Blog

Módní portrét s Monikou

Monika dostala pár dní před focením zánět spojivek, takže to málem vypadalo, že budeme muset focení odložit. Ale nakonec se očka uzdravila rychleji, než Monika čekala (asi se už nemohly focení dočkat :) ), a mohly jsme fotit v původním termínu.

 

Před focením mě varovala, že jí budu muset přesně říkat, co má dělat, jak se tvářit a kam koukat, ale nakonec to nebylo vůbec potřeba. Stačilo pár tipů a Monika sama začala vymýšlet pózy a různě je obměňovat. S každým cvaknutím nějak obměnila postoj, takže jsme skončily s velmi různorodými fotkami a stihly jsme vystřídat hodně druhů oblečení. Přesně tak to mám nejraději, protože je pak z čeho vybírat!

 

Kromě módního portrétu si Monika přála i nějaké svůdnější fotky pro přítele. Na focení si přinesla nádherné krajkové spodní prádlo a nejrůznější košilky. Bylo toho tolik a všechno vypadalo úžasně, že jsem pomalu ani nevěděla, co vybrat dřív :)

 

Vlasy a líčení opět obstarala Romča. Moc se mi líbí, jaké krásné vlny Monice vykouzlila na hlavě!

 

A co na focení říká Monika?

[quote]Skvělá slečna, skvělé fotky, skvělé prostředí při focení ! Moc jsem se toho bála, že mi to nepůjde, že nebudu vědět jak se usmát, postavit. Ale Jaruška tomu všemu tak ulehčila, že to nakonec byla zábava ! Když jsem nevěděla, poradila, utěšila, usmála se na mě. Měla jsem strach z focení už jen kvůli tomu, že je těžké se uvolnit, především před někým cizím, ale s ní to bylo jak kamarádské povyražení s foťákem :) Opravdu mohu jen doporučit. Odcházela jsem z ateliéru s nadšením a to jsem ještě ani nevěděla, jestli se mi budou fotky líbit. A líbí, moc ! Šikulka šikovná je to. Moc děkuju :) Určitě jsem Tě v Plzni nenavštívila naposled.[/quote]

 

Focení dvojic: Sabina a Jula

Ani vám radši nebudu popisovat můj dnešní “učební” režim, protože byste určitě konstatovali, že trpím akutním stavem prokrastinace. Místo toho tu mám pro vás mám fotky dalšího úžasného páru, který jsem fotila: Sabču a Julu. Sabču už znáte z focení módního portrétu, které probíhalo začátkem roku. Tentokrát na focení vzala i svého přítele a byli jedním slovem úžasní.

 

Velice jsem ocenila, když mi Sabina řekla, že spolu s Julou prohlíželi vzorové pózy, které jsem jim posílala, a že jich pár i zkoušeli. Díky tomu šlo focení jako po drátkách, protože už tušili, jak dát ruce a kam kouknout, a stihli jsme toho opravdu hodně. Jako bonus si ještě přinesli dobře promyšlené oblečení, které k sobě navzájem ladilo.

 

Mám moc ráda, když se přede mnou lidé před foťákem uvolní. Občas u pánů vidím trochu zdráhavost ukazovat před někým cizím své citlivější já, ale přijde mi, že na fotkách Sabči a July je nádherně vidět jejich zamilovanost.

 

Co říkáte na fotky?

 

 

Jak jsem cestovala do 18. století

 

Pomalu se blíží termín, kdy budu dělat státnice (na něž se tak vzorně připravuji) a s tím nemile ubývá času na jiné zábavnější aktivity – jako třeba psaní blogu. Ale protože chci přidávat články i tak, rozhodla jsem se k menší recyklaci :)

 

Dnes pro vás mám mini povídku, kterou jsem psala v rámci talentových zkoušek, když jsem se předloni (ten čas nějak rychle letí) hlásila na uměleckou školu. Na školu jsem se sice dostala, ale nakonec jsem ji nezačala studovat a místo toho se učím mikro- a makroekonomii … pochody mého mozku jsou někdy nevyzpytatelné :)

 

Povídka je proložena fotkami z loňského roku (říkala jsem, že recykluji). Sice už začalo jaro a měly by být plné sluníčka a optimismu, ale k povídce se mi hodí víc.

