Nejsem velkým fanouškem zimy, ale musím uznat, že když se krajina schová pod přikrývku čerstvě napadaného sněhu, má to prostě něco do sebe. Všechno působí mnohem klidněji a skoro monochromatický vzhled lahodí mému oku.
Mám ráda, když se mohu na chvilku zastavit a sledovat, jak se z nebe pomalu a rozvážně snášejí sněhové vločky. Nikam nechvátají navzdory tomu, že na semaforu právě na chvilku naskočila zelená a ta tramvaj jede už za tři minuty.
Minulou neděli zrovna čerstvě napadl sníh a tak jsem se místo líného posedávání na gauči, čtení knihy a popíjení kávy vydala na lov fotek na jedno z mých nejoblíbenějších míst v Praze – na Vyšehrad. Jak už jste si možná všimli na Instagramu, v létě na Vyšehrad moc ráda chodím běhat, dělat pikniky nebo si při západu slunce protahovat svaly při cvičení jógy.
V zimě se místo změní k nepoznání, protože ubyde turistů a piknikářů a díky tomu je možné si mnohem lépe vychutnat atmosféru, kterou v sobě Vyšehrad skrývá.
Chápu, že alergici odpovědět “ano” prostě nemůžou, ale co vy ostatní? Já osobně mám hrozně moc ráda, jak:
se všechny stromy zahalí do zelena,
je na každém kroku slyšet cvrlikot ptáků,
vás všechno táhne ven procházet se a užívat si tepla,
je jarní zelená mnohem víc svěží a oku lahodící než pozdně letní zelená,
začínají být otevřené první zahrádky před kavárnami,
můžete obědvat na balkoně,
šatník většiny lidí rozkvete spolu s pampeliškami a sedmikráskami.
Pro odběratele mého newletteru na tento měsíc chystám speciální dárek v podobě pozadí na plochu počítače z jedné z těchto fotek! Chcete pozadí také? Neváhejte a přihlašte se! Newsletter zasílám už za deset dní.
Listí za okny se pomalu halí do zlatavého pláště. Rána jsou skryta v tajemném mlžném oparu a, když se ulicí prožene vánek, je cítit, že léto už se dávno vzdalo své vlády.
Loni touhle dobou jsem za sebou měla prvních několik dní semestru a téměř bez ustání mě strašilo to, že když neudělám jeden předmět, vyhodí mě ze školy a budu muset magisterské studium opakovat, že nevím, jestli se zvládnu naučit všechno na státnice. A když se mi povede napsat včas diplomku, začnu nejspíš věřit na zázraky.
Uplynul jeden rok a já nemůžu uvěřit tomu, jak moc se za těch 365 dní změnilo. Dokončila jsem školu (na zázraky ale stále nevěřím) a žiju sen, o němž jsem si v předcházejících pěti letech nechávala jen zdát. Stále ještě jsou dni, kdy se obávám, že se najednou probudím v nějaké kanceláři s hlavou položenou na účetních výkazech :)
Fotky dole jsou z jednoho raního toulání po parku, kdy už ve vzduchu byly cítit neklamné známky podzimu. Celý park byl krásně ztichlý a jen jednou za čas ke mě vítr přivanul ruch z netrpělivé ulice vzdálené jen několik desítek metrů.
Když jsem s koupila svůj úplně první foťák, začala jsem fotit přírodu. Styděla jsem se fotit lidi, protože jsem většinu času vůbec nevěděla, co s foťákem vlastně dělám.
Pocházím z malého města, které je obklopeno nádhernou přírodou. Skoro uprostřed města je zpustlý rybník s malým ostrůvkem, na němž roste stará, osamělá vrba. Za městem je nádherný les, kterému s kamarádkou neřekneme jinak než hvozd kvůli nádherným, ztepilým stromům, krásnému světlu a tiché atmosféře, která tam vždycky panuje.
