Proč jsem začala fotit

Pamatuji se, že krátce potom, co jsem si koupila první foťák, jsem si dala za úkol, že budu fotit obyčejná místa ve svém okolí tak, aby měla tajemnou atmosféru. Udělala jsem to ze dvou důvodů. Chtěla jsem se místo stěžování začít těšit na sychravá podzimní rána, protože mlha je v mých očích neskutečně fotogenická. Ale hlavně proto, že jsem chtěla realitu kolem sebe udělat o trochu magičtější.

Když jsem fotila, ignorovala jsem odpadky rozházené po cestě a zamračené lidi chvátající do práce. Nečekalo na mě učení na zkoušku ze strategického managementu, ale byla jsem průzkumnicí neznámých krajů.

Ze stejného důvodu při focení portrétů tak ráda používám větrák na rozfoukání vlasů a nejraději fotím v protisvětle, protože je na něm něco podobně magického jako na mlze v parku.

Focení mi dává možnost utrhnout několik květin u tramvajové zastávky, rozložit je po stolku v obýváku a na pár minut se ponořit do představ o opuštěném zámku, v jehož jedné místnosti jsem, krčíčí se pod přikrývkou z pavučin, našla pomačkaný zápisník plný básní.

Kdy jindy se vám může přihodit tolik dobrodružství?

Uložit

Co jsem se naučila v Londýně

V Londýně jsem byla sice jen pár dní, ale naučila jsem se tam spoustu veledůležitých lekcí!

  1. Vrátíte se do dětských let a vyzkoušíte takové hříčky jako hledat v různě zamotaných čárách, která vede do domečku. To když se budete snažit pochopit plán metra.
  2. Vrátíte se i na střední, protože s tou perfektní angličtinou, kterou kolem sebe uslyšíte, si budete připadat, jako byste znova dělali poslechy z Headwaye.
  3. Je fajn být vzorným fotografem a pro jistotu přes noc dobíjet baterku k foťáku. Ale už není tak fajn nechat ji v nabíječce, když jdete na celý den koukat na památky. Moc toho nenafotíte.
  4. Londýn je od nás sice jen kousek, ale už jsou patrné kulturní rozdíly. Jak jinak si vysvětlit, že snídaně za dvanáct liber se může skládat pouze z jednoho croissantu a půl litru mléka?
  5. Věřte navigaci, když tvrdí, že ten park před vámi je dlouhý šest kilometrů. Protože to pak opravdu po celém dni chození v nepohodlných botech budete muset ujít.

Byli jste v Londýně? Co za život měnící zkušenosti jste si odnesli vy?

Má smysl něco začínat?

Tenhle článek jsem napsala hlavně pro sebe jako připomínku, že začátky čehokoli jsou většinou divné a krkolomné. A že může být dost těžké představit si, že všechno to snažení by mohlo někam směřovat. Proč si to chci připomínat? Před několika týdny jsem se totiž vrátila ke svému dávnému koníčku – psaní. Momentálně to pro mě ale není záliba, na kterou bych se těšila a užívala si ji. Naopak každý večer zoufale koukám na blikající kurzor na skoro prázdné stránce a usilovně přemýšlím, proč s tím zabíjím tolik času, když to stejně nejspíš nikam nebude směřovat.

O víkendu jsem při úklidu šuplat ve stole našla svoje úplně první vizitky, které jsem si nechala udělat, když jsem se rozhodla, že bych se mohla zkusit živit focením. Vzpomínám si, jak jsem se bála, že mi v tiskárně řeknou, že nic takového nenatisknou, protože vizitky jsou jen pro profíky. A jak jsem si je pak sama (křivě) řezala, abych ušetřila pár korun.

Vybavily se mi vzpomínky na to, jak jsem přemýšlela, že budu muset fotit doma v kuchyni, protože jinde neměli takové světlo, jako jsem si přála. Jak jsem se připravovala na to, že to oznámím spolubydlícím, a jak budu majitele bytu přesvědčovat, že sytě oranžové stěny a stropy jsou dost velký úlet a bílá barva bude mírumilovnější. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem řešila, kde sehnat vizážistku, a jak jí mám já, neprofesionál, vysvětlit že černé linky kolem celého oka a tmavě červená rtěnka nejsou úplně nejvhodnější kombinace.

