Tag: svatební fotograf

Jak jsem jela domů

Stojím na kraji města. Kolem mě po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.

 

Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.

 

Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!

 

Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“. Nemožné? Se mnou nikoli!

 

Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!

 

Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.

 

Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?

 

Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno!

 

Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!

Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!

 

Autobus přijíždí téměř vzápětí. Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru.

 

Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.

Uložit

Módní portrét s Alenou

Focení s Alenou jsem si skvěle užila, protože tak energického a optimistického člověka jsem už dlouho nepotkala. Nejprve jsme fotily v ateliéru, ale protože to Aleně šlo samo, za 40 minut jsme měly hotové všechno, co si přála vyfotit. Aby jsme zbývající čas co nejlépe využily, napadlo mě, že ještě půjdeme fotit ven.

 

 

Před ateliérem je malý park, který sice není úplně fotogenická lokalita, ale pro hezké fotky občas stačí jen barevný záhon květin nebo šikovně k zemi skloněná větev stromu.

 

 

Nemůžu si pomoct, na fotce dole mi Alena přijde jako nějaká televizní moderátorka. Co vám?

 

Ještě malý dodatek, který už se nijak netýká tohoto focení: Začínejte se pomalu objednávat na focení kalendářů a jiných vánočních dárků, aby se všechno hezky v klidu a bez nervů stihlo do Štědrého dne udělat.

 

Uložit

Módní portrét s Verčou

Víte, co si na focení módních portrétů nejvíc užívám? Když s klientkami stihnu nafotit co možná nejvíc různých stylů fotek. Proto vždycky před focením radím, ať si sbalí oblečení, boty a různé doplňky, co unesou :) Při samotném focení to pak vypadá tak, že třeba pět minut fotíme a jen, co vyblýskneme fotky, které jsem měla v hlavě, jdeme na další model/koncept. Proč ztrácet čas stále s tím samým, když je toho tolik k vyzkoušení!

 

Na fotkách dole je část stylů, které jsme stihly vyfotit s Veronikou. Začaly jsme hezky akčně. Verča se připravuje na Miss Aerobik, takže jsme udělaly několik sportovních fotek. Potom jsme přešly k elegantnímu stylu a nafotily fotky v různých šatech (Verča přinesla tak skvělé oblečení, že jsem nevěděla, v čem ji fotit dřív!) a zakončily jsme to portréty ve stylu beauty fotek.

 

 

Uložit

Módní focení v Kladrubech

S Míšou Borovičkovou, velice šikovnou kadeřnictví z kadeřnictví Hair Design Unique, jsem focení plánovala už od loňského léta, kdy jsme spolu fotily na Roupově fotky pro kadeřnickou soutěž.

 

Původně jsme chtěly fotit na trochu jiném místě.Ukázalo se ale, že jsme pro focení nezvolily úplně nejlepší datum, protože tou dobou byla v plném proudu svatební sezona a malý kostelík, který byl naším favoritem, hostil jednu svatbu za druhou.

 

 

Míša obětavě obvolávala všechna možná místa. Nakonec vyhrál park u kláštera v Kladrubech. Přijely jsme už později k večeru, navíc byla neděle, takže jsme park měly skoro jen samy pro sebe. (I když bez několika pánů, kteří se nám snažili vehementně asistovat, se to také neobešlo :) )

 

 

Šaty na focení nám půjčila Petra Brzková. Určitě se koukněte na její stránky, protože některé modely jsou naprosto úžasné! Já se například zamilovala do svatebních šatů, které můžete vidět na fotce výše. Jsou jednoduché, romantické a velice ženské. Přesně takový styl, který se mi moc líbí!