Nedokážu spočítat, kolik času jsem strávila touláním po okolí s foťákem přilepeným před očima. Každé ráno jsem nedočkavě vstávala dřív než všichni ostatní a doufala, že venku bude mlha, kterou shledávám tím nejvíc půvabným počasím pro focení přírody. Miluju, jak jsou daleké stromy skryté v jejím oparu, mající příslib něčeho nečekaného, magického. I ten nejobyčejnější park najednou získá neuvěřitelně silnou atmosféru, díky které se mi v hlavě začnou honit tisíce příběhů.
Když už jsem měla fotek s přírodou utápějící se v mlze dost, rozhodla jsem se, že začnu pracovat na projektu. Pojmenovala jsem ho velice jednoduše: “Misty World”. Jeho cílem je nafotit třináct opravdu silně atmosferických fotek v různých ročních obdobích a pak si z nich nechat udělat kalendář. Zatím mám sedm fotek, které bych chtěla použít. Snad se mi do příštího roku povede vyfotit i zbývajících šest.
V minulých pěti letech jsem neměla moc času se projektu věnovat kvůli škole. To pravé “mlžné období” většinou začíná v době, kdy se začínalo schylovat k prvním zápočtům. Kvůli tomu jsem nikdy neměla tu správnou náladu a většinou ani čas.
Zrovna včera jsem přemýšlela, že bych se zase k focení přírody moc ráda vrátila a říkala si, jak se těším na listopad, až budou mlžná rána. A najednou dneska mě přítel ráno probudí, že musím hned vstávat a jít ven fotit, protože po ulici se převalují cáry mlhy. Pomalu jsem se ani nenasnídala a hned vyběhla do parku, co mám před domem. Fotky, které můžete vidět v tomto článku, jsou výsledkem dnešního focení.
Co se týče třídění fotek z dovolených, jsem asi ta nejhorší osoba na světě. Na fotky z letošního pobytu ve Francii bych pravědpodobně zapomněla, kdyby se jich kamarádka, která tam se mnou byla, neodbytně nedožadovala. Fotky z loňského Tuniska jsem upravila včas jen díky tomu, že ještě během dovolené jsem strávila jeden den jenom na pokoji, kde jsem emohla dělat nic jiného. Fotky z Číny, kde jsem byla před rokem a půl, ještě nejsou ani protříděné … na mou obranu: probírat se dvěma tisíci fotek je docela zastrašující!
Fotka výše byla pořízena na vyhlídce kousek pod zámkem Neuschwanstein. Musím říct, že výhled mě zaujal mnohem víc, než zámek samotný. A to hned ze dvou důvodů. Za prvé, zámek se během naší návštěvy opravoval, takže byl celý obložený lešením a nebylo ho vůbec vidět. Za druhé, všude byly mraky turistů, kvůli kterým vůbec nebylo možné nasát atmosféru místa nebo se jen plynule přemístit z jedné části do druhé.
Na fotce dole je záběr z další vyhlídky, tentokrát ve Švýcarských Alpách.
A nesmí chybět záběr kouzelné chaloupky, o které jsem se zmiňovala už v minulém dovolenkovém článku.
[quote]
Článek, který jsem napsala ještě ve Francii, ale pak jsem ho kvůli všemu shonu zapomněla odeslat :)
[/quote]
Právě sedím na posteli v hotelovém pokoji. Na krajinu se už dávno snesl tajemný závoj tmy, který je na některých místech protkán diamanty pouličních lamp a rozsvícených oken hotelových pokojů. Již utichl přímořský ruch skládající se z orchestru překřikujcích se prodavačů a dravé melodie startujících a prudce brzdících aut. Místo toho se rozehrála symfonie složená z neustálého bzučení cikád doprovázená jemným hlubokým podtónem toho, jak se kdesi v dáli tříští vlny o pobřeží.