Všechno se krůček po krůčku vyřešilo a nakonec většina věcí dopadla líp, než jsem vůbec čekala. Takže si musím připomenout (a vám taky, pokud jste se zrovna pustili do něčeho nového), že všechny začátky jsou divné a krkolomné.

Ale když se to bere krok za krokem, výsledek může dost příjemně překvapit!
IMG_4698

(Na vizitkách je ta nejtrpělivější modelka, kterou znám – moje sestra. Ve skutečnosti nemá tak flekatý obličej. Myslela jsem si, že bude působit profesionálně, když použiji papír s výraznou texturou. Ukázalo se, že tato úvaha nebyla správná.)

Ohlédnutí za rokem 2016

1657_fotograf_praha_fotka

Příchod nového roku pro mě vždycky znamená přemýšlení nad tím starým – co jsem dokázala, co se povedlo a co zas až tolik ne. Včera jsem strávila skoro hodinu s kávou a listem papíru, na který jsem poctivě sepisovala všechno, co se stalo, a jak mě to změnilo.

Překvapilo mě, jak moc mě ovlivnily knihy, které jsem v průběhu roku přečetla. Kromě toho, že jsem díky nim hlouběji pochopila význam slov jako je  pokora, vděčnost nebo stání si za svými hodnotami, způsobily i to, že jsem přes léto měla zaječí úmysly. Chtěla jsem focení portrétů pověsit na hřebík a všechnu svou energii nasměrovat k ochraně přírody. Ale nakonec jsem si to rozmyslela, když jsem si promítla všechny pozitivní reakce na mou práci, kterými mě zahrnujete. Ani nevíte, jak moc jsem za ně vděčná.

Svou touhu po tom být v přírodě, jsem uspokojovala spoustou výletů po Čechách, vodou a dovolenou. Občas mi přišlo, že mým trvalým bydlištěm se stal stan. V hlavě se mi pomaličku začínají rýsovat plány, jak to letos dotáhnout k dokonalosti.

Měla jsem tu čest fotit spoustu úžasných, silných a inspirativních žen. Mám pocit, jako by mi každá z vás při těch tří hodinových rozhovorech/foceních ukázala něco nového. Jediné, co bych změnila, je to, abychom se jakožto ženy začaly mít více rády. Abychom si uvědomily, že své tělo nemáme proto, aby splňovalo magazínové nároky krásy. Ale proto, abychom mohly běhat, skákat, občas moc pít, stvořit život, smát se, až budeme brečet, cestovat…

Abychom si každý den uvědomovaly, že vrásky jsou vzpomínky na to, že jsme na dovolených používaly málo opalovacího krému, a že máme to štěstí, že žijeme tak dlouho, že se nám vůbec stíhají udělat. Velký nos je pro nás až do konce života vzpomínkou na babičku, která měla úplně ten samý. Pár kilo nadváhy znamená, že radši posedíme večer s přáteli než o samotě v posilovně.

 

Čeho bych chtěla pracovně dosáhnout v roce 2017?

  1. Mám v hlavě dva větší projekty, na nichž bych v průběhu roku chtěla pracovat. Jeden se týká mých výletů do přírody a druhý právě vnímání ženské krásy.
  2. Pošilhávám po novém ateliéru.
  3. Chci se zlepšit v natáčení videí.

A jinak když bude tento rok stejně úžasný jako ten minulý, budu nadmíru spokojená.

Jaký byl váš rok 2016? A jaká jste si dali předsevzetí na ten, který je před námi?

Na co kolem sebe se díváte?

Když jsem před deseti lety začínala fotit, pracovala jsem na projektu, kterým jsem se snažila dokumentovat obyčejné městské parky, tak aby měly tajemnou atmosféru.

