O víkendu jsem po dlouhé době viděla svého za pár dní šestiletého bratrance. Vždycky, když s ním jsem, neodolám a musím ho vyfotit. Vzhledem k tomu, že to dělám bez přestávky od té doby, co se narodil, už je na to naštěstí zvyklý a když má slabší chvilku, dokonce mi i zapózuje a (nedej bože) nedělá u toho praštěné výrazy (v nichž si poslední rok naprosto libuje).
Na dva dni jsem se stala jeho nerozlučným partnerem při nejrozličnějších taškařicích a neplechách. Koukali jsme se spolu tajně na televizi, mlsali sladkosti před obědem, schovávali se, abychom ještě nemuseli jít spát … zkrátka všechny ty zábavné věci, které nudní dospělí tak často zakazují :)
Nenechte se zmást druhou fotkou, na které Kuba spořádaně sedí a maluje … neviděli jste, co tomu předcházelo :) Po tom, co za tyjátr jsme vyváděli, radši ani nechci vidět jaká matka jednou budu (ve velice vzdálené budoucnosti :) ).
Se Sabčou jsme se na focení domlouvaly hrozně dlouho a už jsem skoro ani nevěřila, že to vyjde. Ale nakonec se nám povedlo najít vhodný termín a jsem za to moc ráda, protože focení bylo moc příjemné a opravdu jsem si ho užila.
Shodou okolností jsem týden předtím fotila Sabiny kamarádku Míšu (o focení s ní si můžete přečíst v tomhle článku). Sabina už věděla, co může čekat a přišla vybavená jako profesionálka. Dokonce si s Míšou navzájem půjčily pár kousků oblečení, aby měly podobné fotky :) Kožešinovou vestičku, co má Sabča na třetí fotce, už jste mohli vidět i u Míši.
Během focení jsem opět spolupracovala s milou a moc šikovnou vizážistkou Romčou. Určitě se podívejte na její stránky na facebooku!
A teď už se nemůžu dočkat, až Sabču zase uvidím v únoru, kdy jí budu fotit i s přítelem.
A co o focení říká Sabča?
[quote]
Tak takhle slečna je úžasná….hned jakmila jsem ji viděla,byla jsem z ni nadšená,hýřila samým optimismem… nejdřív se o me postarala slečna vizážistka, mimochodem šikovnej človíček, a pak foceni… Jaruška byla opravdu úžasná, pro fotku by snad i prošla zdi, aby byla podle jejích představ, lezla po zemi jako had, a to mě vždy tak rozesmálo…až z toho nakonec vznikly skvělé fotky. Jsem nadšená a doufám, že se v brzké době domluvíme na dalším focení.[/quote]
Hotové fotky
.
Pohled do zákulisí
Povedlo se mi ukořistit pár fotek !ze zákulisí”, když Romča líčila Sabinu a také mě konečně napadlo vyfotit, jak vlastně vypadá studio, ve kterém poslední dobou vznikají všechny fotky.
(Když najedete myší na obrázky, objeví se vám po stranách kurzory a budete si moct listovat mezi jednotlivými obrázky.)
V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším první autoportrét tohoto roku. Schválně, jak moc budete v prosinci unavení tím, že se na mě musíte pořád koukat :D
Nevím, jak to přijde vám, ale já mám vždycky pocit, že leden hrozně rychle uteče. Posledních pět let se tenhle měsíc nese ve znamení úporného učení na zkoušky, což rozhodně není něco, co by zajišťovalo rychlé plynutí času. Ale i přesto se vždycky kolem dvacátého divím, kam se celý měsíc poděl a jak to, že mě tak rychle opustilo mé novoroční nadšení a optimismus, že tenhle rok bude opravdu něčím jiným a lepším.