 

A teď už konec řečí a hurá na čtení :)

 

Jak jsem cestovala do 18. století

Celkově ten den stál za nic. Ráno mi před nosem ujela tramvaj (i když řidič se mě snažil rozveselit tím, že mi laškovně zamával do zpětného zrcátka), nedala jsem zkoušku, na kterou jsem se celou noc učila ve společnosti věrných přátel kofeinu a taurinu, a jako vrchol všeho jsem někde ztratila mobil. Když jsem se vracela domů, nemyslela jsem už na nic jiného, než na teplý čaj, vyhřátou postel a příjemný film na dobrou noc. Osud pro mě ale měl na večer jiné plány.

 

Asi jsem byla moc unavená, protože jsem si nevšimla namodralého světla pronikajícího škvírou pode dveřmi. Kdybych to uviděla dřív, než jsem otočila klíčem v zámku a dveře otevřela, určitě bych tu noc přespala u kamarádky. Takhle jsem se nevzmohla na nic jiného než na otrávené: „Dneska ne!“ a časový paradox, který se mi před necelým rokem objevil v předsíni, mě začal vtahovat kamsi do neznáma.

 

Než jsem se nadála, stála jsem uprostřed nějakého parku. Byla tma. Stromy na obzoru vytvářely strašidelné siluety a cvrčci cvrlikali jako o život. Z absence veřejného osvětlení a nezvykle čistého vzduchu jsem usoudila, že jsem někde v minulosti.

 

 

Rozhodla jsem se pobyt zde zbytečně neprodlužovat, a proto jsem se rovnou vydala k nejbližší budově – malé pevnůstce, která ale nestála na žádném nepřístupném kopci, jak by se to na správnou pevnost slušelo. „Anglický park,“ blesklo mi hlavou, „to bude tak 18. nebo 19. století.“ To by mě nemuseli chtít upálit jako minule, když jsem se objevila ve 14. století. Žena, která má dvě barvy vlasů, prý musí být čarodějnice. Asi nikdy neslyšeli slovo melír.

 

Zabušila jsem na dveře rádoby nedobytné pevnosti. Ty se v mžiku se skřípotem otevřely. Uvnitř stál nevraživě a notně podnapile vypadající lokaj.
„Co je?“ zabručel. Opilý musel být nejspíš pořádně, protože vůbec nekomentoval moje exoticky vyhlížející oblečení. Pamatuji si, jak jsem se přenesla do 50. let v minisukni a jedna žena na to tehdy reagovala: „Doufám, že se nikdy nedožiju toho, že se budou nosit sukně kratší, než moje spodnička.“ Chudák netušila, co ji čeká v 60. letech.

 

 

„Předpokládám, že tu někdo chtěl vidět budoucnost,“ odpověděla jsem služebnému. Vždycky to tak bylo. Někdo byl moc zvědavý a jakási hříčka, podezřívala jsem paradox u sebe v bytě, se mu rozhodla dát odpovědi.
„Hm,“ zabručel sluha, „to bude vévoda,“ a bez jakéhokoli dalšího slova se značně nejistým krokem vydal do útrob budovy. Následovala jsem ho až do jednoho pokoje, kde mi nevrle přikázal: „Počkej,“ a odvrávoral se pryč.

