Category: Zážitky

12/12: Říjen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším desátý autoportrét tohoto roku.

 

Miluju přirozené světlo. Není nic krásnějšího, než když je venku lehce pod mrakem a vy postavíte fotografovanou osobu poblíž okna. Dostanete nádherně měkké stíny, které ale stále dostatečně modelují, aby vytvářely zajímavou fotku.

 

Nedávno jsem seděla u stolu, dávala si pauzu od retušování a jen tak bezděčně se rozhlížela po pokoji. Můj zrak padl na nedbale pohozený svetr u okna. Dobrých pět minut jsem sledovala, jak v záhybech jemně přechází světlá místa do stínů. V tu chvíli mi bylo jasné, jaké světlo použiju můj říjnový autoportrét. Příjemná změna po těch několika měsících, kdy jsem pracovala hlavně s blesky a tvrdým světlem.

 

S tím, jak přišel podzim a posun času a najednou je i přes den mnohem větší šero, než jak tomu bývalo v létě, jsem byla v náladě pro něco tmavšího, s tlumenými barvami. A protože už jsem začínala být unavená z toho, jak pořád retušuju celý svůj obličej, rozhodla jsem se tentokrát pro trochu jinou kompozici.

 

Co na autoportrét říkáte?

 

 

Ostatní měsíce

Leden – Únor – Březen – Duben – Květen – Červen – Červenec – Srpen – Září

 

Co jsem se naučila v říjnu

Že prakovat po tmě je ještě těžší než za světla. Ve tmě se totiž prostor nějak záhadně scvrkává.

 

Že je dobré dělat si seznamy věcí, co je třeba udělat. Nejen, že tak uděláte mnohem víc, ale navíc ten pocit, kdy něco můžete odškrnout, je úžasný. Baví mě tolik, že si vždycky píšu dva seznamy, abych si zvládnuté povinnosti mohla odškrtávat víckrát. Ale jinak jsem úplně normální!

 

Že hořká čokoláda s malinami je ztělesněné nebe na jazyku. Takže ta celá tabulka, co jsem v jednom dni snědla, se vlastně vůbec nepočítá.

 

Že ovládat dovednost “příčné parkování” musí být docela užitečná záležitost. Člověk pak autem nemusí parkovat dál, než by mu normálně zastavila městská.

 

Že počítače jsou pěkně pomstychtivá zařízení. Jen, co se ten můj dozvěděl, že ho chci vyměnit za svižnějšího jedince, zpomalil se natolik, že na něm nebylo téměř možné pracovat.

 

Že v Maximu a podobných časopisech by modelkám na fotkách vůbec nemuseli tisknout hlavy. Do obličeje jim stejně nikdo nekouká.

 

A jaký byl váš říjen? Jak bojujete s tím, že už se v půl páté stmívá a sluníčko si odjelo užívat do teplých krajů?

Uložit

Jak jsem jela domů

Stojím na kraji města. Kolem mě po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.

 

Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.

 

Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!

 

Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“. Nemožné? Se mnou nikoli!

 

Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!

 

Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.

 

Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?

 

Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno!

 

Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!

Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!

 

Autobus přijíždí téměř vzápětí. Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru.

 

Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.

Uložit

12/12: Září

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším devátý autoportrét tohoto roku.

 

Musím přiznat, že takhle málo inspirace jako pro tenhle autoportrét, jsem snad ještě neměla. Lámala jsem si nad tím hlavu dobrých čtrnáct dní. A ono nic. Pusto a prázdno. Už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že přiznám svou porážku a vyfotím se prostě jen u zrcadla, aby bylo aspoň něco.

 

Ale pak jsem naštěstí jeden večer nemohla usnout, protože se mi hlavou honila kopa různých myšlenek. Mezi nimi se naštěstí mihla i myšlenka na záříjový autoportrét!

 

 

 

Ostatní měsíce

Leden – Únor – Březen – Duben – Květen – Červen – Červenec – Srpen

 

Co jsem se v září naučila?

 

Že když chcete jít do posilovny, je dobré vzít si s sebou i boty.Na boso na pásu budete chodit špatně a nechat si od slečny na recepci vracet peníze může být zdrojem všeobecného pobavení.

 

Že na hezké vlasy bez roztřepených konečků stačí jen kokosový olej a biosil.

