitě tím, že ten záhadný anonym chce, abych už měla co nejdřív léto a všechny ty příjemné aktivity, co se s ním pojí: grilování, popíjení vína na balkoně do pozdních večerních hodin, voda, dlouhé večerní procházky, romantická dovolená s přítelem (Francie volá!) … a taky už se nemůžu dočkat, až si na sebe konečně vezmu jedny úžasné květinové maxi šaty, které jsem si koupila na konci loňské letní sezony a od té doby pomalu odpočítávám dny do doby, kdy na ně venku bude vhodné počasí.

 

Když jsem nefotila nebo neretušovala, celý svůj volný čas jsem v březnu věnovala učení na státnice z ekonomie. Po jednom útrpném dni, kdy jsem se učila do jedné v noci (ach, kde jsou ty časy, kdy jsem dodržovala posvátné pravidlo, že po deváté si už nepřečtu ani řádku), jsem si unaveně sedla před zrcadlo (bože, to zní narcisticky!) a začala provozovat “velice zábavnou” kratochvíli – přendavala jsem ofinu z jedné strany na druhou, zkoušela ji vyčesat a zčesat a přemýšlela jsem, jak bych jí mohla ustřihnout. Od dob, kdy jsem se rozhodla, že už ji nechci mít rovně střiženou, se mi jí nepodařilo nějak inteligentně vytvarovat. Vypadá jako nějaký divný cancour, který mi z hlavy roste tak nějak omylem.

 

Nějak jsem se nechala unést. Co jsem původně chtěla říct, bylo to, že při tom přečesávání mě napadl jeden účes, který by bylo zajímavé zrealizovat. Poté, co jsem měla vlasy nalakované tolik, že se skoro nechaly zlomit, napadlo mě i líčení. A když už jsem byla celá nakreslená, proč se nevyfotit?

 

Musím přiznat, že fotka se mi moc nelíbí, ale bohužel jsem neměla čas na to, abych fotila něco jiného. Uznávám, že je to jen portrét bez nápadu, ale aspoň to vypovídá o tom, že jsem během března byla opravdu zaneprázdněná. Když na fotku kliknete, uvidíte ji ve větším rozlišení a s lepšími barvami.

 

Jak jsem se učila na státnice

 

9:00 Pomalu se probírám ze spánku a ještě, než otevřu oči, skálopevně se přesvědčuji, že dneska se do toho učení vážně opřu a udělám nejen dnešní „příděl“, ale i to, co mi zbylo ze včerejška.
9:10 Vařím ovesné vločky na snídani a mé přesvědčení je stále pevné jako skála.
9:25 Usedám k počítači a začínám vyřizovat korespondenci. Kotroluji, co za věci se událo ve světě a co nafotili mí oblíbení fotografové.
10:30 Mám dodělané všechno internetování. Nic mi nebrání v tom, abych se začala učit. Ale má to cenu, když jdu za hodinu s přítelem na oběd? Raději začnu retušovat, než abych se narychlo začala učit.
11:00 Ten čas ale letí. Měla bych si jít nasadit obličej :)
12:00 Oběd. Ale hned, jak přijedu domů, pustím se do toho!
12:40 Káva. Zrelaxuji při ní po náročném dopoledni a ještě načerpám síly na učení.
13:10 Konečně jsem zpátky doma a můžu se v klidu pustit do učení. Vždyť před sebou mám ještě celý den!
13:11 Ale nejdřív zkontroluju emaily, a co se stalo nového během mé skoro dvou hodinové nepřítomnosti.
14:00 Tak teď už se do toho konečně pustím! Konec výmluv.
14:30 Hm, ten čas nějak neutíká. Dala bych si nějakou svačinu.
14:45 Učím se!
15:10 To není možné. To ještě nebyly ani čtyři? Venku pořád tak krásně svítí sluníčko, jak se má v tomhle člověk učit? Radši si dám chvilku pauzu.
16:00 Vracím se k učení. Kdy už přijede přítel z práce, abychom si dali večeři a koukli se na nějaký seriál?
16:30 Á, přítel je konečně tady.
16:45 Připravuji večeři a dušuji se, že hned po seriálu na to vlítnu a všechno to dodělám.
17:30 Dokoukali jsme seriál. Teď jen rychle mrknout na internet a jít se učit.
18:15 Sakra, to už je tolik hodin? Kam se poděl celý den? Učím se ze všech sil.
19:00 Tak pro dnešek už by to snad stačilo! Vždyť u toho sedím celý den! Půjdu retušovat a v devět si to ještě zopakuju, abych si to líp zapamatovala.
21:00 To už je devět? Tak si to se na to kouknu v půl desáté. Teď mi to tak hezky jde, že by byla škoda přestávat!
21:30 Už je moc pozdě, teď už bych si stejně nic nezapamatovala, budu radši retušovat. A zopakuju si to jako první věc zítra ráno!