 

Během několika minut přišel asi padesátiletý, vcelku sympaticky vypadající muž. „Takže vy jste ta zvěstovatelka budoucnosti, kterou přivolala má věštkyně?“ zeptal se bez jakéhokoli pozdravu nebo představení.
„Už to tak vypadá,“ odpověděla jsem, „co chcete vědět?“ Většinou se ptali na: „Vyhrajeme tuhle válku?“ nebo „Koho zvolí za prezidenta/papeže…?“ Většinou jsem si vymýšlela. Paradox si měl zvolit někoho, kdo má alespoň minimální znalosti dějepisu. Tento muž mě ale svou otázkou poněkud překvapil: „Jak to bude vypadat v budoucnosti?“

 

Po chvíli přemýšlení jsem začala vyprávět: „Lidé přistanou na Měsíci, nebo aspoň budou předstírat, že to udělali. Vymyslí dopravní prostředky, které budou jezdit třeba i dvě stě kilometrů za hodinu. Všude se bude chvátat, dokonce i kávu vám dají v cestovním balení, abyste se nemusel zdržovat jejím pitím v kavárně. Za krásné budou považovány ženy s tělem třináctiletých dívek, lidé budou prosazovat své názory s výbušninami navěšenými na těle, každý půlrok bude moderní jiné oblečení, několik států bude vlastnit zbraně, které by stačily na zničení celé planety, ženy ve čtyřiceti budou předstírat, že je jim stále dvacet, budou se natáčet filmy s rozpočtem, který mají chudé země na celý rok- “
„To je asi víc, než jsem chtěl vědět,“ přerušil mě vévoda, „radši už běžte … a mohla byste mi tu nechat svoje hodinky?“

 

Módní portrét s Marcelou

Na focení s Marcelou jsem se moc těšila, protože už v mailech během domlouvání mi napsala, že má v šatníku zajímavé oblečení a že ho plánuje vzít všechno s sebou. Je vždycky skvělé, když si toho slečny na focení přinesou co nejvíc, protože pak máme široký výběr a můžeme sestavit mnohem kreativnější outfity.

 

Marcela si mou radu: „Vem, co uneseš,“ vzala k srdci a přišla s dvěma obrovskými taškami, které byly jen tak tak na hranici toho, co byla schopná unést. Jedna byla plná oblečení a druhá plná bot. Kdo mě trochu zná, tomu musí být jasné, že jsem boty záviděla celé focení :) A záviděla jsem dvakrát, když mi Marcela řekla, že má doma tak sto párů.

 

Marcela už párkrát fotila, takže, i přesto, že říkala, že neví, jak pózovat, sázela tam jednu pózu za druhou a já pomalu ani nestíhala fotit. Vždycky jsem se chystala říct nějaký tip, ale než jsem se vůbec nadechla, Marcela už to sama dělala, protože vycítila, že to tak bude pro fotku nejlepší.

 

Focení bylo skvělé a už se moc těším na pokračování, protože jsme se dohodly, že jí příští týden budu fotit i s přítelem!

 

A co na focení říká Marcela?

Marcelka mi napsala nádhernou referenci. Ještě teď, když si jí čtu, mi dělá velkou radost.

 

[quote]Úžasná, úžasná no prostě úžasná co více dodat!:) Doufám, že se budeš živit jen a pouze tímto, protože jsi jedna z nejlepších a to nepřeháním. Focení probíhalo na úrovni plus ještě ten servis, ach ten servis-k tomu nemohu nic vytknout, jsem spokojena na maximum. Asi to bylo i tím, že má skvělá fotografka:) je úžasná osobnost, milá, poradí, zařídí, vyfotí a hlavně dokáže dostat člověka do výborné nálady, pořád usměvavá. Po celou dobu jsem byla uvolněná a vše šlo hladce, proto jsem se znovu vrátila nafotit fotky s přítelem, abych se podělila o vynikající služby. Děkuji ti moc jsi kouzelnice kouzelná:)[/quote]

 

 

 

Módní portrét s Anetou podruhé

S Anetkou už jsem fotila před Vánoci a chytlo jí to natolik, že jsme si ke konci února daly opakování. Byla jsem moc ráda, protože je to moc milá slečna a má cit pro to, co na fotkách vypadá dobře, takže skvěle pózuje a má výborné výrazy i bez toho, abych jí musela dávat moc instrukcí.