Koncept fotky jsem v hlavě měla už v podstatě od té doby, co jsem se rozhodla, že si sepíšu předsevzetí :) Ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla dokopat, pořád bylo něco důležitějšího – učit se na zkoušku, doretušovat fotky, kouknout se na stopadesátý díl Mad Mana…
Ten správný impulz jsem dostala až dneska ráno. Vzbudila jsem se v půl jedenácté časnou ranní hodinu a venku nádherně svítilo sluníčko. I když tam je teď tak deset stupňů pod nulou, v záchvěvu rozespalého optimismu mi to přišlo, jako by tu už bylo léto (a já si konečně mohla vzít ty překrásné květinové maxi šaty, co jsem si před měsícem super výhodně koupila).
Ten okamžik mě zalil tvůrčí energií (= nechtěla jsem jít dělat věci do školy, když je venku tak pozitivně) a pustila jsem se do focení.
Fotka asi nesedne úplně každému. Už slyším, jak mohla být ostřejší, jak tam jsou přepaly… :) Ale já jsem byla v náladě na něco technicky nedokonalého a zasněného jako protiklad k technicky co nejlepším fotkám, které jsem v lednu fotila ve studiu.
Už je to několik měsíců, co jsem fotila poslední autoportrét, a skoro jsem zapomněla, jak je to náročné stát před foťákem a ne za ním. Nacvakala jsem skoro dvě stě fotek, z nichž do užšího výběru prošly jen tři.
Míše se líbily fotky Lenky, kterou jsem fotila před Vánoci a chtěla něco podobného – aby nešlo jen o obyčejné fotky, kdy vás fotograf postaví před bílé plátno, párkrát cvakne a jdete domů. V rámci focení módního portrétu jsem jí proto pomohla sestavit různé outfity a doplnila je vhodnými náušnicemi, náramky apod.
Vizážistka Romča se postarala o krásné líčení (nejlíp si ho můžete prohlédnout na poslední fotce) a účes. Vlny na fotkách vypadají prostě skvěle a dají fotkám velice elegantní a neobvyklý nádech – přeci jen to není účes, který by se většině lidí chtěl dělat na každodenní nošení.
Míše jsme s Romčou vždycky poradily, jakou pózu má udělat, aby co nejvíc lichotila její postavě, co s rukama nebo kam se koukat, takže výsledné fotky vypadají, jako by Míša byla profesionální modelka. Což je něco, čeho se při focení módního portrétu vždycky snažím dosáhnout!
Míša byla moc milá, při focení se pořád usmívala a celkově panovala taková atmosféra, jakou bych si přála při každém focení!
Míšo, moc děkuji za příjemně strávené odpoledne a těším se, až se v únoru zase uvidíme!
A co na focení říká Míša?
S Jarkou jsem byla naprosto spokojená!!! Je příjemný človíček, focení probíhalo ve skvělé atmosféře. Jarka a Romča mi radily, jaké pózy atd. Podle toho ty fotečky vypadají. Holky, děkuju a těším se na další focení v únoru!!!!
Hotové fotky
.
Pohled do zákulisí
Když Romana líčila, měla jsem chvíli času ulovit i pár fotek ze zákulisí :) Když najedete myší na obrázek, objeví se vám po stranách šipky a budete si moct prohlídnout víc fotek.
Zítra k nám mají přijít kamarádi a budeme si dávat dárky, protože o Vánocích se už neuvidíme. Chtěla jsem proto připravit nějaké pohoštění. Koupila jsem ingredience na výbornou krabí pomazánku, bílé víno a sněhové cukroví.
Všechno jsem poctivě vybalila a šla dělat nějaké věci na počítač. Přitom jsem se ale nemohla zbavit chuti na ty sladké potvůrky, co provokativně seděly ve skříni v kuchyni. Byla jsem ale pevně rozhodnutá, že si je nedám. Jenže…
…jenže mé podvědomí je mlsnější a zákeřnější, než jsem si uvědomovala! Napadlo ho, že bych cukroví mohla alespoň vyfotit. (COŽE?!? Odkdy fotím obyčejné cukroví, které jsem ani sama neudělala??)
Nevědomky a s dobrými úmysly (HAHA) jsem došla do kuchyně, vzala krabičku s mlsnotami a odnesla je do pokoje, kde už jsem měla vše nachystané na focení.