 

Že je nejvyšší čas naučit se pořádně řídit! Do dneška nechápu, jak jsem zvládla vyjet z parkoviště na náměstí, kde mezi auty byly tak maximálně pěti centimetrové mezery, a při couvání jsem měla manévrovací prostor možná tak metr, než vrazím do železného sloupku naproti.

 

Že nemá smysl stresovat se tím, co člověk neovlivní. Tuhle hezkou poučku jsem věděla už docela dlouho, ale terpve v září se mi ji povedlo převést i do praxe.

 

Že zákon schválnosti funguje neomylně. Jak jinak si vysvětlit, že spadnu na schodech tramvaje těsně po masáží nohou, a nemůžu pak pořádně chodit?

 

Že není dobré kupovat si o číslo menší boty. Ani když jsou v neodolatelné slevě a krásně třešňově červené barvě. Stejně je nosit nebudete, protože nohy si celou dobu budou připadat jako ve svěráku.

Jak jsem řídila

Po čtyřech hodinách lehkého, nervózního spánku se probouzím už deset minut před otravným zvoněním budíku. Za chvíli bude pět, doba, kdy častěji teprve ulehám do postele, než abych se marně snažila rozlepit oči a přimět své zmatené tělo k životu.

 

Několikrát po sobě se snažím dostat do ledničky obrácenou stranou dvířek a chleba hledám v krabičce od čaje. To bude dneska jízda! Krajíc mi dvakrát spadne na zem, když se ho snažím namazat paprikovou lučinou. A ano, je pravda, že vždycky padá tou namazanou stranou dolů. Udělat si presso raději vzdám, ještě bych místo kafe omylem nabrala instantní polévku.

 

Venku je ještě hluboká noc. Projede mnou naprostá panika. To budu řídit ZA TMY?!? S roztřesenýma rukama rychle na mobilu hledám, kdy se má dneska rozednívat. Hodinu poté, co už mám být na daném místě. Usilovně přemýšlím, jak se nějak uvěřitelně vymluvit, že bohužel nedojedu. Má to aspoň jedno pozitivum: to hrůzné zjištění mi do těla pumpuje tolik adrenalinu, že rozespalost je ta tam.

 

Usedám do auta. Nevím, jak je možné, že zamlžené je nejen přední a zadní sklo, ale i postranní zrcátka. Na přední sklo nechávám foukat větrákem jako o život. Vyběhnu ven a zrcátka otřu svým bílým svetrem. Zadní sklo je stále pod parou. Nikdo není dokonalý! Třeba se to samo nějak vyřeší cestou.

 

Usilovně hledám, kde jsou dálková světla. Stěrače poprvé. Stěrače podruhé. Pravý a levý blinkr. Klakson. Sousedi mě musí milovat! Tady jsou! Cítím malý pocit vítězství.

 

Cesta přes Plzeň je skvělá, všude je tolik pouličních lamp, že mám pocit, jako bych jela ve dne. Široké silnice jsou prázdné a na semaforech jsem chytila zelenou vlnu. Ale je mi jasné, že to nevydrží dlouho. Jen, co minu červeně přeškrtnutou ceduli s nápisem „Plzeň“, silnice se zúží na polovinu, vytratí se pro mě naprosto nezbytné bílé čáry uprostřed a začne být tma jako v … hlubokém lese.

 

Co je největší zrada? Když kouknu do pravého zrcátka, abych se alespoň v něm ujistila, jestli nejedu moc uprostřed nebo naopak nesjíždím z vozovky, NIC NEVIDÍM! Jen černočernou tmu. Zpomaluju na třicítku, když potkám protijedoucí auto, raději ještě víc přibrzďuju, abychom se náhodou nesrazili, a říkám si, že horší už to snad ani být nemůže.

 

Ale to se pletu! Vjíždím do husté mlhy, v níž je vidět maximálně dvacet metrů přede mě. Zkouším, jestli bude líp vidět, když budu mít zapnutá dálková nebo potkávací světla, a dospívám k názoru, že nejlepší by bylo auto zaparkovat někde u krajnice a dojít raději pěšky.

 

V autě je vedro, ale bojím se odlepit oči z vozovky před sebou, abych vypnula topení. Jsem velice kreativní v tom, jak v myšlenkách vyjádřit to, jak hluboce nenávidím mlhu. Nechápu, co se mi na ní do teď tak moc líbilo a proč jsem strávila tolik času jejím focením. Prý tajemná, mysteriózní. Pravda, je vždycky tak trochu tajemstvím, jestli se přede mnou najednou nevyřítí auto a mystériem nadále zůstává, jestli jedu stále ještě po silnici nebo už jsem dávno vyjela na pole.