 

Zatímco minule přišla jako blondýnka, tentokrát si obarvila vlasy na hnědo a slušelo jí to pravděpodobně ještě víc než minule. A navíc díky tomu fotky dostaly úplně jiný nádech.

 

Protože už Anet věděla, jak focení probíhá, sbalila si skvělé oblečení a doplňky, které se velice dobře a snadno kombinovaly. Anet chtěla něco trochu víc sexy, než co jsme fotily minule, aby měla nějakou změnu. Protože má krásně dlouhé nohy, rozhodla jsem se styling postavit hlavně na nich, jak můžete vidět na některých z následujících fotek.

 

Když ke mně mé klientky jdou již po několikáté, snažím se jim během focení nabídnout něco extra – speciální koncept na focení, zařídit zajímavý outfit apod. Anet mi řekla, že má na fotkách ráda elegantní, romantický styl, a tak jsem vymyslela romantické focení, na které jsme obstarala oblečení a dokoupila doplňky. Můžete ho vidět na poslední fotce.

 

Focení bylo skvělé! A už máme něco domluveno i na léto, tak se těšte … ranní mlha, první paprsky slunce, romantické šaty … už aby bylo tepleji!

 

 

 

Jak jsem se učila na státnice

 

9:00 Pomalu se probírám ze spánku a ještě, než otevřu oči, skálopevně se přesvědčuji, že dneska se do toho učení vážně opřu a udělám nejen dnešní „příděl“, ale i to, co mi zbylo ze včerejška.
9:10 Vařím ovesné vločky na snídani a mé přesvědčení je stále pevné jako skála.
9:25 Usedám k počítači a začínám vyřizovat korespondenci. Kotroluji, co za věci se událo ve světě a co nafotili mí oblíbení fotografové.
10:30 Mám dodělané všechno internetování. Nic mi nebrání v tom, abych se začala učit. Ale má to cenu, když jdu za hodinu s přítelem na oběd? Raději začnu retušovat, než abych se narychlo začala učit.
11:00 Ten čas ale letí. Měla bych si jít nasadit obličej :)
12:00 Oběd. Ale hned, jak přijedu domů, pustím se do toho!
12:40 Káva. Zrelaxuji při ní po náročném dopoledni a ještě načerpám síly na učení.
13:10 Konečně jsem zpátky doma a můžu se v klidu pustit do učení. Vždyť před sebou mám ještě celý den!
13:11 Ale nejdřív zkontroluju emaily, a co se stalo nového během mé skoro dvou hodinové nepřítomnosti.
14:00 Tak teď už se do toho konečně pustím! Konec výmluv.
14:30 Hm, ten čas nějak neutíká. Dala bych si nějakou svačinu.
14:45 Učím se!
15:10 To není možné. To ještě nebyly ani čtyři? Venku pořád tak krásně svítí sluníčko, jak se má v tomhle člověk učit? Radši si dám chvilku pauzu.
16:00 Vracím se k učení. Kdy už přijede přítel z práce, abychom si dali večeři a koukli se na nějaký seriál?
16:30 Á, přítel je konečně tady.
16:45 Připravuji večeři a dušuji se, že hned po seriálu na to vlítnu a všechno to dodělám.
17:30 Dokoukali jsme seriál. Teď jen rychle mrknout na internet a jít se učit.
18:15 Sakra, to už je tolik hodin? Kam se poděl celý den? Učím se ze všech sil.
19:00 Tak pro dnešek už by to snad stačilo! Vždyť u toho sedím celý den! Půjdu retušovat a v devět si to ještě zopakuju, abych si to líp zapamatovala.
21:00 To už je devět? Tak si to se na to kouknu v půl desáté. Teď mi to tak hezky jde, že by byla škoda přestávat!
21:30 Už je moc pozdě, teď už bych si stejně nic nezapamatovala, budu radši retušovat. A zopakuju si to jako první věc zítra ráno!