Naaranžovala jsem několik kousků na talíř a začala mačkat spoušť. Ale to pořád nějak nebylo ono. Zkusila jsem různé kompozice, naaranžovat různý počet kousků… nic však nefungovalo. V tom se opět ozvalo podvědomí: “Hodně hezkých fotek jídla je foceno tak, že je tam kousek něčeho nakousnutý! Co kdybys to taky zkusila?”
Nic netušíce jsem své podvědomí poslechla a do jednoho cukroví jsem si kousla. Jenže nakousnutí se mi nepovedlo dostatečně fotogenicky, a proto jsem to musela několikrát opakovat…
Hm, zítra budu muset zajít koupit nové. To podlé podvědomí!!!
A tady je jedna písnička, která mi z nějakého důvodu připomíná poťouchlé ujídání cukrovinek :)
Nedávno jsem byla tak unavená ze všech povinností, které si pro mě záludný prosinec připravil, že jsem potřebovala na nějakou chvíli jednoduše vypnout – přestat přemýšlet nad tím, co mě čeká, neplánovat, co budu fotit příště, kolik toho musím vyretušovat, že bych měla žehlit…
Místo toho jsem si sedla k počítači, otevřela složku s nezveřejněnými fotkami a jen tak bezcílně jí procházela. Přitom jsem měla nasazená sluchátka a na grooveshark poslouchala nádhernou ambientní hudbu (nic mě neuvolní tolik, jako teskná melodie klavíru střídající se s dlouhými tóny houslí).
Původně jsem ani neměla v úmyslu něco vytvořit. Jen jsem si chtěla prohlédnout fotky, které jsem vyfotila někdy v půlce listopadu na jedné mini procházce. V tu dobu krásně svítilo sluníčko, stromy ještě byly obalené zlatavým listím a záludný prosinec byl ještě otázkou mlhavé budoucnosti, o níž jsem doufala, že ji budu moct nějakým způsobem přeskočit.
Narazila jsem na fotku listí, skrz které prosvětlovalo světlo. V rohu byla bílá rozmazaná tečka, která ve skutečnosti znamenala nejspíš lavičku nebo něco podobného, ale kterou objektiv proměnil v zajímavý bokeh. “To vypadá jako měsíc”, blesklo mi hlavou. A v tu ránu byla celá idea na mini montáž, která je na začátku článku, na světě.
Pak už to byla jen otázka několika málo barevných změn, přidání textury s hvězdami, rychlý náčrt postavy a obrázek byl hotový. Celý proces netrval déle než půl hodiny, ale během něj jsem se dokázala odprostit od jakýchkoli stresujících myšlenek, jen jsem si užívala tvorbu a nechala svojí fantasii plout po neprobádaných krajinách.
Hudební inspirace
Ráda bych se s vámi podělila o hudbu, kterou jsem poslouchala během tvorby. Třeba vám pomůže navodit lepší atmosféru k prohlížení. :)
Jen tak na okraj – nevíte někdo, jak by šla videa z youtube sdílet v nějakém světlém skinu? Ty černé proužky, co tu jsou teď, se mi moc nelíbí.
Původně jsem sem chtěla dát přímo písničky z grooveshark, ale častěji se písničky nenačetly, než načetly.
.
Maundy Thursday od Air France
There Wasn’t Anything od Eluvium
November od Max Richter
.
Proces tvorby
Jak už jsem zmínila, proces tvorby byl velice jednoduchý a rychlý, což u regulérních fotomontáží nebývá zvykem. Když dělám je, vždycky bojuji s perspektivou, světlem a barvami. Ale tady jsem se v podstatě nemusela starat ani o jedno z toho.
Perspektiva už byla hotová – zachytila jsem jí přímo ve fotce.
O většinu světla se postaralo sluníčko, které v ten den svítilo a které během focení krásně prosvítalo skrz listí. Jediné, co jsem musela přidat, byl stín k postavě, aby to vypadalo aspoň trochu realisticky.
U barev jsem měla hned jasno, jaké palety chci docílit – celá scéna na mě působila snovou atmosférou a k té se podle mě nejvíce hodí tlumené modré barvy.