 

Když mi navigace říká: „Dojeli jste do cílové stanice,“ v první chvíli si myslím, že si ze mě jen utahuje. Není možné, abych těch třicet kilometrů zvládla bez toho, že bych spadla z nějakého srázu nebo vrazila do protijedoucího auta! Cítím úlevu. A mám pocit, že jsem silnější, protože jsem dokázala překonat svůj strach.

 

O deset minut později pozoruju východ slunce. Obrovský rudý kotouč se vynořuje z mlžného oparu a střídmě rozeseté stromy na obzoru zaplavuje měkkým oranžovým světlem. Jsem naprosto unesená tou krásou a tím, jak mlha všemu dodává úžasně tajemnou a mysteriózní atmosféru…

 

 

 

Podzimní magie

Listí za okny se pomalu halí do zlatavého pláště. Rána jsou skryta v tajemném mlžném oparu a, když se ulicí prožene vánek, je cítit, že léto už se dávno vzdalo své vlády.

 

Loni touhle dobou jsem za sebou měla prvních několik dní semestru a téměř bez ustání mě strašilo to, že když neudělám jeden předmět, vyhodí mě ze školy a budu muset magisterské studium opakovat, že nevím, jestli se zvládnu naučit všechno na státnice. A když se mi povede napsat včas diplomku, začnu nejspíš věřit na zázraky.

 

Uplynul jeden rok a já nemůžu uvěřit tomu, jak moc se za těch 365 dní změnilo. Dokončila jsem školu (na zázraky ale stále nevěřím) a žiju sen, o němž jsem si v předcházejících pěti letech nechávala jen zdát. Stále ještě jsou dni, kdy se obávám, že se najednou probudím v nějaké kanceláři s hlavou položenou na účetních výkazech :)

 

Fotky dole jsou z jednoho raního toulání po parku, kdy už ve vzduchu byly cítit neklamné známky podzimu. Celý park byl krásně ztichlý a jen jednou za čas ke mě vítr přivanul ruch z netrpělivé ulice vzdálené jen několik desítek metrů.

 

 

Uložit

Misty World

Když jsem s koupila svůj úplně první foťák, začala jsem fotit přírodu. Styděla jsem se fotit lidi, protože jsem většinu času vůbec nevěděla, co s foťákem vlastně dělám.

 

Pocházím z malého města, které je obklopeno nádhernou přírodou. Skoro uprostřed města je zpustlý rybník s malým ostrůvkem, na němž roste stará, osamělá vrba. Za městem je nádherný les, kterému s kamarádkou neřekneme jinak než hvozd kvůli nádherným, ztepilým stromům, krásnému světlu a tiché atmosféře, která tam vždycky panuje.

 

 

Nedokážu spočítat, kolik času jsem strávila touláním po okolí s foťákem přilepeným před očima. Každé ráno jsem nedočkavě vstávala dřív než všichni ostatní a doufala, že venku bude mlha, kterou shledávám tím nejvíc půvabným počasím pro focení přírody. Miluju, jak jsou daleké stromy skryté v jejím oparu, mající příslib něčeho nečekaného, magického. I ten nejobyčejnější park najednou získá neuvěřitelně silnou atmosféru, díky které se mi v hlavě začnou honit tisíce příběhů.

 

Když už jsem měla fotek s přírodou utápějící se v mlze dost, rozhodla jsem se, že začnu pracovat na projektu. Pojmenovala jsem ho velice jednoduše: “Misty World”. Jeho cílem je nafotit třináct opravdu silně atmosferických fotek v různých ročních obdobích a pak si z nich nechat udělat kalendář. Zatím mám sedm fotek, které bych chtěla použít. Snad se mi do příštího roku povede vyfotit i zbývajících šest.

 

 

V minulých pěti letech jsem neměla moc času se projektu věnovat kvůli škole. To pravé “mlžné období” většinou začíná v době, kdy se začínalo schylovat k prvním zápočtům. Kvůli tomu jsem nikdy neměla tu správnou náladu a většinou ani čas.