Focení dvojic: Míša a Honza

Jedna z věcí, které mám na focení pravděpodobně nejraději, je, když se ke mně mé klientky vracejí pro další focení. Je to skvělý pocit, protože vím, že fotky z minula se jim opravdu líbily a že jim focení bylo příjemné.

 

S Míšou jsem fotila už začátkem roku módní portrét. Byla moc milá a skvěle se s ní spolupracovalo, takže jsem byla nadšená, když si se mnou domluvila focení s přítelem. Za těch několik měsíců od doby, co jsme se neviděly, stihla změnit barvu vlasů, takže jí to slušelo snad ještě víc, než během minulého focení.

 

Romanka, má úžasná vizážistka, Míšu výborně nalíčila (vše jsme se snažily ladit do přírodních odstínů, které skvěle ladily s Míšinou novou barvou) a učesala tak, že vypadala jako modelka s nějakého časopisu!

 

Honza, Míšin přítel, ze začátku vypadal trochu nervózně, protože pořádně netušil, co od focení očekávat. Ale jakmile si stoupl před foťák, vypadalo to, jako by se před ním už narodil. Stačilo jen pár rychlých tipů a sám vycítil, jakou pózu udělat, kam se koukat… Míša už tohle všechno věděla z minula, takže focení šlo jako po másle.

 

Tvoří spolu dokonalý pár. Nevím, jak vám, ale mě přijde, že i z fotek je vidět láska, která mezi nimi panuje.

 

 

 

Plzeň mýma očima

Možná jste si všimli, že zrovna v Plzni probíhá fotografická soutěž o to, kdo město nejlépe vyfotí pro reklamní účely. Rozhodla jsem se zúčastnit, protože jsem chtěla ukázat, jak ho vidím já – že to není jen uspěchané centrum a průmyslová zóna na Borských polích. Chtěla jsem něco víc magického, co by zároveň sedělo i k mému stylu.

 

Když konečně povolily tuhé mrazy, co byly v půlce února, vydala jsem se s foťákem na procházku k řece. Nevím proč, ale vždycky mě to tam přitahuje. Zřejmě tím, jak velkými změnami místo v průběhu roku prochází. Procházela jsem se, užívala si vcelku příjemného počasí a hledala místa, které nebyly zarostlé větvemi a bylo z nich hezky vidět.

 

Doma jsem pak fotky stáhla do počítače a pustila se do retušování. Nad každou fotkou jsem strávila kolem šesti hodin.

 

A teprve až pak si přečetla pravidla soutěže a zjistila, že fotky nemůžou být téměř nijak digitálně upravované :) Sice teď nemám, co bych do soutěže poslala, ale nelituju toho, protože jsem zjistila, že mě podobné typy úprav opravdu hodně baví. Takže toho v budoucnu zřejmě uvidíte víc. Přemýšlím o tom, udělat podobný kalendář.

 

U obou fotek jsou posuvníky, díky kterým se můžete podívat, jak vypadal originální fotka bez jakýchkoli úprav.

 

 

 

 

12/12: Únor

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším druhý autoportrét tohoto roku.

 

Už jsem to psala v lednovém článku, ale nevyhnu se tomu, abych to nezopakovala i tady: první dva měsíce v roce mi vždycky hrozně rychle utečou. Mám pocit, jako by to byl teprve necelý týden od doby, co jsem fotila lednový autoportrét. A ono najednou pff a březen klepe na dveře.

 

Dlouho jsem nemohla přijít na žádný koncept na autoportrét pro únor. Ani jsem se tím moc netrápila, protože mi to stále připadalo, že uplynulo jen pár dní od doby, co jsem fotila ten lednový.