Poprvé po pěti dnech mám chvilku jen sama pro sebe. Přestože mám ráda společnost ostatních lidí, na chvíle, jako je tahle, se vždycky těším. Krásně si srovnám myšlenky a z nějakého záhadného důvodu chodím spát nejdříve ve dvě v noci.
Poté, co jsem pečlivě pročetla všechny blogy, zkontrolovala facebook, vyřídila všechnu konverzaci a přepila se citronové Coca Coly light (nebudete tomu věřit, ale chutná úplně stejně jako obyčejná Coca Cola, do které nakapete citron!), jsem se dostala k tomu, abych stáhla fotky, které jsem pořídila cestou na Azurové pobřeží.
Druhý den cesty, když jsme se konečně dostali z nudné německé dálnice, jsme projížděli přes Švýcarské Alpy a já nestíhala “ochat” a “áchat”. Všude byly rozeseté malé chaloupky, na pečlivě posekané trávě se pásly krávy a za každou další zatáčkou byla příroda krásnější a krásnější!
Vždycky, když jsme na chvíli zastavili, jako první jsem vyběhla z auta s foťákem v ruce a začala zvěčňovat všechnu nádheru kolem sebe jako bych v Alpách byla poprvé v životě. Uzavřela jsem se sebou pakt, že si někde v horách musím koupit podobně kouzelnou chaloupku, kam budu každé léto jezdit na výlety. A kdybyste cítili ten úžasně svěží vzduch!
Fotka dole je zatím moje nejoblíbenější. Líbí se mi, jak je téměř celá krajina ve stínu, jen na jeden kopec, na kterém se majestátně tyčí osamělý strom, dopadají poslední sluneční paprsky, které si ještě stihly prodrat cestu skrz těžká mračna, která svědčí o příchodu pořádného deště.
O víkendu jsem konečně podnikla výlet za ségrou do Brna, který jí slibuju už od té doby, co tam začala studovat. Tedy tři roky! Na to, že jsem tam byla jen tři dni, jsme měly velice nabitý program! Kromě neustálého vysedávání po kavárnách, zoufalého shánění bot a usrkávání vína na balkoně, jsem stihla i takové věci, které by si nikdo, kdo plánuje výlet do Brna, neměl rozhodně nechat ujít:
– zruinovala jsem Brněnské dopravní podniky při ježdění šalinou,
– užila jsem si výborný brunch v parku pod Petrovem,
– přivedla jsem Evču k šílenství při nekonečném procházení Ikeou,
– pochutnala jsem si na mojitu pod Kaplického penisem.
Většinu fotek, které jsou dole, jsem vyfotila během procházky po Petrově. Asi moje nejoblíbenější je hned ta první, kde holčička nesměle nakukuje do kostela. Sice jsem si během focení připadala trochu jako pedofil, ale tam moc se mi líbila symbolika celého výjevu, že jsem prostě neodolala.
Jak se ukázalo, Brňáci jsou stejně “kýče chtivý” jako lidé tady v Plzni. Zatímco my máme cool kašny na náměstí, oni si dokonce pořídili růžově svítící kříže! Taky co by se víc hodilo postavit před národní kulturní památku, že? :)
Jednou věcí si mě Brno naprosto získalo: na každém rohu na vás vyskočí nějaká vinárna nebo vinný sklípek, což mi jako vinaři bydlícím v pivním městě přišlo jako ráj na zemi.
V Ikei jsem během té chvilky, co jsme tam byly (Evi, opravdu ti neuvěřím, že to byly čtyři hodiny!), stihla nakoupit tolik věcí, že jsem myslela, že je nemám šanci nacpat do kufru. Po příjezdu do Plzně jsem příteli nadšeně ukazovala všechny ty vázičky, skleničky, ubrousky a prostírky a barvitě mu popisovala, kam co umístíme, přičemž on se zmohl na jediné: “Hm.. ta černá prostírka by se mi docela hodila jako podložka pod myš.”