 

 

Fotka nahoře je moje nejoblíbenější z celého focení. Líbí se mi na ní snad úplně všechno: překrásné šaty, ještě lepší účes (mám ho zamluvený, aby mi ho Míša učesala, až se budu vdávat!), prostředí a hlavně dokonalý výraz Jany! Mám ráda, jak skloněná hlava působí emocionálně a zavřené oči mi evokují, jakoby se Jana toulala ve svém vlastním světě, ponořená do myšlenek, užívající si té krásné chvíle, kdy jí poslední sluneční paprky lehce šimrají do obličeje.

 

S Bárou, kterou můžete vidět na fotkách dole, jsem už také fotila loni na Roupově. Bára je úžasná, stačí říct jedno, dvě slova a hned ví, co se od ní chce, jak má pózovat a jak se tvářit. Modeling má prostě v krvi a focení díky tomui jde skvěle rychle. Vždycky jsem párkrát cvakla a už jsem měla přesně to, co jsem chtěla!

 

 

Účinkující

Modelky: Barbora Zítková, Jana Tenglerová

Kadeřnice: Michaela Borovičková

Šaty: Petra Brzková

MUA: Ivana Suchá

Fotograf a retuš: Já (Jarka Hrnčárková)

 

Všem moc děkuji za skvělou spolupráci a krásně strávené nedělní odpoledne!

 

Pohled do zákulisí

A tady je několik paparazzi fotek, které se mi povedlo ulovit mezi oficiálním focením :)

Uložit

Obaly na svatební CD

CDčko se svatebními fotkami by podle mě mělo mít stejně hezký design jako vaše svatební fotoalbum. Proto si vždycky velice užívám, když dělám návrhy obalů pro své úžasné nevěsty.

Dostali jste vaše svatební CD v obalu, který se vám nelíbí? Nebo na sobě dokonce žádný obal nemá? Napište mi do komentářů a do příštího týdne pro vás připravím jednoduchý návod, jak si obal udělat! A nemusí to být jen obal na CD ze svatby, ale třeba i z nějaké dovolené nebo oslavy narozenin.

 

Přeji krásnou neděli! Já jí plánuju strávit vysedáváním u kávy, barvením vlasů a focením jen tak pro radost :) Co budete dělat vy?

 

 

 

 

 

Uložit

Jak jsem insomniovala

Jedenáct hodin večer. Mám za sebou vyčerpávající den a nemůžu se dočkat, až si položím hlavu do nadýchaného polštáře, přikryju se voňavou dekou, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách fantasie do říše snů.

 

Lehnu si tedy do postele. Zavřu oči. Ale místo vln fantasie se dostaví záplava myšlenek, které přes den neměly šanci dostat se ke slovu, a teď se na mě jedna přes druhou neúprosně hrnou.

 

Ležím a snažím se nepřemýšlet.

 

Kde jsem proboha přišla na to, že je můj polštář nadýchaný? Připomíná mi spíš cihlu nebo špalík dřeva. Abych ho udělala pohodlnějším, pořádně ho naklepu. Pak podruhé. Potřetí. Rezignuji. Snad budu za hodinu tak unavená, že usnu nehledě na křeče, které mě budou brát do krku.

 

Neuplyne ani deset minut a přítel už pravidelně oddychuje. Skoro to vypadá, jako by to dělal naschvál. „Poslouchej, já už dávno spím jako neviňátko!“ Rozčiluje mě monotónnost jednotlivých nádechů a výdechů. Mám chuť s ním zatřást, abych ho z jeho blaženého klimbání probudila a trpěl tu v tom potemnělém pokoji se mnou.

 

Zkouším různé „meditační“ techniky, které by mě měly ukolébat mysl ke spánku. „Představte si, že běžíte po louce s takovou lehkostí, jako byste nic nevážili!“ Hm, to bych nesměla sníst tu vynikající oříškovou čokoládu … což mi připomíná, že už bych konečně měla začít cvičit! Musím si HNED TEĎ vymyslet cvičební plán!