 

Zrovna včera jsem přemýšlela, že bych se zase k focení přírody moc ráda vrátila a říkala si, jak se těším na listopad, až budou mlžná rána. A najednou dneska mě přítel ráno probudí, že musím hned vstávat a jít ven fotit, protože po ulici se převalují cáry mlhy. Pomalu jsem se ani nenasnídala a hned vyběhla do parku, co mám před domem. Fotky, které můžete vidět v tomto článku, jsou výsledkem dnešního focení.

 

Uložit

12/12: Srpen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším osmý autoportrét tohoto roku.

 

Tento měsíc autoportrét vznikl tak nějak náhodou. Původně jsem měla v hlavě něco úplně jiného, ale pak jsem začala retušovat fotku z módního focení s Katkou (o kterém tu určitě brzy napíšu, protože fotky se moc povedly a Katka na nich vypadá úžasně!) a všimla jsem si, že kromě jejího portrétu jsem na fotce zachycená i já. A toho se prostě musí využít :)

 

Jak jsem na fotce rozmazaná a obklopená blesky, připadám si tam trochu jako mimozemšťan. A všimli jste si, že mám novou barvu na vlasy? :D

 

 

 

Srpen byl skvělý měsíc. Kromě krásného počasí, které nestále svádělo k lenivému vysedávání na balkoně, jsem začala pracovat na několika velice zajímavých projektech. Už se nemůžu dočkat, až vám o nich budu moct říct víc podrobností!

 

Naivně jsem rozečetla knížku od Simmela a následovalo podobné fiasko, jako když jsem se o něco podobného pokoušela v březnu. Dostala jsem se sotva za půlku, když mě knihovna začala bombardovat maily o tom, ať knížku koukám vrátit a zaplatit závratnou pokutu ve výši pěti korun.

 

Jak se teď mám sakra dozvědět, co Thomas Lieven plánuje udělat s tím majitelem zbrojovky? (Jak ho znám, udělá mu nějakou dobrou večeři :) )

 

 

Na závěr bych se s vámi ráda podělila o jeden hezký citát, který jsem nedávno někde zaslechla a uvízl mi v hlavě:

 

 

[quote style=”1″]Nečekejte, až přejde bouře, naučte se tančit v dešti.[/quote]

 

Doufám, že váš srpen byl stejně hezký jako ten můj. Byli jste někde na dovolené? Pokud se v září náhodou přižene nějaká ta bouřka, co takhle se naučit tančit tango?

 

.

 

Ostatní měsíce

Leden – Únor – Březen – Duben – Květen – Červen – Červenec

Uložit

Zapomenuté fotky z Francie

Co se týče třídění fotek z dovolených, jsem asi ta nejhorší osoba na světě. Na fotky z letošního pobytu ve Francii bych pravědpodobně zapomněla, kdyby se jich kamarádka, která tam se mnou byla, neodbytně nedožadovala. Fotky z loňského Tuniska jsem upravila včas jen díky tomu, že ještě během dovolené jsem strávila jeden den jenom na pokoji, kde jsem emohla dělat nic jiného. Fotky z Číny, kde jsem byla před rokem a půl, ještě nejsou ani protříděné … na mou obranu: probírat se dvěma tisíci fotek je docela zastrašující!

 

 

Fotka výše byla pořízena na vyhlídce kousek pod zámkem Neuschwanstein. Musím říct, že výhled mě zaujal mnohem víc, než zámek samotný. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé, zámek se během naší návštěvy opravoval, takže byl celý obložený lešením a nebylo ho vůbec vidět. Za druhé, všude byly mraky turistů, kvůli kterým vůbec nebylo možné nasát atmosféru místa nebo se jen plynule přemístit z jedné části do druhé.

 

Na fotce dole je záběr z další vyhlídky, tentokrát ve Švýcarských Alpách.

A nesmí chybět záběr kouzelné chaloupky, o které jsem se zmiňovala už v minulém dovolenkovém článku.

 

Uložit

12/12: Červenec

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším sedmý autoportrét tohoto roku.

 

… a ano, vím, že už je to zase pozdě :) Ale na svojí obhajobu musím říct, že jsem ho měla nafocený včas, jen jsem se delší dobu rozhodovala, jestli ho zveřejním nebo nafotím něco jiného.