12/12: Únor

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším druhý autoportrét tohoto roku.

 

Už jsem to psala v lednovém článku, ale nevyhnu se tomu, abych to nezopakovala i tady: první dva měsíce v roce mi vždycky hrozně rychle utečou. Mám pocit, jako by to byl teprve necelý týden od doby, co jsem fotila lednový autoportrét. A ono najednou pff a březen klepe na dveře.

 

Dlouho jsem nemohla přijít na žádný koncept na autoportrét pro únor. Ani jsem se tím moc netrápila, protože mi to stále připadalo, že uplynulo jen pár dní od doby, co jsem fotila ten lednový.

 

Minulou středu jsem přišla unavená ze školy a z běhání po městě. I přesto, že bych si nejradši lehla do postele a začetla se do nového knižního úlovku, Maggie Cassidy Kerouaca, věděla jsem, že mě čeká tak milion fotek na vyretušování. Posadila jsem se k počítači, ale místo toho, abych se pustila do práce, jsem se trucovitě začala koukat z okna a racionalizovat si, proč bych měla raději odpočívat. Když v tom najednou skrz mraky prosvitlo několik zlatavých paprsků slunce.

 

Pak další a další a celá místnost se zalila takovým světlem, jež se většinou vyskytuje jen v blažených snech nás fotografů :)

 

Okamžitě jsem zapomněla na svou únavu i trucovitost a vyběhla do komory pro stativ. Cestou jsem vymyslela koncept, pak jsem rty v rychlosti obtáhla rudou rtěnkou a začala cvakat jako o život. Nehodlala jsem promarnit ani minutku. Což se ukázalo jako rozumné, protože během deseti minut bylo po světle. Ale i tak jsem měla uloveno přes sto fotek

 

I přesto, že jsem koncept vymyslela za pár minut, během focení se postupně proměňoval ve velice osobní záležitost a musím říct, že perfektně vystihuje některé věci, které se mi v únoru přihodily. A zjistila jsem, že si opravdu začínám užívat, jak technicky “nedokonalé” ty autoportréty jsou. Je to uvolňující a tvoří to příjemný kontrast k focení pro klienty, kde nad každou fotkou trávím několik hodin (což mám taky ráda, ale změna je prostě příjemná záležitost:) ).

 

 

 

Pohled do zákulisí

Občas sem dávám fotky ze zákulisí z focení s klientkami. Dneska pro vás mám malou změnu – pár fotek z toho, jak vznikal únorový autoportrét.

 

Fotit autoportréty je docela dřina, protože nemáte nad foťákem takovou kontrolu, jako když fotíte někoho jiného. Takže se občas stane, že stojíte mimo záběr, máte špatně zaostřeno nebo vám nefunguje dálková spoušť … ani jednoho jsem nebyla ušetřena, jak se můžete přesvědčit v následujících dvou fotkách.

 

 

Během psaní tohohle článku mě napadlo, co bych mohla vyfotit v březnu. Doufám, že to není podvádění, když si březnový koncept vymyslím v únoru, a stále se to bude počítat jako březen :)

 

Doufám, že březen už nebude utíkat v tak zběsilém tempu, jako předcházející měsíce.