Celé tvoření jsem si velice užívala a přemýšlím, že bych udělala víc podobných obrázků, kdy základem bude nějaká fotka, kterou se pak pokusím přetvořit v něco jiného.
Tady se můžete podívat na pár mezikroků, které vedly ke konečnému obrázku.
Se studiem na vysoké škole to máte tak, že oproti středoškolákům máte o měsíc delší letní prázdniny (kdo by si nepřál tři (!) měsíce volna), první dva měsíce semestru téměř nic neděláte, nikdo vás nenutí chodit do školy (Takže pokud jste jako já, vaše prezenční studium připomíná spíš dálkovou formu. Pokud se ve škole ukážete dvakrát týdně na hodnu a půl, pokládáte to za vyčerpávající :) ),…
…ale …
jakmile se začnou psát zápočty a pak se to ještě přehoupne do zkouškového období, je po legraci. Najednou se projeví, jak málo jste v předchozích měsících škole věnovali, a začnete propadat depresím z toho, kolik se musíte zvládnout naučit za tak málo času (já mám teď například čtrnáct dní na čtyři zápočty a dvě semestrální práce – ideálně bych na to potřebovala alespoň pět neděl, popř. vymyslet způsob, jak nemuset chodit spát).
Zimní zkouškové je obzvlášť protivné. Od čtyř hodin je tma, což je dost demoralizující. Navíc se město kolem vás halí do vánočního kabátu. Vždycky si představuji, že Vánoce a doba před nimi, by opravdu měly být svátky klidu. Ale místo toho jsou to pro mě svátky stresu, probdělých nocí a neodbytných bolestí hlavy.
Naštěstí tenhle rok je poslední, co se mě celý ten koloběh zápočtů a zkoušek týká. Proto se těším víc na Vánoce, které budou příští rok, než na tyhle. A to hlavně protože:
se nebudu muset stresovat kvůli škole (evidentně),
budu se moct v klidu projít po městě a prohlídnout si vánoční výzdobu v ulicích a výlohách,
konečně stihnu upéct nějaké vánoční cukroví (někdy vám budu vyprávět, jak probíhaly mé plány na pečení doposud),
nebudu dárky kupovat na poslední chvíli někdy 23. prosince odpoledne.
Abych se nějak odměnila za své učící utrpení, byla jsem nedávno nakupovat nějaké “rozmazlovací věci”. Na facebooku jsem zmínila, že si jdu pořídit červenou rtěnku, kterou se pravděpodobně nikdy neodvážím nosit na veřejnosti. Abych se dneska nemusela učit hned od rána, rozhodla jsem se ji vyfotit :) Je to krásný odstín a skvěle drží, i když mám pocit, že trochu vysušuje rty. Pokud bude zase někdy trochu času (= nebude se mi chtít do učení), pokusím se s ní stvořit nějaký autoportrét.
Ještě jsem na zimu musela pořídit nový makeup, protože jsem ještě bledší, než obvykle. Koupila jsem si ten úplně nejsvětlejší odstín, ale stejně mám pocit, že je ještě o chlup tmavší, než bych ideálně potřebovala. Budu snad muset začít kupovat bílá divadelní líčidla :)
Protože se vám minulé vydání článku o tom, jak vzniká fotomontáž, líbilo, rozhodla jsem se o druhé pokračování. Abychom měli trochu změnu, ukážu vám dneska dvě videa, která ukazují celý proces tvorby.
Nejedná se sice o záznam úplně kompletního vytváření fotomontáže, na to bychom tu byli moc dlouho. Ve zkratce se fotomontáže vytváří tak, že na sebe dáváte jednotlivé vrstvy obrázků podobně, jako když se dělají koláže z výstřižků z časopisů. A tahle dvě videa právě ukazují vrstvu po vrstvě, jak je to celé upečeno.
.
.
.
Podívejte se na víc fotomontáží, které jsem dělala, v galerii nebo na facebooku.
Momentálně pracuji na nové, lehce surrealisticky laděné, ale stále nemůžu najít/pořídit vhodné fotky, které bych do obrazu zakomponovala. Doufám, že vše potřebné stihnu nafotit, než začne sněžit.