 

Fotka je inspirována hned několika věcmi:

 

1) Snem, který jsem nedávno měla

Nevím, jak vy, ale já miluju, když se mi v noci něco zdá. Je mi jedno, jestli je to něco příjemného nebo se jedná o noční můru. Ten pocit, když se ráno probudím a snažím se rozvzpomenout, ještě se mi trochu chvěje srdce a v hlavě se mi míhají záblesky vzpomínek, které jsem nikdy neprožila, je úžasný. A vždycky mě to k něčemu inspiruje.

 

2) Tím, že jsem blíženec

A je pro mě težké dělat jen jednu věc, mít jen jeden styl oblékání/focení/hudby, ucelené názory…

 

3) Tím, že mě fascinuje představa toho, že bych si oholila vlasy

Vlasy jsou pro mě symbolem toho, že jsme lidé, máme emoce, často se nám něco nedaří. Bez vlasů člověk působí mimozemsky, víc vzdáleně, chladně. Roboticky.

A navíc už od puberty jsem pevně rozhodnutá, že, až bych si vlasy oholila, zezadu bych si na hlavu nechala vytetovat něco hrozně drsného a pak bych taky byla hrozně drsná :)

 

 

Příště musím pro změnu nafotit něco veselého, rozesmátého, plného sluníčka. Uvidíme, jak se s tím vypořádám :)

 

V červenci jsem stihla nafotit módní portréty s úžasnými klientkami (ano, vím, jsem pravděpodobně ta nejšťastnější fotografka!), zdokumentovala několik krásných svateb (o kterých tu určitě ještě napíšu), spálila si zespodu kolena na dovolené Francii (neptejte se, jak jsem to dokázala, pro mě samotnou je to záhadou) a spálila si kolena zepředu na vodě (zde mám naprosto jasno, kde se stala chyba).

 

A pak jsem si taky po několika letech přeinstalovala počítač, což do mého už tak zmateného systému třídění souborů (ve složce Blog jsou například smlouvy a ve složce Vyretušovat jsem objevila starou nedopsanou povídku) vneslo naprostý chaos. Od nepaměti se chystám, že si vše pečlivě roztřídím, aby to mělo nějaký rozumný systém, ale pak mě naprosto ochromí představa těch skoro dvou terabajtů dat, že si to okamžitě rozmyslím a raději si vždy zapamatuju ty krkolomné cesty, jak se dostat k souborům, co potřebuji.

 

Jak jste si užili červenec vy? Byli jste na nějaké dovolené? Nebo se teprve chystáte?

 

Ostatní měsíce

Leden – Únor – Březen – Duben – Květen – Červen

Uložit

Až budu velká, koupím kouzelnou chaloupku

[quote]
Článek, který jsem napsala ještě ve Francii, ale pak jsem ho kvůli všemu shonu zapomněla odeslat :)
[/quote]

 

Právě sedím na posteli v hotelovém pokoji. Na krajinu se už dávno snesl tajemný závoj tmy, který je na některých místech protkán diamanty pouličních lamp a rozsvícených oken hotelových pokojů. Již utichl přímořský ruch skládající se z orchestru překřikujcích se prodavačů a dravé melodie startujících a prudce brzdících aut. Místo toho se rozehrála symfonie složená z neustálého bzučení cikád doprovázená jemným hlubokým podtónem toho, jak se kdesi v dáli tříští vlny o pobřeží.

 

Poprvé po pěti dnech mám chvilku jen sama pro sebe. Přestože mám ráda společnost ostatních lidí, na chvíle, jako je tahle, se vždycky těším. Krásně si srovnám myšlenky a z nějakého záhadného důvodu chodím spát nejdříve ve dvě v noci.

 

Poté, co jsem pečlivě pročetla všechny blogy, zkontrolovala facebook, vyřídila všechnu konverzaci a přepila se citronové Coca Coly light (nebudete tomu věřit, ale chutná úplně stejně jako obyčejná Coca Cola, do které nakapete citron!), jsem se dostala k tomu, abych stáhla fotky, které jsem pořídila cestou na Azurové pobřeží.

 

 

 

Druhý den cesty, když jsme se konečně dostali z nudné německé dálnice, jsme projížděli přes Švýcarské Alpy a já nestíhala “ochat” a “áchat”. Všude byly rozeseté malé chaloupky, na pečlivě posekané trávě se pásly krávy a za každou další zatáčkou byla příroda krásnější a krásnější!