 

„Při vašem běhu jste narazili na říčku. Jedinou cestou přes ni je úzká lávka. Zrovna tudy ale přechází stádo ovcí. Musíte počkat, než všechny přejdou. Pomozte pastevci spočítat, jestli jsou všechny.“ Jedna, dva … Vážně má víc než dvacet ovcí? Pochybuju.

 

„Doběhnete až k opuštěné věži s červenými dveřmi. Otevřete je. Ale už se nedozvíte, co je za nimi, protože jste se ponořili do hlubokého spánku.“ Ne, neponořili! Jak bych mohla teď usnout, když se mám konečně dozvědět, proč jsem sem vlastně běžela?

 

Když ovce a tajemné věže uprostřed luhů a hájů nezabírají, zkouším techniku vlastní výroby. Představuji si, že všechny myšlenky nakládávám do krabic a odnáším je na stůl, pryč z mojí hlavy. První den to fungovalo, ale teď řeším, podle čeho bych měla myšlenky do jednotlivých krabic třídit. A jak vlastně ty blbé krabice vypadají? Jsou z kartonu nebo ze dřeva?  A už je vážně nuda to tam všechno den co den nandávat.

 

Po půl hodině vzdávám meditaci, nejsem prostě dostatečně zenový člověk. Volím novou strategii: Budu prostě ležet, dokud neodpadnu. Mozek si přece musí říct sám, že už má těch blbostí dost! A ráno se mi snad podaří spát až do deseti.

 

Tik ťak.

Tik ťak.

To vážně někdo zesílil to tikání v hodinách? Jak mám v takovém rámusu vůbec usnout? Hystericky z hodin vytahuju baterku a teatrálně ji odhazuji kamsi do hloubi pokoje. Ale na tikot už jsem tak zvyklá, že ho v hlavě slyším, i když už vlastně slyšet není.

 

Hrozně se nudím. V hlavě se mi točí pořád dokola ty samé myšlenky, ale furt se jich nemůžu zbavit. Mám pocit, jako bych se už po stopadesáté koukala na jeden a ten samý seriál. Nebo spíš jednu jeho epizodu. Už znáte repliky všech herců, víte, že se zase stejně blbě rozhodnou, nesnášíte jejich směšné úšklebky, ale přesto ne a ne vypnout televizi.

 

Vrcholem je, když začnu přemýšlet o tom, že přemýšlím.

 

To už se venku opravdu rozednívá nebo se akorát mé oči už natolik přizpůsobily tmě z toho nekonečného zírání do stropu? Ale klid, sice už je k ránu, ale můžu si přispat třeba až do jedenácti!

 

Najednou zaslechnu hroznou ránu, jako by někdo rozbíjel sklenice těsně u mých uší. Leknu se a otevřu oči. U skříně stojí přítel a snaží se potichu zapnout pásek na kalhotách. Je osm hodin ráno. Něco mi říká, že ty čtyři hodiny spánku mi na dnešek moc energie nedodají…

 

Módní portrét s Martinou

Moc jsem se těšila, až budu mít hotové fotky Martiny a budu je moct zveřejnit. Martina na nich totiž vypadá naprosto nádherně. Moc se mi líbí, jak na nich působí křehce a její trochu smutná výraz v očích je prostě úžasný!

 

Martina zvládá studovat dvě vysoké a k tomu ještě pracuje! Naprosto obdivuju, jak někteří lidé zvládnou stíhat tolik věcí najednou. Vždycky mě to motivuje k tomu, abych se svůj čas taky snažila využívat co nejlíp.

 

 

Vím, že mi už asi ani nebudete věřit, ale focení bylo úžasné. Martina je neuvěřitelně milá slečna a během celého focení jsem měla pocit, jako bych si jen užívala čas s kamarádkou a ne pracovala.

 

A co na focení říká Martina?