Celý víkend byl naprosto úžasný a lituju toho, že jsem si to nezařídila tak, abych se tam vypravila dříve, než po třech letech. Jedinou nevýhodou bylo, že to celé až podezřele rychle uteklo!
Období, na které se všichni tak těšíme, je konečně tady! Doba dovolených, povalování u moře, chytání bronzu, prozkoumávání neznámých krajů, poznávání nových lidí a získávání nevšedních zážitků!
Já za pár dní odjíždím na Azurové pobřeží do Francie a už se nemůžu dočkat. Už přes týden se mi po stole povalují dlouhé seznamy toho, co musím sbalit, a několik dlouhých nocích jsem strávila hledáním informací o tom, jaký UV faktor pro mě bude nejúčinnější. Ukázalo se, že mé požadavky by byl pravděpodobně schopný uspokojit jen opalovací krém ze specializovaného obchodu pro upíry :)
Většina z nás si na dovolenou poveze foťák, aby zdokumentovala jedinečné okamžiky a mohla si je připomínat za dlouhých zimních večerů nad šálkem lahodné kávy. Rozhodla jsem se vám proto sepsat několik tipů, jak fotky pořídit tak, aby co nejlépe zachycovaly atmosféru celé dovolené a při následném prohlížení přinesly co nejvíce vzpomínek. Doufám, že tipy budou užitečné a na svou dovolenou nikdy nezapomenete!
[heading style=”1″]Tipy[/heading]
1. Nefoťte portréty na přímém slunci
Místo toho zkuste fotografovaného postavit do stínu. Dosáhnete tím hned dvou věcí: osoba, kterou fotíte, nebude muset mhouřit oči před sluníčkem a vyhnete se ostrým stínům, které by se mohly objevit pod nosem a pod bradou. Navíc měkké světlo je obecně slušivější a je lehčí s ním pracovat.
2. Všímejte si detailů
Právě ty vám totiž nejlépe připomenou atmosféru daného místa. Fotit můžete cokoli: hezké mušle a kamínky, co našly vaše děti na pláži, zajímavou dekoraci v pokoji, zboží vystavené na tržišti nebo v bazaru, neobvykle naaranžovaný pokrm …
3. Buďte paparazzi
Zkuste zachytit i momentky, ne jen aranžované snímky. Vyfoťte děti, jak stavějí hrady z písku, partnera/partnerku, jak si čte knížku… Díky takovýmto fotkám si později snadno vzpomenete na všechno, co jste na dovolené dělali a jak jste se přitom cítili.
4. Vyhněte se klišé
Pravděpodobně každý má TU fotku: budova a před ní se krčí několik maličkých postaviček, které jsou pravděpodobně vy a vaši známí. Zkuste to tenhle rok jinak! Díky digitálním foťákům můžete fotit skoro neomezeně, takže klidně můžete obětovat jednu fotku na budovu a jednu na člověka. Budovu vyfotíte pod zajímavým úhlem bez toho, aniž byste si museli lámat hlavu, jak tam někoho zakomponovat. A pak ještě vyfotíte lichotivý portrét, na které bude portrétovaná osoba dokonce i poznat :)
5. Rozdělte to na třetiny
Pravidlo třetin je jedním z prvních kompozičních pravidel, která se ať už fotograf nebo třeba malíř učí. Díky tomu, že při focení například horizont moře neumístíte přesně do poloviny, ale na horní nebo dolní třetinu, získáte zajímavější kompozici. Totéž platí, když fotíte osobu. Nevyfoťte ji přímo uprostřed fotky, ale na jednu z vertikálních třetin. Fotky pak budou působit mnohem víc přirozeně a budou lahodit oku.