 

Minulou středu jsem přišla unavená ze školy a z běhání po městě. I přesto, že bych si nejradši lehla do postele a začetla se do nového knižního úlovku, Maggie Cassidy Kerouaca, věděla jsem, že mě čeká tak milion fotek na vyretušování. Posadila jsem se k počítači, ale místo toho, abych se pustila do práce, jsem se trucovitě začala koukat z okna a racionalizovat si, proč bych měla raději odpočívat. Když v tom najednou skrz mraky prosvitlo několik zlatavých paprsků slunce.

 

Pak další a další a celá místnost se zalila takovým světlem, jež se většinou vyskytuje jen v blažených snech nás fotografů :)

 

Okamžitě jsem zapomněla na svou únavu i trucovitost a vyběhla do komory pro stativ. Cestou jsem vymyslela koncept, pak jsem rty v rychlosti obtáhla rudou rtěnkou a začala cvakat jako o život. Nehodlala jsem promarnit ani minutku. Což se ukázalo jako rozumné, protože během deseti minut bylo po světle. Ale i tak jsem měla uloveno přes sto fotek

 

I přesto, že jsem koncept vymyslela za pár minut, během focení se postupně proměňoval ve velice osobní záležitost a musím říct, že perfektně vystihuje některé věci, které se mi v únoru přihodily. A zjistila jsem, že si opravdu začínám užívat, jak technicky “nedokonalé” ty autoportréty jsou. Je to uvolňující a tvoří to příjemný kontrast k focení pro klienty, kde nad každou fotkou trávím několik hodin (což mám taky ráda, ale změna je prostě příjemná záležitost:) ).

 

 

 

Pohled do zákulisí

Občas sem dávám fotky ze zákulisí z focení s klientkami. Dneska pro vás mám malou změnu – pár fotek z toho, jak vznikal únorový autoportrét.

 

Fotit autoportréty je docela dřina, protože nemáte nad foťákem takovou kontrolu, jako když fotíte někoho jiného. Takže se občas stane, že stojíte mimo záběr, máte špatně zaostřeno nebo vám nefunguje dálková spoušť … ani jednoho jsem nebyla ušetřena, jak se můžete přesvědčit v následujících dvou fotkách.

 

 

Během psaní tohohle článku mě napadlo, co bych mohla vyfotit v březnu. Doufám, že to není podvádění, když si březnový koncept vymyslím v únoru, a stále se to bude počítat jako březen :)

 

Doufám, že březen už nebude utíkat v tak zběsilém tempu, jako předcházející měsíce.

 

Módní portrét s Klárou

Klárka je zdravotní sestřička a má ty nejúžasnější řasy, co jsem viděla! :)

Chtěla jednoduché, elegantní fotky podobné těm, jako jsem fotila s Hankou. Nejradši prý nosí bílé a černé oblečení. Nezkoušely jsme proto nic extra barevného, aby se během focení cítila co nejlépe a uvolněně. To je pro mě během focení stejně nejdůležitější.

 

Klárka si na focení přinesla úžasnou bundu (kterou shodou okolností můžete vidět na obou fotkách). Díky zajímavému materiálu a řasení vypadá tak dobře, že jsme fotily víc než půl hodiny jen v ní :)

 

Klára není moc zvyklá se líčit. Proto se s Romčou, mou úžasnou vizážistkou, domluvily na velice jemném přirozeném líčení. Romča trochu zvýraznila oči použitím tmavého stínu. Kvůli tomu, jak má Klára krásné řasy, nebylo třeba ani dělat linku.

 

Focení jsem si moc užila, protože Klárka je velice milá slečna, krásně se s ní povídalo a na fotkách vypadá jako filmová hvězda!

 

 

Když fotíte a čtete si navzájem myšlenky

Moje ségra je má nejloajálnější, nejtrpělivější a nejdlouhodobější modelka. Ochotně mi stála před objektivem už v dobách, kdy jsme teprve zjišťovala, jakou stranou foťáku se vlastně fotí. A vždycky oceňovala, co fotím ( i když kolikrát jí rostly větve z hlavy nebo byla jen rozmazaný flek někde bokem, když zaostřeno bylo omylem na nefotogenický kamen uprostřed fotky).