 

7 důvodů, proč vyslat přítele na služební cestu

Přítel včera odjel na konferenci do Říma a od té doby mi posílá zprávy typu: “Tady musí být tak třicet stupňů, asi se upeču.” nebo: “Připadám si jako na dovolené. A měla bys ochutnat to vynikající presso.” Tomu tedy říkám stesk po domově :)

 

Abych se v našich né tak teplých krajích cítila o něco lépe (= nezáviděla), rozhodla jsem se sestavit list všech výhod, proč je dobré být pár dní sama:

 

1. Jsem celý den v pyžamu a nikdo se nad tím nepozastavuje.
2. Obědvám hranolky (zdravě fritované v ActiFry).
3. Večeřím hranolky.
4. Koukám na Man Men jako o život (Protože jestli tohle není dokonalý seriál, tak nevím, co jiného. Video dole mluví za vše).
5. Používám přítelův sprchový gel, protože tak krásně voní.
6. Jeho počítačové křeslo používám jako praktický odkládací stolek. (Což neznamená, že jsem líná uklízet si oblečení! Jen využívám té praktičnosti.)
7. Ložnici jsem přeměnila v malé studio. (A ani tohle rozhodně neznamená, že jsem líná a nechce se mi jít uklidit stativ a nějaké rekvizity na focení.)

 

Ale  přes tyto nesporné výhody se nemůžu dočkat, až se přítel vrátí. Večer se sice nemusím převlékat do pyžama, ale usínat sama není až taková zábava.

 

A tady je zmiňované video. Delší verzi najdete na youtube, který mi jí sem podle nechce nechat vložit.

 

 

 

,

Pár fotek z víkendu

O víkendu jsem po dlouhé době viděla svého za pár dní šestiletého bratrance. Vždycky, když s ním jsem, neodolám a musím ho vyfotit. Vzhledem k tomu, že to dělám bez přestávky od té doby, co se narodil, už je na to naštěstí zvyklý a když má slabší chvilku, dokonce mi i zapózuje a (nedej bože) nedělá u toho praštěné výrazy (v nichž si poslední rok naprosto libuje).

 

Na dva dni jsem se stala jeho nerozlučným partnerem při nejrozličnějších taškařicích a neplechách. Koukali jsme se spolu tajně na televizi, mlsali sladkosti před obědem, schovávali se, abychom ještě nemuseli jít spát … zkrátka všechny ty zábavné věci, které nudní dospělí tak často zakazují :)

 

 

Nenechte se zmást druhou fotkou, na které Kuba spořádaně sedí a maluje … neviděli jste, co tomu předcházelo :) Po tom, co za tyjátr jsme vyváděli, radši ani nechci vidět jaká matka jednou budu (ve velice vzdálené budoucnosti :) ).

 

.

12/12: Leden

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším první autoportrét tohoto roku. Schválně, jak moc budete v prosinci unavení tím, že se na mě musíte pořád koukat :D

 

Nevím, jak to přijde vám, ale já mám vždycky pocit, že leden hrozně rychle uteče. Posledních pět let se tenhle měsíc nese ve znamení úporného učení na zkoušky, což rozhodně není něco, co by zajišťovalo rychlé plynutí času. Ale i přesto se vždycky kolem dvacátého divím, kam se celý měsíc poděl a jak to, že mě tak rychle opustilo mé novoroční nadšení a optimismus, že tenhle rok bude opravdu něčím jiným a lepším.

 

Koncept fotky jsem v hlavě měla už v podstatě od té doby, co jsem se rozhodla, že si sepíšu předsevzetí :) Ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla dokopat, pořád bylo něco důležitějšího – učit se na zkoušku, doretušovat fotky, kouknout se na stopadesátý díl Mad Mana…

 

Ten správný impulz jsem dostala až dneska ráno. Vzbudila jsem se v půl jedenácté časnou ranní hodinu a venku nádherně svítilo sluníčko. I když tam je teď tak deset stupňů pod nulou, v záchvěvu rozespalého optimismu mi to přišlo, jako by tu už bylo léto (a já si konečně mohla vzít ty překrásné květinové maxi šaty, co jsem si před měsícem super výhodně koupila).