[quote]
Musím přiznat, že na začátku jsem byla hodně nervózní, protože tohle bylo poprvé, co jsem stála před profesionálním objektivem… ale po pár minutách a několika rozpačitých výrazech ze mě všechno spadlo a myslím, že jsme si to báječně užily! Jáji usměvavá nálada a neustálé povzbuzování způsobily, že jsem se chvílemi cítila jako opravdová modelka, a to je pocit, který by alespoň jednou měla zažít každá holka:)
[/quote]

 

Líčení se opět ujala Petra Vomelová a Martinu úplně rozzářila.Věděli jste, že kromě foto líčení vás může nalíčit třeba i na svatbu nebo na ples?

 

 

 

Co si obléct na focení VI.

Minule jsem sestavovala outfit zaměřený na aktuální květovaný trend, dneska se zaměřím na další: kombinaci dvou a více vzorů dohromady. Dlouhou dobu to bylo považováno za módní tabu, ale nakonec bylo, podobně jako ponožky v sandálech, prolomeno. A tak se teď módní časopisy a blogy hemží odvážnými kombinacemi, ze kterých občas až oči přecházejí.

 

Víte, co je na tomhle celém kombinování skvělé? Že když se to udělá správně, bude to naprosto dokonale vypadat na fotkách! Princip je jednoduchý – jeden vzor musí dominovat nad druhým v tom smyslu, že je větší, barevnější nebo jinak výraznější. Můžete zkombinovat třeba široké pruhy a k tomu malé, decentní puntíky.

 

Jen, co se mi podaří sehnat podobnou sukni, plánuju tenhle model poskládat i u sebe v šatníku. Focení nefocení :)

 

 

#1 – Sukně ve výrazné barvě

Donedávna bych nevěřila, jak univerzální může být sukně v tak sytém odstínu. Pokud byste chtěly něco výraznějšího, než tenhle neutrálně laděný model, bude skvělá i pro color blocking. Obecně nejsem velkým milovníkem červené, ale tenhle odstín do oranžova je prostě úžasný!

 

#2 – Ležérní pruhované tričko

Podobně volné tričko dá modelu ležérní ráz a budete působit dojmem, že jste na sebe jen tak v rychlosti něco oblékly a to, že vypadáte bezchybně sladěně, je vlastně jen taková náhoda. Výhodou  je, že top  je delší, takže z něj nepolezou záda. Babičky vás za to budou milovat! A estéti chodící po ulicích také.

 

#3 – Boty s potiskem

Zvířecí potisky byly hitem hlavně loňskou sezonu, ale neexistuje důvod, proč ho hned zavrhnout. Tentokrát jsem k modelu nepřidala boty na podpatku, i přesto, že je na focení vždycky doporučuju kvůli jejich zázračným účinkům – prodloužení nohou a zlepšení držení těla. K tomuhle modelu a ještě se zvířecími potisky mi už podpatky přišly nějak moc překombinované.

 

#4 – Bílý klobouk

Miluju klobouky. A fotky je milují také! Nevím, jestli je to tím, že je na ulicích až tak často nepotkávám, ale dokážou dát fotkám šmrnc a správný módní vzhled.

 

#5 – Sluneční brýle

Popravdě řečeno, na focení je asi moc neuživíte, protože ve sklech se často nepříjemně odráží světlo. Ale pokud byste se model rozhodly vzít si jen tak, sluneční brýle s bílými obroučky mu dodají správný hvězdný vzhled.

 

 

Z letošních trendů už máme za sebou romantiku, květy, teď kombinaci vzorů. Na příště to vidím na nějaký model v pastelových barvách, nějaké nápady? :)

3 videa, která vám rozvíří představivost

Mám spoustu důvodů, proč se těšit na to, až dokončím školu. Zbývá mi jen měsíc a já už pomalu odpočítávám hodiny, jak se toho nemůžu dočkat. Jedním z lákadel, proč se tak moc těším,  je i to, že zase konečně budu mít čas na to, abych fotila kreativní věci, které mi teď plují v hlavě, a touha po jejich realizaci je den ode dne silnější.