 

Vzhledem k tomu, že se navzájem známe už tolik let, důvěřujeme si a ve většině věcí máme stejný vkus, často během focení mívám pocit, jako bychom si četly myšlenky. Než stihnu říct, co bych chtěla změnit, Evča to podvědomě vycítí a udělá dřív, než se stihnu nadechnout, abych něco řekla. Když plánujeme focení, stačí jen velice hrubě nastínit koncept, ale i přesto vím, že obě budeme očekávat stejný výsledek.

 

Fotky, které můžete vidět dole, vznikly velice spontánně. Prokrastinovala jsem dělala něco velice důležitého na internetu, když jsem narazila na fotku modelky s krásným účesem. Okamžitě mi to rozvířilo nápady a vnuklo atmosféru, kterou bych na fotkách chtěla mít: něco jemného, intimního, vkusného.
Chvíli jsme s Evčou diskutovaly o konceptu a shodly jsme se na něčem podobném jako (i když během plánování to rozhodně neznělo takhle poeticky): “Je neděle, volný den, žádný stres ani povinnosti. Ona vstane časně, aby si užila ticho, které bývá jen v ranních hodinách a měla chvíli času pro sebe, aby si mohla vychutnat ten prchavý moment, zatoulat se v myšlenkách a pozorovat, jak krásný může být svět okolo.”

 

 

 


Tahle poslední fotka už do konceptu tolik nesedí, ale moc se mi líbí kvůli neobvyklé kompozici. Vyfotila jsem jí jen náhodou, když si Evča upravovala lesk na rty, ale vypadala tak zajímavě, že jsme jí pak ještě přefocovaly, abychom dostaly co nejzajímavější výsledek.

.

7 důvodů, proč vyslat přítele na služební cestu

Přítel včera odjel na konferenci do Říma a od té doby mi posílá zprávy typu: “Tady musí být tak třicet stupňů, asi se upeču.” nebo: “Připadám si jako na dovolené. A měla bys ochutnat to vynikající presso.” Tomu tedy říkám stesk po domově :)

 

Abych se v našich né tak teplých krajích cítila o něco lépe (= nezáviděla), rozhodla jsem se sestavit list všech výhod, proč je dobré být pár dní sama:

 

1. Jsem celý den v pyžamu a nikdo se nad tím nepozastavuje.
2. Obědvám hranolky (zdravě fritované v ActiFry).
3. Večeřím hranolky.
4. Koukám na Man Men jako o život (Protože jestli tohle není dokonalý seriál, tak nevím, co jiného. Video dole mluví za vše).
5. Používám přítelův sprchový gel, protože tak krásně voní.
6. Jeho počítačové křeslo používám jako praktický odkládací stolek. (Což neznamená, že jsem líná uklízet si oblečení! Jen využívám té praktičnosti.)
7. Ložnici jsem přeměnila v malé studio. (A ani tohle rozhodně neznamená, že jsem líná a nechce se mi jít uklidit stativ a nějaké rekvizity na focení.)

 

Ale  přes tyto nesporné výhody se nemůžu dočkat, až se přítel vrátí. Večer se sice nemusím převlékat do pyžama, ale usínat sama není až taková zábava.

 

A tady je zmiňované video. Delší verzi najdete na youtube, který mi jí sem podle nechce nechat vložit.

 

 

 

,

Módní portrét s Gabrielou

Zatím jsem vždycky měla možnost spolupracovat při focení s úžasnými slečnami – milými, talentovanými, fotogenickými… Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem budu psát o tomhle focení, ale snažím se tu k vám být upřímná a třeba poté, co článek zveřejním, se dotyčná slečna chytne za nos a uvědomí si, že její jednání nebylo správné.