Nedávno jsem si na tento projekt vzpomněla a řekla si, že bych mohla vyzkoušet něco podobného, ale s videem. Vypravila jsem se na Roztyly, které osobně nepovažuji za příliš fotogenické místo, a snažila jsem se kolem zastávky metra zachytit co nejhezčí věci. Výsledkem je následující video.

Na co kolem sebe se díváte vy?

Uložit

6 důvodů, proč mít alergii na sluníčko

thajsko02

Období dovolených v exotických krajích pomalu vrcholí. Je čas povalování se na pláži, usrkávání drinků a čtení knih, ke kterým jsme se přes rok nedostali.  A hlavně chytání bronzu, který s trochou štěstí vydrží až do půlky podzimu. Tedy pokud nejste jako já a nestřihnete si místo toho alergii na sluníčko, takže celou dovolenou strávíte zalezlí ve stínu, nehledě na tropické teploty zahalení od hlavy až k patě a místo pozorování vysportovaných mladíků se zvládnete soustředit jen na to, abyste neškrábali otravné pupínky, které vám naskákali na kůži.

Ale samozřejmě i takováhle patálie má svoje výhody. Zde je šest nejvýznamnějších:

  1. Neopálíte se, takže vám po návratu domů nikdo nebude závidět.
  2. Je to záminka ke konverzaci, protože na pláži vás budou s podivem zastavovat snědí muži a ptát se, jakto že jste tak bledá.
  3. Budete schopni podávat přesné informace o tom, jaký je kde v danou hodinu stín.
  4. Důvěrně se seznámíte s místním lékárníkem.
  5. Pochopíte, že vzhled není všechno. Nebo se tím alespoň utěšujete, když víc než lidskou bytost připomínate dalmatina.
  6. Zjistíte, že i ve vedrech je možné přežít v dlouhých kalhotách a košilích. Takže aspoň nějak budete připomínat domorodce.

Jaké jste si letošní dovolené užili vy?

thajsko01

 

Uložit

Uložit

Uložit

Prázdná místa: Alpy

Na tomhle výletu do Alp jsem si připadala, jako bych se dostala do kulis nějakého napínavého, postapokalyptického filmu. Představovala jsem si, jak jsem jeden z prvních lidí, kteří se odvážili vystoupit z podzemních bunkrů na povrch po neznámé přírodní katastrofě. Poloprázdná přehrada, nehostinná příroda pokrytá sněhem, těžké mraky na obloze, žádní lidé v okolí a neprakticky malá zásoba jídla a pití ve mně ten dojem jen umocňovali.

Fotky patří do série fotografií s názvem Prázdná místa. Nikoho zřejmě příliš nepřekvapí, že v této sérii fotím prázdná místa – minimalisticky vypadající krajinu s minimem lidských prvků a barev.

Jak působí fotky na vás?

IMG_8526-2

IMG_8590

IMG_8657

1581_portretni_fotograf_praha_fotka

IMG_8685

IMG_8697

IMG_8700

IMG_8715

1582_portretni_fotograf_praha_fotka

IMG_8717

IMG_8727

IMG_8752

Viděli jste video, které jsem v Alpách natočila?

Krása všude kolem nás: Alpy 2016

Minulý týden jsem byla na dovolené v Alpách, kde jsme se šplhali do hor, chodili po zasněžených lesních cestách a jezdili na kole kolem horských jezer. Protože mě poslední dobou začalo zajímat vytváření videí, rozhodla jsem se, že kromě fotek tam i něco natočím.

Připadala jsem si jako v době, kdy jsem začínala fotit. Na svět kolem sebe jsem najednou koukala úplně jinýma očima. Sledovala jsem, jak se hýbou listy v poryvech větru, jak se tříští voda dopadající na kameny obrostlé mechem, jak pomaličku odkapávají kapky tajícího ledu. A znovu a znovu jsem si připomínala, jak je ten náš svět nádherný a jaké máme štěstí, že v něm můžeme žít.