Ten okamžik mě zalil tvůrčí energií (= nechtěla jsem jít dělat věci do školy, když je venku tak pozitivně) a pustila jsem se do focení.

 

 

Fotka asi nesedne úplně každému. Už slyším, jak mohla být ostřejší, jak tam jsou přepaly… :) Ale já jsem byla v náladě na něco technicky nedokonalého a zasněného jako protiklad k technicky co nejlepším fotkám, které jsem v lednu fotila ve studiu.

 

Už je to několik měsíců, co jsem fotila poslední autoportrét, a skoro jsem zapomněla, jak je to náročné stát před foťákem a ne za ním. Nacvakala jsem skoro dvě stě fotek, z nichž do užšího výběru prošly jen tři.

 

 

 

 

12 předsevzetí pro rok 2012

Konečně mám chvilku času po oslavách a hektickém plnění všech restů z minulého roku a můžu sednout si v klidu k počítači a sepsat, co všechno bych chtěla zvládnout v tomhle roce.

 

Ze začátku mi přišlo těžké vymyslet 12 věcí, ale jak jsem postupně vymýšlela jedno předsevzetí za druhým, skončila jsem naopak s mnohem více a bylo pak těžké rozhodnout se, co do tohoto listu zahrnout. Ještě mám pár předsevzetí soukromých, ale ty si hezky nechám pro sebe :)

 

A zde už je slibovaný seznam:

 

  1. Dokončit školu, abych se mohla naplno začít věnovat tvůrčí práci.
  2. Víc pracovat na svém “stylu”.
  3. Úspěšně realizovat projekt 12 měsíců/ 12 autoportrétů (Už jsem se o to snažila letos, ale moc to nevyšlo. Později se tu o tom možná ještě zmíním.)
  4. Zbavit se zkouškových kil (protože jíst za odměnu není dlouhodobě moc dobrý nápad).
  5. Začít se zase víc věnovat psaní.
  6. Víc číst.
  7. Udělat si stálý tým na focení módních editoriálů. (Jaká stylistka/stylista a vizážistka/vizážista se hlásí? :) )
  8. Vyfotit alespoň čtyři svatby.
  9. Víc se věnovat tomuto blogu, vymyslet pro něj co nejzajímavější obsah a získat víc čtenářů.
  10. Přes léto co nejvíc cestovat (a přes jaro si na to nějakým záhadným způsobem našetřit :) )
  11. Promyslet nějaký zajímavý workshop o tvorbě fotomontáží.
  12. Míň se stresovat a víc se překonávat při dělání věcí.

 

Můj učitel strategického managementu by z těchto cílů asi neměl moc radost, protože nejsou MĚŘITELNÉ, ale kolik věcí na světě se skutečně nechá změřit (ale takhle filosofovat během zkoušky určitě nebudu :D )?

 

Doufám, že při plnění budu alespoň z části úspěšná. Jaká jsou vaše předsevzetí?

 

Zdroj obrázku: sxc.hu

 

 

Krásné Vánoce!

Všem přeji krásné Vánoce, pěkné dárky a hlavně příjemné chvíle strávené s vašimi nejbližšími!

 

Já se ségrou jsem dopoledne nazdobila stromek (no dobrá, možná ona nazdobila stromek, zatímco já jí do toho fundovaně kecala, jedla sněhové cukroví a fotila to, co vidíte dole), pak jsme si dali oběd a teď už nás čeká jen poklidit si v pokoji (Kdyby tohle viděl Ježíšek!) , a hurá na štědrovečerní večeři.

 

Nevím, jak se to přesně stalo, ale klasický kapr s bramborovým salátem se během let kvůli naší vybíravosti proměnil na lososa a hranolky :) Už to moc tradiční český pokrm nepřipomíná, ale aspoň si pochutnáme.

 

Jsem zvědavá, co dostanu od sestry za dárek, protože loni jsme si nevědomky daly úplně to samé :)

 

(Když najedete myší na obrázek, objeví se vám po stranách šipky, pomocí kterých si můžete prohlédnout víc fotek.)

 

 

 

 

 

Scroll to top