 

Gabriele se moc líbily sportovní fotky Markéty a chtěla něco podobného, protože se zajímá o fotbal. Domluvily jsme si proto na začátek ledna focení. Vše probíhalo normálně, příjemně jsme si během focení popovídaly, zjistila jsem, že je učitelkou v mateřské školce a kvůli fotkám jela do Plzně z Prahy.

 

Po focení si vybrala osm fotek, které by chtěla upravit. Nečekala jsem, než mi přijdou peníze na účet, a začala retušovat.

 

Dny plynuly a peníze stále nikde. Napsala jsem Gabriele zprávu na facebook, přes který mě kontaktovala, ale vůbec neodpovídala.

Po několika dnech jsem jí nechala zprávu na mobilu. Na první vůbec nereagovala. Na druhou mi napsala, že se omlouvá, že byla nemocná a že hned druhý den zajde do banky.

 

Skoro o měsíc později a nesčetně pokusů o kontakt peníze stále nepřišly. Nelituju ani tak toho času, co jsem zbytečně strávila nad retušováním fotek. Spíš mě mrzí, jak je někdo schopný takového nepoctivého jednání. Chápu, že se může přihodit spousta věcí, které je třeba zaplatit a pak už na fotky není, ale proč u toho někdo musí lhát a vymlouvat se? To se prostě nedělá!

 

 

Jak relaxují fotografové?

Jak jinak, než s foťákem v ruce :)

 

Když si potřebuji srovnat myšlenky v hlavě a utéct od každodenních problémů, jdu buď na procházku do parku nebo na nějaké zajímavé místo a tam fotím různá zákoutí, která mě zaujmout. Když je venku zima nebo se mi prostě nechce nikam chodit, vyberu si nějakou zajímavou věc doma a té pak fotím různé detaily.

 

Takovéhle focení je, alespoň pro mě, rychlé a bez stresu. Vím, že o nic nejde, takže se nemusím obávat, jestli se to povede. Když ne, prostě to nikomu neukážu. A když zrovna ano, mám dvojnásobnou radost.

 

Nedávno u nás po jedné návštěvě někdo zapomněl bílou růži. Dala jsem jí do vázy a vystavila v pokoji. Čekala jsem, že během dvou dní uvadne, protože tak to bylo se všemi růžemi, co jsem kdy dostala. Ale tahle ne. Každé ráno po dlouhých deset dní jsem nevěřila svým očím, že přes noc stále ještě nezvadla. Ta její odolnost mě donutila vyfotit jí :) Na výsledné fotky se můžete kouknout dole.

 

Líbí se mi, jak podobné “extrémní” detaily působí abstraktně. Člověk by v nich většinou nehledal takové všednodenní věci, jako nějakou kytku. Přemýšlím, že bych si jednu z nich vytiskla ve velkém jako obraz. Bude se skvěle hodit na bílé stěny, až KONEČNĚ vymalujeme.

 

 

.

 

.

 

Módní portrét s Markétou, 1. část

Markét pracuje v půjčovně svatebních a společenských šatů a na focení si přinesla dvoje úžasné šaty – červené, které můžete vidět na fotkách na konci článku, a svatební, o kterých se ještě zmíním později.

 

Focení bylo skvělé. Markét je totiž moc milá a neuvěřitelně fotogenická. Nemohla jsem uvěřit, že je to její první focení s profesionálním fotografem, protože se chovala jako zkušená modelka. Přesně věděla, jak se natočit, kam se kouknout a vždycky měla naprosto úžasný výraz v obličeji. Prostě paráda. Doufám, že si to zase brzy zopakujeme!

 

Fotky se mi tak líbily, že jsem si jich několik upravila i jen tak sama pro sebe pro radost. O nich budu psát právě v dalším článku.

 

 

A co o focení říká Markéta?

[quote]Focení bylo naprosto úžasné, byl to pro mě zážitek a vůbec bych nevěřila, že to bude taková zábava:o) Jarka je profesionálka a umí vytvořit příjemnou atmosféru, což se mi moc líbilo:o)[/quote]

 

Hotové fotky

 

Scroll to top