Podívejte se na video, které na dovolené vzniklo. Je mi jasné, že není dokonalé, ale třeba se mi na vás pomocí něj podaří přenést alespoň trochu radosti a vděčnosti, kterou jsem v Alpách vnímala já.

Co jsem se naučila v Thajsku

1537_portretni_fotograf_praha_fotka

  1. Ví, jak udělat neodolatelné nabídky. Proč si kupovat jednu dopisní známku za 10 bahtů, když můžete mít dvě za třicet?
  2. Pokud během dovolené sníte víc prášků než doma za celý rok, možná nejte úplně stavění pro tropy.
  3. To, že existují mastičky, po nichž mizí opálení, neznámená, že vám to jako dalmatinovi bude slušet.
  4. Je možné žít jen na tropickém ovoci.
  5. Jaká je ideální oprava, když vám nefunguje termostat u klimatizace a v pokoji je pořád zima? Vypnout klimatizaci!
  6. Když červené víno stojí třikrát víc než v Čechách, dostanete skvělou příležitost, jak detoxikovat svůj organismus.
  7. Kdo má větší auto, má většinou přednost. Kdo má skútr a odvahu, má přednost vždycky.

Prázdná místa: Thajsko

Při focení této série fotek jsem zjistila, že moře je skvělým pomocníkem, když chcete vytvořit fotky, na kterých skoro nic není. Stačí se trochu vzdálit od turisty přeplněných pláží a skoro začne být problém fotit jiné fotky než ty s minimalistickým nádechem.

Díky převládající modré barvě navíc všechno působí klidně a alespoň pro mě čistěji. Chvílemi jsem měla pocit, že skoro až podvádím, jak focení bylo jednoduché.

16_thajsko 068

16_thajsko 207

16_thajsko 231

16_thajsko 250

16_thajsko 260

16_thajsko 296n

16_thajsko 297

16_thajsko 299

16_thajsko 302

16_thajsko 395

Prázdná místa: Vyšehrad

Nejsem velkým fanouškem zimy, ale musím uznat, že když se krajina schová pod přikrývku čerstvě napadaného sněhu, má to prostě něco do sebe. Všechno působí mnohem klidněji a skoro monochromatický vzhled lahodí mému oku.

Mám ráda, když se mohu na chvilku zastavit a sledovat, jak se z nebe pomalu a rozvážně snášejí sněhové vločky. Nikam nechvátají navzdory tomu, že na semaforu právě na chvilku naskočila zelená a ta tramvaj jede už za tři minuty.

Minulou neděli zrovna čerstvě napadl sníh a tak jsem se místo líného posedávání na gauči, čtení knihy a popíjení kávy vydala na lov fotek na jedno z mých nejoblíbenějších míst v Praze – na Vyšehrad. Jak už jste si možná všimli na Instagramu, v létě na Vyšehrad moc ráda chodím běhat, dělat pikniky nebo si při západu slunce protahovat svaly při cvičení jógy.

V zimě se místo změní k nepoznání, protože ubyde turistů a piknikářů a díky tomu je možné si mnohem lépe vychutnat atmosféru, kterou v sobě Vyšehrad skrývá.

2016-01-17-2

2016-01-17-04.53.23-1

2016-01-17-04.53

2016-01-17-04.53.33-2

2016-01-17-04.53.25-1

2016-01-17-04.53.22-1

Co jsem se naučila při zařizování nového ateliéru

Před několika měsíci jsem začala uvažovat o tom, že bych si zařídila nový ateliér, který by víc odpovídal stylu, jakým nejraději fotím – tedy s denním světlem a co možná nejvíce bílou barvou. Dlouho mi trvalo, než jsem skutečně něco začala hledat, protože jsem byla otrávená z mých předchozích pokusů o vybírání vhodného místa, kdy se vždycky ukázalo, že inzeráty od realitních kanceláří mají nějaký háček a pronájmy nejsou tak výhodné, jak se snaží prezentovat.