V pondělí bylo tak krásné počasí. Sluníčko příjemné svítilo a dávalo vyniknout všem těm nádherným podzimním barvám – ohnivě červené, nezbedně oranžové, povzbuzující žluté, tajemným, uklidňujícím odstínům hnědé i posledním trochám letně zelené. Přesně takovéhle počasí jsem si představovala, když jsem četla začátek Simmelovy knížky Láska je jen slovo.
Příroda už se pomalu ukládá k zimnímu spánku. Vzduch už není ani zdaleka tak teplý, jako je tomu v září nebo začátkem října. Ale i přesto sluneční paprsky mají tu sílu, aby zlehka pošimraly na tváři a připomněly vám tak vaše letní dobrodružství.
I přesto, že jsem se měla celé pondělí učit na test, který mě čekal ve středu, neodolala jsem a, když jsem jela za přítelem na oběd, vzala jsem si foťák, abych cestou zpátky zachytila něco z té krásy.
Skoro denně jezdím autobusem kolem jedné zajímavé cesty. Je vidět jen její začátek a zbytek je skryt za křovím a stromy. Vždycky mě zajímalo, kam cesta pokračuje, ale nikdy jsem si nenašla dost času nebo chuti, abych se vypravila prozkoumat ji. Ale to se změnilo v pondělí.
Ukázalo se sice, že to nebyla tajemná cesta vedoucí k magickému místu ideálnímu na focení, jako jsem si ji vysnila. ale vcelku obyčejná cesta vedoucí k rodinným domkům u řeky. I tak to ale byla velice příjemná procházka a jsem ráda, že jsem se tam vydala.
Teď přemýšlím, jaké tajemství půjdu odhalovat příště :)
Hned na rovinu se vám přiznám, že jsem hrozný zákazník. Dost často (obzvlášť, když kupuji dražší věci) si vysním, jak by mělo zboží, které sháním, vypadat, jak by mělo být kvalitní/barevné/z jakého materiálu.Jsem schopná projít milion obchodů, dokud nenajdu PŘESNĚ to. A pokud to hned neseženu přesně podle svých představ, začnu propadat v zoufalství a dost často skončím frustrovaná a nic si nekoupím :)
S mými novými brýlemi, které jsem sháněla minul týden, to bylo stejné. Měla jsem PŘEDSTAVU. Prošla jsem nejméně sedm optik a prodavače jsem vždycky donutila ukázat mi téměř celý sortiment zboží. A pak jsem po nějakých dvaceti minutách odešla, aniž bych si nějaké brýle vybrala. Jak jsem říkala – hrozný zákazník.
Už jsem se pomalu začínala smiřovat s myšlenkou, že budu odkázaná na své staré obroučky, když se stalo něco úžasného. Jako by zasáhl osud! (Možná trochu přeháním, ale v tu chvíli jsem to tak opravdu cítila).
Jdu takhle zrovna do města vrátit klíče od ateliéru po tomhle focení. Moc nevnímám okolí, poslouchám svůj nový hudební úlovek (How To Destroy Angels z dílny Trenta Reznora) a přemýšlím, jestli se mi scvrkly nohy nebo jsem si opravdu koupila o číslo větší boty.
Jen tak mimoděk mrknu na výlohu před sebou. Na ní je křiklavě červeným nápisem uvedeno: “Brýle se 70% slevou.” Nevkládám do toho moc nadějí, ale s cinknutím zvonku otevřu dveře a vejdu do optiky. Na židličkách tam sedí několik důchodců, což mě málem přiměje se otočit na podpatku a zase odejít.
Ale naštěstí se mě hned ujme prodavačka. Skepticky jí popíšu svojí ideální představu. Ona jen mlčky přikývne, otevře jednu z prosklených vitrín a vyndá MOJE brýle. Poznám to hned, jak si je nasadím na obličej! Vypadají, jako by byly přesně dělané na mojí tvář.
Jak určitě víte, kromě focení se taky věnuji tvorbě fotomontáží. Dost lidí se mě ptá, jak a z čeho takové fotomonáže dělám. Dnes bych vám proto chtěla ukázat, jak vypadají některé fotky před a poté, co je proženu grafickým programem.