 

Moje kreativita by se měla projevovat při expresním psaní diplomky, ale to není tak úplně ono. Koho by bavilo vymýšlet kompetenční profily pro klíčové skupiny zaměstnanců, když se mu v myšlenkách toulají editoriály, fotomontáže, články na blog, úryvky povídek… ?

 

Ráda bych se s vámi podělila o několik krátkých videí, která v poslední době přiměla moji představivost pracovat na plné obrátky. Moc ráda bych podobnou atmosféru, jako je právě ta ve videích, ztvárňovala i ve svých soukromých projektech. Uvidíme, jak budu s realizací úspěšná.

 

 

 

 

 

 

Focení dvojic: Marcela a Tomáš

S Marcelkou jsem fotila několik dní předtím módní portrét a focení se jí natolik zalíbilo, že si chtěla udělat i fotky na památku s přítelem. Domlouvání šlo velice rychle. Jedna slečna mi kvůli nemoci focení zrušila a tak jsem zavolala Marcele, jestli by za dva dni o focení neměla zájem. Marcelka hned souhlasila, takže jsem jí poslala instrukce, co vzít s sebou a pár tipů na pózy, a pak už jsem se jen těšila :)

 

Focení bylo skvělé, protože Marcela i Tomáš skvěle pózovali a vůbec se nestyděli. Chvílemi to vypadalo, jako by to pro ně byla taková každodenní rutina :) Mám prostě obrovské štěstí na samé úžasné klienty!

 

(Když na fotky kliknete, budete si je moct prohlédnout i ve větším rozlišení.)

 

 

12/12: Březen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším třetí autoportrét tohoto roku.

 

Poslední dobou mám pocit, jako by mi někdo tajně zrychloval čas. Přijde mi to teprve jako včera, kdy jsem psala článek s autoportrétem na únor. Ale to je určitě tím, že ten záhadný anonym chce, abych už měla co nejdřív léto a všechny ty příjemné aktivity, co se s ním pojí: grilování, popíjení vína na balkoně do pozdních večerních hodin, voda, dlouhé večerní procházky, romantická dovolená s přítelem (Francie volá!) … a taky už se nemůžu dočkat, až si na sebe konečně vezmu jedny úžasné květinové maxi šaty, které jsem si koupila na konci loňské letní sezony a od té doby pomalu odpočítávám dny do doby, kdy na ně venku bude vhodné počasí.

 

Když jsem nefotila nebo neretušovala, celý svůj volný čas jsem v březnu věnovala učení na státnice z ekonomie. Po jednom útrpném dni, kdy jsem se učila do jedné v noci (ach, kde jsou ty časy, kdy jsem dodržovala posvátné pravidlo, že po deváté si už nepřečtu ani řádku), jsem si unaveně sedla před zrcadlo (bože, to zní narcisticky!) a začala provozovat “velice zábavnou” kratochvíli – přendavala jsem ofinu z jedné strany na druhou, zkoušela ji vyčesat a zčesat a přemýšlela jsem, jak bych jí mohla ustřihnout. Od dob, kdy jsem se rozhodla, že už ji nechci mít rovně střiženou, se mi jí nepodařilo nějak inteligentně vytvarovat. Vypadá jako nějaký divný cancour, který mi z hlavy roste tak nějak omylem.

 

Nějak jsem se nechala unést. Co jsem původně chtěla říct, bylo to, že při tom přečesávání mě napadl jeden účes, který by bylo zajímavé zrealizovat. Poté, co jsem měla vlasy nalakované tolik, že se skoro nechaly zlomit, napadlo mě i líčení. A když už jsem byla celá nakreslená, proč se nevyfotit?