Jednou večer jsem měla chvilku volného času. Nedalo mi to a koukla jsem na aktuální nabídky. Jedna z nich mě hodně zaujala, hned druhý den jsem se byla podívat na prohlídku a do konce týdne měla vlastní klíče. V takovýchto situacích se nemůžu ubránit přemýšlení o tom, že věci se opravdu dějí až ve chvíli, kdy se mají stát. A nemá smysl je zbytečně uchvátávat.

Ateliér jsem si zařídila v duchu své minimalistické filosofie, kdy jsem se snažila, aby přemíra fotografického vybavení a nábytku neodváděla mou pozornost od toho, co je (alespoň pro mě) při focení portrétů to nejdůležitejší – vybudovat mezi mnou a klientem důvěru, díky níž mohu vytvořit mnohem intimnější a osobitější fotky.

Když se sejdu v jedné místnosti s kladivem a šroubovákem, vždycky je to velice poučná záležitost. Při zařizování tohoto ateliéru jsem se naučila například tyto věci:

  1. Když chcete sestavovat nábytek, je dobré vzít si  s sebou alespoň nějaké nářadí. Nebudete pak muset hřebíky zatloukat držáky pozadí.
  2. Existuje zhruba milion typů garnýží. Garantuji, že v každém novém prostoru bude takový typ, na nějž jste ještě nekupovali jezdce.
  3. I přesto, že budete krok za krokem následovat návod, je možné postavit skříň zrcadlově obráceně.
  4. Když postavíte skříň zrcadlově obráceně, nemusí se vám do ní vejít poličky a je šance, že ji budete muset úplně celou rozebrat. (Ano, i vytahat hřebíky, které jste tak poctivě zatloukli držákem pozadí.)
  5. Pokud si vše chcete udělat sami, záhy zjistíte, že aku šroubovák má o něco komplikovanější ovládání než: “Drahý, mohl bys to prosím zašroubovat?”

Jaké jsou vaše zkušenosti se sestavováním nábytku?

1509_portretni_fotograf_praha_fotka

Ohlédnutí za rokem 2015

1489_portretni_fotograf_praha_fotka

Na začátku nového roku se vždycky dostanu do bilancující nálady. Začíná to tím, že před Vánoci s vypětím sil dokončím všechny zakázky a krátkodobé projekty a zapřísáhnu se, že příští rok proflákám. Budu jen spokojeně stagnovat a mým největším osobním úspěchem bude to, kolik zvládnu dokoukat seriálů.

Pak si přes svátky odpočinu a navzdory tomu, že jsem skoro každý den na návštěvě u některého příbuzného nebo přátel, začnu se v duchu maličko nudit a pomalu se začnu přesvědčovat, že možná bych kromě seriálového maratonu mohla zkusit zvládnout i něco jiného. Druhého nebo třetího ledna už to většinou nevydržím. Uvařím si kávu (nebo čaj, protože presovač ví, že když se rozbije mezi svátky bude to mnohem krutější než kdyby to udělal kdykoli jindy) a začnu sepisovat předsevzetí a nápady.

Přemýšlela jsem, jaký pro mě byl rok 2015. A musím říct, že to byl rok změn ať už v podnikání nebo osobním životě. Jaké byly ty největší?

Jaký byl váš uplynulý rok? A jaké máte plány pro rok 2016?

1490_portretni_fotograf_praha_fotka

Naučme se obdivovat i ženy s příběhem!

Původně jsem na tento týden měla připravený úplně jiný článek, ale pak na mě vyskočily fotky z letošního Pirelli kalendáře. Kalendář, který je známý lehce erotickými fotkami nádherných štíhlých modelek, se letos rozhodl pro dramatickou změnu a jeho stránky zaplnily fotografie filmových producentek, atletek, komiček, spisovatelek a podnikatelek.

