Fotím, protože jsem stále víc a víc fascinovaná tím, že pomocí fotek se nechá obelstít čas. Zmáčknutím spouště zvěčníte sotva postřehnutelný okamžik – to, jak mu ona urovnává košili a on jí dává rychlou pusu na nos, ty kratičké momenty, kdy se na sebe dva lidé podívají a přestanou myslet na to, že by se měli narovnat a schovat se za naučenou masku, ale rozplynou se v pohledu toho druhého, odhodí zábrany a dovolí mi, abych zachytila nejen to, co běžně ukazují okolnímu světu, ale pustí mě trochu dál a poodhalí svoji křehkost a zranitelnost. Vždycky tu chvíli poznám, protože jejich pohled se zjemní, kolem očí se udělají drobné vrásky a uvolní se jim celkové držení těla.
Za takový projev důvěry jsem nekonečně vděčná.
Za vizáž děkuji Martině Kottové.