 

Musím přiznat, že fotka se mi moc nelíbí, ale bohužel jsem neměla čas na to, abych fotila něco jiného. Uznávám, že je to jen portrét bez nápadu, ale aspoň to vypovídá o tom, že jsem během března byla opravdu zaneprázdněná. Když na fotku kliknete, uvidíte ji ve větším rozlišení a s lepšími barvami.

 

Módní portrét s Monikou

Monika dostala pár dní před focením zánět spojivek, takže to málem vypadalo, že budeme muset focení odložit. Ale nakonec se očka uzdravila rychleji, než Monika čekala (asi se už nemohly focení dočkat :) ), a mohly jsme fotit v původním termínu.

 

Před focením mě varovala, že jí budu muset přesně říkat, co má dělat, jak se tvářit a kam koukat, ale nakonec to nebylo vůbec potřeba. Stačilo pár tipů a Monika sama začala vymýšlet pózy a různě je obměňovat. S každým cvaknutím nějak obměnila postoj, takže jsme skončily s velmi různorodými fotkami a stihly jsme vystřídat hodně druhů oblečení. Přesně tak to mám nejraději, protože je pak z čeho vybírat!

 

Kromě módního portrétu si Monika přála i nějaké svůdnější fotky pro přítele. Na focení si přinesla nádherné krajkové spodní prádlo a nejrůznější košilky. Bylo toho tolik a všechno vypadalo úžasně, že jsem pomalu ani nevěděla, co vybrat dřív :)

 

Vlasy a líčení opět obstarala Romča. Moc se mi líbí, jaké krásné vlny Monice vykouzlila na hlavě!

 

A co na focení říká Monika?

[quote]Skvělá slečna, skvělé fotky, skvělé prostředí při focení ! Moc jsem se toho bála, že mi to nepůjde, že nebudu vědět jak se usmát, postavit. Ale Jaruška tomu všemu tak ulehčila, že to nakonec byla zábava ! Když jsem nevěděla, poradila, utěšila, usmála se na mě. Měla jsem strach z focení už jen kvůli tomu, že je těžké se uvolnit, především před někým cizím, ale s ní to bylo jak kamarádské povyražení s foťákem :) Opravdu mohu jen doporučit. Odcházela jsem z ateliéru s nadšením a to jsem ještě ani nevěděla, jestli se mi budou fotky líbit. A líbí, moc ! Šikulka šikovná je to. Moc děkuju :) Určitě jsem Tě v Plzni nenavštívila naposled.[/quote]

 

Focení dvojic: Sabina a Jula

Ani vám radši nebudu popisovat můj dnešní “učební” režim, protože byste určitě konstatovali, že trpím akutním stavem prokrastinace. Místo toho tu mám pro vás mám fotky dalšího úžasného páru, který jsem fotila: Sabču a Julu. Sabču už znáte z focení módního portrétu, které probíhalo začátkem roku. Tentokrát na focení vzala i svého přítele a byli jedním slovem úžasní.

 

Velice jsem ocenila, když mi Sabina řekla, že spolu s Julou prohlíželi vzorové pózy, které jsem jim posílala, a že jich pár i zkoušeli. Díky tomu šlo focení jako po drátkách, protože už tušili, jak dát ruce a kam kouknout, a stihli jsme toho opravdu hodně. Jako bonus si ještě přinesli dobře promyšlené oblečení, které k sobě navzájem ladilo.

 

Mám moc ráda, když se přede mnou lidé před foťákem uvolní. Občas u pánů vidím trochu zdráhavost ukazovat před někým cizím své citlivější já, ale přijde mi, že na fotkách Sabči a July je nádherně vidět jejich zamilovanost.

 

Co říkáte na fotky?