V kalendáři nenajdete dokonale symetrické obličeje, gazelí nohy a Photoshopovou krásu, ale ženy s příběhem.
Mají ty, jež letos pro časopis pózují, kila navíc? Ano. Vrásky? Málo vlasů? Křivý nos? Ano a ano. Ale nádherné na tom je, že za každým kilem navíc se skrývá třeba několik týdnů, kdy se snažily skloubit práci s péčí o rodinu, místo toho, aby trávily dlouhé hodiny v posilovně a snažily se co nejvíce přiblížit uměle vytvořenému ideálu krásy. Za každou jivou se skrývá dobrodružství, povolená kůže na břichu je připomínkou toho, že tělo je schopné stvořit nový život, a vrásky jsou nositelkami toho, že žijeme, pláčeme a smějeme se.

Botox, Photoshop, estetická medicína – to všechno může výše zmíněné “nedokonalosti” odstranit, ale nenecháváme tím odstraňovat i část sebe a naší životní cesty? Naučme se obdivovat i ženy s příběhem!

 

Foto: Annie Leibovitz
1465_portretni_fotograf_praha_fotka 1466_portretni_fotograf_praha_fotka 1467_portretni_fotograf_praha_fotka

Výlet do Českého Švýcarska

Ráno mě budí kapky deště bubnujícího o střechu. Líně se převaluji z jednoho boku na druhý a přemýšlím, jestli by v takovém počasí nebylo lepší strávit celý den v křesle před krbem s horkým čajem a zachumlaná do deky.

Chvilku se tou myšlenkou nechávám unášet, ale pak se odhodlám a vylezu z postele. Už když jsme sem včera přijeli, měla jsem pocit, jako bych vstoupila do časové bubliny. Chata, ve které přespáváme, totiž vypadá, jako by ji někdo před dvaceti lety neprodyšně uzavřel, a my byli jejími prvními návštěvníky po dlouhé době.

1398_portretni_fotograf_praha_fotka

Na každém kroku dýchá nostalgie, protože zastarálá lednička ve mně vyvolává vzpomínky na to, jak jsem byla malá a v ledničce doma nedosáhla na vyšší poličky. Z přesně takových hrníčků jsem srkala horký čaj během podzimních prázdnin u babičky. A v povlečení s kytičkami jsem měla zabořený nos, když mi mamka četla pohádky před spaním.

1394_portretni_fotograf_praha_fotka

Balím si do batohu jablka a tatranky a vzpomínám na to, jak nám rodiče na školní výlety připravovali řízky s chlebem. Dřív jsem se za to styděla, ale teď by se docela hodily.

Program na sobotu je jasný: fotka pod Pravčickou bránou, oběd na Mezní louce, ulovit někde pohledy a na pramicích zase zpátky k autu.

1397_portretni_fotograf_praha_fotka

Ač jsem v nádherné přírodě, první úsek cesty jsem docela podrážděná. Pravda, zvolila jsem hodně známou cestu přes park, ale že půjdeme sedm kilometrů v nepřetržitém zástupu německy, rusky, francouzsky a anglicky hovořících turistů, jsem opravdu nečekala. Chtěla jsem slyšet zpěv ptáků a šum listů, ne pokřikování, kde ještě se musí někdo vyfotit.

Za Mezní loukou už je naštěstí klidněji. Všichni turisté jsou naskládaní v pohodlných autobusech s klimatizací, srkají rospustnou kávu z automatu a spokojeně si odškrtávají další místo, které navštívili. A já se můžu ponořit do obdivování krajiny kolem.

1395_portretni_fotograf_praha_fotka

Na neděli máme naplánovanou už jen krátkou odpočinkovou trasu, abychom stihli dojet včas zpátky do Prahy. Průvodce říká, že je to příjemná vycházka vhodná pro rodiny s dětmi. Dvě hodiny stoupáme do strmého kopce, přelézáme spadané klády a šplháme na obrovské balvany. Chvílemi mám pocit, že se mi vzbouří posádka. Ale naštěstí jsou to dobrodruzi, takže se vyškrábeme i na několik rozhleden.

1396_portretni_fotograf_praha_fotka

Výlet zakončujeme pořádným obědem. Mastnýma rukama rychle dopisuji pohledy, abych je odsud stihla poslat, a vracíme se domů. O pár puchýřů a spoustu příjemných zážitků bohatší.