6. Pochlubte se jen s tím nejlepším
Pokud máte jenom trochu rádi své přátele a příbuzné, protřiďte fotky z dovolené předtím, než jim je budete ukazovat. Ruku na srdce, koho by zajímalo sledovat deset záběrů stejného místa pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu? :) Jako vodítko, kolik fotek přibližně vybrat, vezměte to, kolik fotek plánujete nechat vytisknout. Budete tak mít jistotu, že se podělíte jen o ty nejzajímavější snímky a že i příští rok budou ostatní ochotní fotky prohlížet :)
Co na tipy říkáte? Budou pro vás užitečné? A kam se vlastně chystáte na dovolenou?
Když si potřebuji srovnat myšlenky v hlavě a utéct od každodenních problémů, jdu buď na procházku do parku nebo na nějaké zajímavé místo a tam fotím různá zákoutí, která mě zaujmout. Když je venku zima nebo se mi prostě nechce nikam chodit, vyberu si nějakou zajímavou věc doma a té pak fotím různé detaily.
Takovéhle focení je, alespoň pro mě, rychlé a bez stresu. Vím, že o nic nejde, takže se nemusím obávat, jestli se to povede. Když ne, prostě to nikomu neukážu. A když zrovna ano, mám dvojnásobnou radost.
Nedávno u nás po jedné návštěvě někdo zapomněl bílou růži. Dala jsem jí do vázy a vystavila v pokoji. Čekala jsem, že během dvou dní uvadne, protože tak to bylo se všemi růžemi, co jsem kdy dostala. Ale tahle ne. Každé ráno po dlouhých deset dní jsem nevěřila svým očím, že přes noc stále ještě nezvadla. Ta její odolnost mě donutila vyfotit jí :) Na výsledné fotky se můžete kouknout dole.
Líbí se mi, jak podobné “extrémní” detaily působí abstraktně. Člověk by v nich většinou nehledal takové všednodenní věci, jako nějakou kytku. Přemýšlím, že bych si jednu z nich vytiskla ve velkém jako obraz. Bude se skvěle hodit na bílé stěny, až KONEČNĚ vymalujeme.
Nedávno jsem byla tak unavená ze všech povinností, které si pro mě záludný prosinec připravil, že jsem potřebovala na nějakou chvíli jednoduše vypnout – přestat přemýšlet nad tím, co mě čeká, neplánovat, co budu fotit příště, kolik toho musím vyretušovat, že bych měla žehlit…
Místo toho jsem si sedla k počítači, otevřela složku s nezveřejněnými fotkami a jen tak bezcílně jí procházela. Přitom jsem měla nasazená sluchátka a na grooveshark poslouchala nádhernou ambientní hudbu (nic mě neuvolní tolik, jako teskná melodie klavíru střídající se s dlouhými tóny houslí).
Původně jsem ani neměla v úmyslu něco vytvořit. Jen jsem si chtěla prohlédnout fotky, které jsem vyfotila někdy v půlce listopadu na jedné mini procházce. V tu dobu krásně svítilo sluníčko, stromy ještě byly obalené zlatavým listím a záludný prosinec byl ještě otázkou mlhavé budoucnosti, o níž jsem doufala, že ji budu moct nějakým způsobem přeskočit.
Narazila jsem na fotku listí, skrz které prosvětlovalo světlo. V rohu byla bílá rozmazaná tečka, která ve skutečnosti znamenala nejspíš lavičku nebo něco podobného, ale kterou objektiv proměnil v zajímavý bokeh. “To vypadá jako měsíc”, blesklo mi hlavou. A v tu ránu byla celá idea na mini montáž, která je na začátku článku, na světě.
Pak už to byla jen otázka několika málo barevných změn, přidání textury s hvězdami, rychlý náčrt postavy a obrázek byl hotový. Celý proces netrval déle než půl hodiny, ale během něj jsem se dokázala odprostit od jakýchkoli stresujících myšlenek, jen jsem si užívala tvorbu a nechala svojí fantasii plout po neprobádaných krajinách.