 

 

Jak jsem cestovala do 18. století

 

Pomalu se blíží termín, kdy budu dělat státnice (na něž se tak vzorně připravuji) a s tím nemile ubývá času na jiné zábavnější aktivity – jako třeba psaní blogu. Ale protože chci přidávat články i tak, rozhodla jsem se k menší recyklaci :)

 

Dnes pro vás mám mini povídku, kterou jsem psala v rámci talentových zkoušek, když jsem se předloni (ten čas nějak rychle letí) hlásila na uměleckou školu. Na školu jsem se sice dostala, ale nakonec jsem ji nezačala studovat a místo toho se učím mikro- a makroekonomii … pochody mého mozku jsou někdy nevyzpytatelné :)

 

Povídka je proložena fotkami z loňského roku (říkala jsem, že recykluji). Sice už začalo jaro a měly by být plné sluníčka a optimismu, ale k povídce se mi hodí víc.

 

A teď už konec řečí a hurá na čtení :)

 

Jak jsem cestovala do 18. století

Celkově ten den stál za nic. Ráno mi před nosem ujela tramvaj (i když řidič se mě snažil rozveselit tím, že mi laškovně zamával do zpětného zrcátka), nedala jsem zkoušku, na kterou jsem se celou noc učila ve společnosti věrných přátel kofeinu a taurinu, a jako vrchol všeho jsem někde ztratila mobil. Když jsem se vracela domů, nemyslela jsem už na nic jiného, než na teplý čaj, vyhřátou postel a příjemný film na dobrou noc. Osud pro mě ale měl na večer jiné plány.

 

Asi jsem byla moc unavená, protože jsem si nevšimla namodralého světla pronikajícího škvírou pode dveřmi. Kdybych to uviděla dřív, než jsem otočila klíčem v zámku a dveře otevřela, určitě bych tu noc přespala u kamarádky. Takhle jsem se nevzmohla na nic jiného než na otrávené: „Dneska ne!“ a časový paradox, který se mi před necelým rokem objevil v předsíni, mě začal vtahovat kamsi do neznáma.

 

Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed nějakého parku. Byla tma. Stromy na obzoru vytvářely strašidelné siluety a cvrčci cvrlikali jako o život. Z absence veřejného osvětlení a nezvykle čistého vzduchu jsem usoudila, že jsem někde v minulosti.

 

 

Rozhodla jsem se pobyt zde zbytečně neprodlužovat, a proto jsem se rovnou vydala k nejbližší budově – malé pevnůstce, která ale nestála na žádném nepřístupném kopci, jak by se to na správnou pevnost slušelo. „Anglický park,“ blesklo mi hlavou, „to bude tak 18. nebo 19. století.“ To by mě nemuseli chtít upálit jako minule, když jsem se objevila ve 14. století. Žena, která má dvě barvy vlasů, prý musí být čarodějnice. Asi nikdy neslyšeli slovo melír.

 

Zabušila jsem na dveře rádoby nedobytné pevnosti. Ty se v mžiku se skřípotem otevřely. Uvnitř stál nevraživě a notně podnapile vypadající lokaj.
„Co je?“ zabručel. Opilý musel být nejspíš pořádně, protože vůbec nekomentoval moje exoticky vyhlížející oblečení. Pamatuji si, jak jsem se přenesla do 50. let v minisukni a jedna žena na to tehdy reagovala: „Doufám, že se nikdy nedožiju toho, že se budou nosit sukně kratší, než moje spodnička.“ Chudák netušila, co ji čeká v 60. letech.

 

 

„Předpokládám, že tu někdo chtěl vidět budoucnost,“ odpověděla jsem služebnému. Vždycky to tak bylo. Někdo byl moc zvědavý a jakási hříčka, podezřívala jsem paradox u sebe v bytě, se mu rozhodla dát odpovědi.
„Hm,“ zabručel sluha, „to bude vévoda,“ a bez jakéhokoli dalšího slova se značně nejistým krokem vydal do útrob budovy. Následovala jsem ho až do jednoho pokoje, kde mi nevrle přikázal: „Počkej,“ a odvrávoral se pryč.

