V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším první autoportrét tohoto roku. Schválně, jak moc budete v prosinci unavení tím, že se na mě musíte pořád koukat :D
Nevím, jak to přijde vám, ale já mám vždycky pocit, že leden hrozně rychle uteče. Posledních pět let se tenhle měsíc nese ve znamení úporného učení na zkoušky, což rozhodně není něco, co by zajišťovalo rychlé plynutí času. Ale i přesto se vždycky kolem dvacátého divím, kam se celý měsíc poděl a jak to, že mě tak rychle opustilo mé novoroční nadšení a optimismus, že tenhle rok bude opravdu něčím jiným a lepším.
Koncept fotky jsem v hlavě měla už v podstatě od té doby, co jsem se rozhodla, že si sepíšu předsevzetí :) Ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla dokopat, pořád bylo něco důležitějšího – učit se na zkoušku, doretušovat fotky, kouknout se na stopadesátý díl Mad Mana…
Ten správný impulz jsem dostala až dneska ráno. Vzbudila jsem se v půl jedenácté časnou ranní hodinu a venku nádherně svítilo sluníčko. I když tam je teď tak deset stupňů pod nulou, v záchvěvu rozespalého optimismu mi to přišlo, jako by tu už bylo léto (a já si konečně mohla vzít ty překrásné květinové maxi šaty, co jsem si před měsícem super výhodně koupila).
Ten okamžik mě zalil tvůrčí energií (= nechtěla jsem jít dělat věci do školy, když je venku tak pozitivně) a pustila jsem se do focení.
Fotka asi nesedne úplně každému. Už slyším, jak mohla být ostřejší, jak tam jsou přepaly… :) Ale já jsem byla v náladě na něco technicky nedokonalého a zasněného jako protiklad k technicky co nejlepším fotkám, které jsem v lednu fotila ve studiu.
Už je to několik měsíců, co jsem fotila poslední autoportrét, a skoro jsem zapomněla, jak je to náročné stát před foťákem a ne za ním. Nacvakala jsem skoro dvě stě fotek, z nichž do užšího výběru prošly jen tři.