 

Vždycky, když jsme na chvíli zastavili, jako první jsem vyběhla z auta s foťákem v ruce a začala zvěčňovat všechnu nádheru kolem sebe jako bych v Alpách byla poprvé v životě. Uzavřela jsem se sebou pakt, že si někde v horách musím koupit podobně kouzelnou chaloupku, kam budu každé léto jezdit na výlety. A kdybyste cítili ten úžasně svěží vzduch!

 

 

 

Fotka dole je zatím moje nejoblíbenější. Líbí se mi, jak je téměř celá krajina ve stínu, jen na jeden kopec, na kterém se majestátně tyčí osamělý strom, dopadají poslední sluneční paprsky, které si ještě stihly prodrat cestu skrz těžká mračna, která svědčí o příchodu pořádného deště.

 

 

 

Víc fotek bude následovat v dalších článcích :)

Uložit

Šalinou z Petrova do Vaňkovky

O víkendu jsem konečně podnikla výlet za ségrou do Brna, který jí slibuju už od té doby, co tam začala studovat. Tedy tři roky! Na to, že jsem tam byla jen tři dni, jsme měly velice nabitý program! Kromě neustálého vysedávání po kavárnách, zoufalého shánění bot a usrkávání vína na balkoně, jsem stihla i takové věci, které by si nikdo, kdo plánuje výlet do Brna, neměl rozhodně nechat ujít:

 

– zruinovala jsem Brněnské dopravní podniky při ježdění šalinou,

– užila jsem si výborný brunch v parku pod Petrovem,

– přivedla jsem Evču k šílenství při nekonečném procházení Ikeou,

– pochutnala jsem si na mojitu pod Kaplického penisem.

 

Většinu fotek, které jsou dole, jsem vyfotila během procházky po Petrově. Asi moje nejoblíbenější je hned ta první, kde holčička nesměle nakukuje do kostela. Sice jsem si během focení připadala trochu jako pedofil, ale tam moc se mi líbila symbolika celého výjevu, že jsem prostě neodolala.

 

 

Jak se ukázalo, Brňáci jsou stejně “kýče chtivý” jako lidé tady v Plzni. Zatímco my máme cool kašny na náměstí, oni si dokonce pořídili růžově svítící kříže! Taky co by se víc hodilo postavit před národní kulturní památku, že? :)

 

 

Jednou věcí si mě Brno naprosto získalo: na každém rohu na vás vyskočí nějaká vinárna nebo vinný sklípek, což mi jako vinaři bydlícím v pivním městě přišlo jako ráj na zemi.

 

V Ikei jsem během té chvilky, co jsme tam byly (Evi, opravdu ti neuvěřím, že to byly čtyři hodiny!), stihla nakoupit tolik věcí, že jsem myslela, že je nemám šanci nacpat do kufru. Po příjezdu do Plzně jsem příteli nadšeně ukazovala všechny ty vázičky, skleničky, ubrousky a prostírky a barvitě mu popisovala, kam co umístíme, přičemž on se zmohl na jediné: “Hm.. ta černá prostírka by se mi docela hodila jako podložka pod myš.”

 

Celý víkend byl naprosto úžasný a lituju toho, že jsem si to nezařídila tak, abych se tam vypravila dříve, než po třech letech. Jedinou nevýhodou bylo, že to celé až podezřele rychle uteklo!

 

Uložit

12/12: Červen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším šestý autoportrét tohoto roku.

 

Tenhle autoportrét vznikl, stejně jako téměř všechny předchozí, velice spontánně, což se mi na celém projektu začíná hodně líbit. Můžu fotit přesně ve chvíli, kdy mě zasáhne nějaká inspirace. Nemusí se domlouvat modelky, lokality, vizážistky, stylistky, termíny… Navíc nevadí, když se něco nepovede. Vzhledem k tomu, že na mě nikdo nespoléhá, nemusím případné nezdary nikomu ukazovat a příště se prostě pokusit znova. Je to pro mě vždycky takové hezké odreagování.