 

Během několika minut přišel asi padesátiletý, vcelku sympaticky vypadající muž. „Takže vy jste ta zvěstovatelka budoucnosti, kterou přivolala má věštkyně?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu nebo představení.
„Už to tak vypadá,“ odpověděla jsem, „co chcete vědět?“ Většinou se ptali na: „Vyhrajeme tuhle válku?“ nebo „Koho zvolí za prezidenta/papeže…?“ Většinou jsem si vymýšlela. Paradox si měl zvolit někoho, kdo má alespoň minimální znalosti dějepisu. Tento muž mě ale svou otázkou poněkud překvapil: „Jak to bude vypadat v budoucnosti?“

 

Po chvíli přemýšlení jsem začala vyprávět: „Lidé přistanou na Měsíci, nebo aspoň budou předstírat, že to udělali. Vymyslí dopravní prostředky, které budou jezdit třeba i dvě stě kilometrů za hodinu. Všude se bude chvátat, dokonce i kávu vám dají v cestovním balení, abyste se nemusel zdržovat jejím pitím v kavárně. Za krásné budou považovány ženy s tělem třináctiletých dívek, lidé budou prosazovat své názory s výbušninami navěšenými na těle, každý půlrok bude moderní jiné oblečení, několik států bude vlastnit zbraně, které by stačily na zničení celé planety, ženy ve čtyřiceti budou předstírat, že je jim stále dvacet, budou se natáčet filmy s rozpočtem, který mají chudé země na celý rok- “
„To je asi víc, než jsem chtěl vědět,“ přerušil mě vévoda, „radši už běžte … a mohla byste mi tu nechat svoje hodinky?“

 

Módní portrét s Marcelou

Na focení s Marcelou jsem se moc těšila, protože už v mailech během domlouvání mi napsala, že má v šatníku zajímavé oblečení a že ho plánuje vzít všechno s sebou. Je vždycky skvělé, když si toho slečny na focení přinesou co nejvíc, protože pak máme široký výběr a můžeme sestavit mnohem kreativnější outfity.

 

Marcela si mou radu: „Vem, co uneseš,“ vzala k srdci a přišla s dvěma obrovskými taškami, které byly jen tak tak na hranici toho, co byla schopná unést. Jedna byla plná oblečení a druhá plná bot. Kdo mě trochu zná, tomu musí být jasné, že jsem boty záviděla celé focení :) A záviděla jsem dvakrát, když mi Marcela řekla, že má doma tak sto párů.

 

Marcela už párkrát fotila, takže, i přesto, že říkala, že neví, jak pózovat, sázela tam jednu pózu za druhou a já pomalu ani nestíhala fotit. Vždycky jsem se chystala říct nějaký tip, ale než jsem se vůbec nadechla, Marcela už to sama dělala, protože vycítila, že to tak bude pro fotku nejlepší.

 

Focení bylo skvělé a už se moc těším na pokračování, protože jsme se dohodly, že jí příští týden budu fotit i s přítelem!

 

A co na focení říká Marcela?

Marcelka mi napsala nádhernou referenci. Ještě teď, když si jí čtu, mi dělá velkou radost.

 

[quote]Úžasná, úžasná no prostě úžasná co více dodat!:) Doufám, že se budeš živit jen a pouze tímto, protože jsi jedna z nejlepších a to nepřeháním. Focení probíhalo na úrovni plus ještě ten servis, ach ten servis-k tomu nemohu nic vytknout, jsem spokojena na maximum. Asi to bylo i tím, že má skvělá fotografka:) je úžasná osobnost, milá, poradí, zařídí, vyfotí a hlavně dokáže dostat člověka do výborné nálady, pořád usměvavá. Po celou dobu jsem byla uvolněná a vše šlo hladce, proto jsem se znovu vrátila nafotit fotky s přítelem, abych se podělila o vynikající služby. Děkuji ti moc jsi kouzelnice kouzelná:)[/quote]

 

 

 

Scroll to top