Na tvorbě fotomontáží mám ráda to, že nejsem v podstatě ničím omezena. Můžu stvořit to, co by normální fotka nikdy nebyla schopná zachytit – abstraktní obrazce, scenérie, které neexistují…
Proces tvorby je v podstatě stejný u každého obrázku, který vytvářím: Vymyslím si koncept. Podle toho určím, jaké fotky budu pro výsledný obrázek potřebovat. Nafotím je a pak přejdu k té časově nejnáročnější práci – začnu v počítači skládat všechno dohromady, vylaďovat světla a stíny, sjednocovat barvy, upravovat perspektivu apod., dokud nedostanu výsledek, se kterým jsem spokojená.
Každá fotomontáž trvá udělat nejméně dvacet hodin, u složitějších kompozic to ale může být mnohonásobně víc.
Můžu udělat jedinečnou fotomontáž i pro vás. Jestli máte zájem, napište!
Co vyhraju?
Fotky ode mě :) Konkrétně půjde o Modní portrét a fotky budou tři.
Jak se zúčastním?
Přidejte si do oblíbených stránku Pelleron Art a pošlete svojí fotografii na mail hrncarkova@gmail.com .
Do předmětu napište: “Podzimní focení”. Fotku přidám na facebook stránku do stejnojmenné galerie.
Jak vyhraju?
Vyhraje ten účastník, který bude mít nejvíc “like” na své fotce. Do kdy soutěž probíhá?
Hlasovat a posílat fotky můžete do 6. listopadu 2011. Kdy a kde proběhne focení?
Termín záleží na domluvě tak, abych mohla já i výherce. Bude se fotit v Plzni, podle počasí buď venku nebo v ateliéru.
Pamatujete si, když jsem psala, že jako modelka jsem trochu (=hodně) statická (=jako dřevo)? Jak jsem zjistila, nemusí to být velká překážka, pokud chcete udělat díru do světa. Abych vás trochu uvedla do obrazu, má maličkost se objevila na titulní straně britského románu!
Jeden by sice mohl namítnout, že je to zásluhou fotografky, protože fotila při úžasném světle a povedlo se jí zachytit velice příjemnou, nostalgickou atmosféru. Já si ale myslím, že je to způsobeno:
mým úžasným výrazem ve tváři,
vhodnou volbou outfitu
a hlavně mým ladným držením těla.
No podívejte se sami :)
Fotku fotila moje velice talentovaná sestra, která umí snad všechny kreativní činnosti, které jednou vyzkouší. Fotí, maluje, šije, dělá bižuterií, vyrábí věci z kůže … a možná ještě něco dalšího, na co jsem teď zapomněla :)
Tady je originální fotka. Má pro mě dost nostalgický význam, protože byla pořízena poslední den předtím, než jsem odjela na vysokou školu. Chápu ji, jako takové rozloučené se středoškolským životem, což mimo jiné bohužel taky znamenalo, že se s Evčou nevídám tak často, jak bych si přála.
Na originálu lépe vyniknou mé úžasné pózovací schopnosti :)
Člověk by nevěřil, kolik času uběhlo a kolik věcí se změnilo za těch pár let.
O víkendu měla sestra narozeniny a babička jí pozvala k sobě, aby jí mohla popřát. Vzala jsem s sebou foťák, abych vše mohla řádně zdokumentovat, a navíc jsem to využila jako příležitost k tomu, abych mohla udělat hezký portrét babičky.
Už jsem tu jednou zmiňovala, že mám docela špatnou paměť, co se různých zážitků z minulosti týče. Třeba z dětství si toho pamatuji naprosté minimum. Vede mě to k tomu, abych co nejvíc okamžiků dokumentovala s foťákem v ruce.
Moc ráda bych měla portréty jako tenhle všech mých prarodičů, abych je pak mohla ukázat svým dětem a vyprávět jim o nich, jací skvělí lidé to byli.
A víte, co by bylo ještě lepší? Udělat pomocí fotografií celý rodinný rodokmen!