 

Autoportrét vznikl, když jsem jedné noci seděla ve ztemnělém pokoji, snažila se po tmě namačkat něco na klávesnici a čekala na přítele, až dodělá pár věcí v kuchyni, abychom se mohli kouknout na seriál. Náhodou (= cíleně v návalu marnivosti) jsem se koukla do zrcadla, které mám poblíž počítače a všimla jsem si, že mi půlku obličeje zalévá mdlé světlo monitoru, zatímco druhá půlka zůstávala skryta ve stínu. Okamžitě mě uchvátila tajemná atmosféra. Všeho jsem nechala, vytáhla ze skříně stativ a začala fotit jako o život. Schválně, jestli uhodnete, co jsou ty bílé skvrny za mnou :)

 

Konečně od ledna jsem spokojená s tím, co za autoportrét jsem zplodila. Doufám, že podobně originální se mi povedou i ty, které budu fotit v následujících měsících!

.

 .
Červen jsem si jinak výborně užila! Strávila jsem celých třicet (!) dní bez učení, což se mi stalo naposledy loni v létě. A výhled na všechny ty další dny, které nebudou zkažené zkouškami a vším tím stresem, co se k vysoké pojí, je stále stejně blažený, jako těsně po státnicích! Fotila jsem a retušovala jako o život. Jestli takhle bude vypadat od teď každý měsíc, už teď se jich nemůžu dočkat! :)

 

Ostatní měsíce

Leden – Únor – Březen – Duben – Květen

Uložit

Jak jsem škrábala

Všechno to začalo takovou nevinnou ideou: „Nepřetřeme ty oranžové zdi v pokoji na bílo?“

 

Abych to vysvětlila: Majitelé, od nichž máme byt pronajatý, mají nezdravou zálibu v sytě oranžové barvě. Jsou jí vymalovány všechny pokoje v bytě. Jejich řádění byla ušetřena jen kuchyně, kde jsou stěny sice bílé, ale za to je alespoň oranžová kuchyňská linka. A pro jistotu si to vynahradili v předsíni, kde se s tím nepárali a barevně natřeli i strop. Vždycky, když tam vejdu, mám pocit, jako bych vlezla do útrob nějakého monstrózně velkého pomeranče.

 

Už někdy v říjnu jsem přítele seznámila s neprůstřelnými argumenty, proč vymalovat: že ty zdi už jsou odřené, že se loupou a že to za jedno odpoledne budeme mít hotové. Argument o tom, že oranžová podporuje chuť k jídlu, a že když se jí zbavíme, přestaneme jíst nezdravé věci, sice nepadl na úrodnou půdu, ale i tak přítel podlehl mému nátlaku a uvolil se, že až budu mít ve škole trochu volněji, pustíme se do toho. Dokonce mi čtrnáct dní na to koupil i váleček!

 

Jenže pak přišlo psaní zápočtů, dělání zkoušek, učení se na státnice a psaní diplomky prokládané focením a fotomontážováním a najednou byl konec května a my jsme v pokoji stále měli stěny bezohledně stimulující chuťové pohárky. Nedávno jsem ale trochu času vyšetřila a tak jsme se rozhodli neotálet a pustit se do toho. Měla to být záležitost jednoho odpoledne, ale proměnila se v šestidenní galeje! Z části to bylo způsobeno přítelovou nevinnou ideou: „Když už se do toho pustíme, uděláme to alespoň pořádně a ty zdi nejdřív seškrábeme, aby se to neoloupalo.“

 

Poučení? NIKDY neškrábejte zdi! Vždycky to vydrží ještě ten další nátěr. A kdyby se to náhodou někde opravdu začalo olupovat, vždycky přes to přece můžete přelepit nějakou fotku! Alespoň si tak pokoj zútulníte!

 

Původně jsem tenhle článek chtěla pojmenovat „Jak jsem bílila,“ ale po dvou dnech strávených nalepená na stěně, zaprášená a se špachtlí skoro přirostlou k ruce, jsem měla pocit, že název není tak úplně adekvátní. Zajímavé je, že existuje jen velice málo způsobů, jak lze špachtli držet a přitom nátěr seškrabovat nějakou rozumnou rychlostí. Takže ty puchýře, co se vám po hodině udělají na rukou, další námahy prostě nijak neušetříte.

 

Po dvou dnech usilovné práce bylo naštěstí hotovo. Zbavování se posledních zbytků oranžové barvy mi působilo až fanatické uspokojení, poslední centimetry jsem seškrabávala s lehce šíleným leskem v očích a neustále vykřikovala, že v pokoji nechci už nikdy nic oranžového.