Hudební inspirace
Ráda bych se s vámi podělila o hudbu, kterou jsem poslouchala během tvorby. Třeba vám pomůže navodit lepší atmosféru k prohlížení. :)
Jen tak na okraj – nevíte někdo, jak by šla videa z youtube sdílet v nějakém světlém skinu? Ty černé proužky, co tu jsou teď, se mi moc nelíbí.
Původně jsem sem chtěla dát přímo písničky z grooveshark, ale častěji se písničky nenačetly, než načetly.
.
Maundy Thursday od Air France
There Wasn’t Anything od Eluvium
November od Max Richter
.
Proces tvorby
Jak už jsem zmínila, proces tvorby byl velice jednoduchý a rychlý, což u regulérních fotomontáží nebývá zvykem. Když dělám je, vždycky bojuji s perspektivou, světlem a barvami. Ale tady jsem se v podstatě nemusela starat ani o jedno z toho.
Perspektiva už byla hotová – zachytila jsem jí přímo ve fotce.
O většinu světla se postaralo sluníčko, které v ten den svítilo a které během focení krásně prosvítalo skrz listí. Jediné, co jsem musela přidat, byl stín k postavě, aby to vypadalo aspoň trochu realisticky.
U barev jsem měla hned jasno, jaké palety chci docílit – celá scéna na mě působila snovou atmosférou a k té se podle mě nejvíce hodí tlumené modré barvy.
Celé tvoření jsem si velice užívala a přemýšlím, že bych udělala víc podobných obrázků, kdy základem bude nějaká fotka, kterou se pak pokusím přetvořit v něco jiného.
Tady se můžete podívat na pár mezikroků, které vedly ke konečnému obrázku.
V pondělí bylo tak krásné počasí. Sluníčko příjemné svítilo a dávalo vyniknout všem těm nádherným podzimním barvám – ohnivě červené, nezbedně oranžové, povzbuzující žluté, tajemným, uklidňujícím odstínům hnědé i posledním trochám letně zelené. Přesně takovéhle počasí jsem si představovala, když jsem četla začátek Simmelovy knížky Láska je jen slovo.
Příroda už se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Vzduch už není ani zdaleka tak teplý, jako je tomu v září nebo začátkem října. Ale i přesto sluneční paprsky mají tu sílu, aby zlehka pošimraly na tváři a připomněly vám tak vaše letní dobrodružství.
I přesto, že jsem se měla celé pondělí učit na test, který mě čekal ve středu, neodolala jsem a, když jsem jela za přítelem na oběd, vzala jsem si foťák, abych cestou zpátky zachytila něco z té krásy.
Skoro denně jezdím autobusem kolem jedné zajímavé cesty. Je vidět jen její začátek a zbytek je skryt za křovím a stromy. Vždycky mě zajímalo, kam cesta pokračuje, ale nikdy jsem si nenašla dost času nebo chuti, abych se vypravila prozkoumat ji. Ale to se změnilo v pondělí.
Ukázalo se sice, že to nebyla tajemná cesta vedoucí k magickému místu ideálnímu na focení, jako jsem si ji vysnila. ale vcelku obyčejná cesta vedoucí k rodinným domkům u řeky. I tak to ale byla velice příjemná procházka a jsem ráda, že jsem se tam vydala.
Teď přemýšlím, jaké tajemství půjdu odhalovat příště :)
Co udělá fotografka, když si u ní kamarád zapomene kytici z promocí?
No samozřejmě, že si je vyfotí :)
Fascinuje mě, jak i ty nejobyčejnější věci můžou vypadat zajímavě a často i abstraktně, když se vyfotí jen malý detail a pořádně zblízka. Focení podobných věcí je pro mě vždycky úžasná relaxace. Sednu si k oknu, do ruky vezmu foťák a skrz hledáček se koukám na úplně jiný, nevšední svět. Hledám zajímavé kompozice a přitom nechávám myšlenky volně se toulat pryč od každodenních starostí.