 

Bílení byla hračka. Párkrát se to ošmrdlalo válečkem a bylo.  Po třech dnech jsme tedy mohli být hotoví a vesele nastěhovaní zpátky. Jenže to bych nesměla mít další nevinnou ideu: „Nebylo by lepší už rovnou koupit pořádnou postel, aby se nám ty zdi neumazaly?“ A tak jsme vyrazili do obchodu s nábytkem. Vyhlídli jsme si krásnou postel, ke které byla jako akční nabídka zdarma i větší skříň (do té staré jsem se se svou skromnou zásobou oblečení a HLAVNĚ kvůli tomu, že si ke mně přítel pověsil celých šest košil, nemohla vejít).

 

No, a když už jsme byli v těch velkých nákupech a museli si půjčovat Kika bus, napadla mě ještě jedna nevinná idea: „Nekoupíme rovnou už i lepší stoly k počítačům?“ Takže jsme z obchodu odjížděli jako ti nejloajálnější zákazníci, cpali nám slevové kupony, abychom se zase příště vrátili, a pomalu nám šel poděkovat i manažer prodejny.

 

Ukázalo se, že skládat nábytek je něco jako hard core puzzle. A že sešroubovat to všechno dohromady rozhodně není záležitost na jedno odpoledne. A taky se ukázalo, že jsem nebyla obdařena příliš velkým množstvím manuální zručnosti. Když jsem hrdinně po čtyřiceti minutách přišroubovala držátka k šuplíkům, přítel už měl postavenou skoro celou skříň.

 

Po šesti dnech úmorné dřiny bylo naštěstí hotovo (i když k mytí oken jsem se dostala teprve včera, tedy tři týdny poté). Doufám, že v nejbližší době už podobně hrůznou akci nebudeme opakovat. I když v hlavě se mi začíná rodit taková nevinná idea: „Nezbavíme se toho hrozného koberce a neuděláme místo něj plovoucí podlahu?“

Dětství není žádná sranda

To jsem takhle zase jednou byla paparazzi a pronásledovala bratránka s foťákem :) Škoda, že už si přesně nepamatuju, co na počítači dělal, ale podle toho zápalu bych soudila, že buď prováděl nějakou obrovskou fúzi nebo investoval pořádný balík peněz na burze.

 

 

Uložit

12/12: Květen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším pátý autoportrét tohoto roku.

 

V rámci čtení tohoto článku předstírejme, že je teprve jednatřicátého května, aby si nikdo nevšiml, že píšu s lehkým zpožděním :) Téma článku je nasnadě: státnice. V březnu už jsem si odkroutila jedny. A teď za sebou mám čerstvě druhé. Stala se ze mně inženýrka, takže už musím začít být děsně vážná a dospělá.

 

Poté, co jsem státnice udělala, obřadně jsem se zbavila všeho učení, co se mi za pět let studia rozlezlo do všech koutů pokoje. Byl to jeden z těch nejsladších pocitů, co jsem v životě zažila :) Skoro stejně tak dobrý, jako když jsem druhý den jela na oběd a několik studentů kolem mně se učilo na zkoušky. A já jsem věděla, že podobné kratochvíle už s trochou štěstí nikdy nebudu muset absolvovat. Pokud pochybujete, zda byste měli dostudovat vysokou, nedělejte to kvůli tomu titulu, ale pocitu svobody, který se najednou po pěti letech bez jakéhokoli sociálního života, dostaví :)

 

Jsem zvědavá, jak efektivně (koukám, že používání ekonomických termínů se jen tak nezbavím) teď se svým časem naložím, když ho nebudu mít rozdělený na časy flákání (= semestr) a akutního nedostatku spánku a předávkování kofeinem (= zkouškové). Naposledy jsem v takové situaci byla někdy v pěti letech a to jsem se, jestli si dobře pamatuji, flákala od rána do večera. Doufám, že se mi staré zvyky nevrátí :)

 

Začínám mít pocit, že v rámci svého autoportrétového předsevzetí fotím ty nejnudnější autoportréty, co existují. Ale řekněme, že tenhle je ZÁMĚRNĚ takhle statický, aby podpořil to, jak už jsem vážná a dospělá :)

 

A co vy? Jak jste si užili květen? Taky jste si na svém seznamu mohli odškrtnout položku “získat titul”? Nebo vás to stále čeká? Už to máte zdárně za sebou?

 

Uložit

Scroll to top