Blog

Šalinou z Petrova do Vaňkovky

O víkendu jsem konečně podnikla výlet za ségrou do Brna, který jí slibuju už od té doby, co tam začala studovat. Tedy tři roky! Na to, že jsem tam byla jen tři dni, jsme měly velice nabitý program! Kromě neustálého vysedávání po kavárnách, zoufalého shánění bot a usrkávání vína na balkoně, jsem stihla i takové věci, které by si nikdo, kdo plánuje výlet do Brna, neměl rozhodně nechat ujít:

 

– zruinovala jsem Brněnské dopravní podniky při ježdění šalinou,

– užila jsem si výborný brunch v parku pod Petrovem,

– přivedla jsem Evču k šílenství při nekonečném procházení Ikeou,

– pochutnala jsem si na mojitu pod Kaplického penisem.

 

Většinu fotek, které jsou dole, jsem vyfotila během procházky po Petrově. Asi moje nejoblíbenější je hned ta první, kde holčička nesměle nakukuje do kostela. Sice jsem si během focení připadala trochu jako pedofil, ale tam moc se mi líbila symbolika celého výjevu, že jsem prostě neodolala.

 

 

Jak se ukázalo, Brňáci jsou stejně “kýče chtivý” jako lidé tady v Plzni. Zatímco my máme cool kašny na náměstí, oni si dokonce pořídili růžově svítící kříže! Taky co by se víc hodilo postavit před národní kulturní památku, že? :)

 

 

Jednou věcí si mě Brno naprosto získalo: na každém rohu na vás vyskočí nějaká vinárna nebo vinný sklípek, což mi jako vinaři bydlícím v pivním městě přišlo jako ráj na zemi.

 

V Ikei jsem během té chvilky, co jsme tam byly (Evi, opravdu ti neuvěřím, že to byly čtyři hodiny!), stihla nakoupit tolik věcí, že jsem myslela, že je nemám šanci nacpat do kufru. Po příjezdu do Plzně jsem příteli nadšeně ukazovala všechny ty vázičky, skleničky, ubrousky a prostírky a barvitě mu popisovala, kam co umístíme, přičemž on se zmohl na jediné: “Hm.. ta černá prostírka by se mi docela hodila jako podložka pod myš.”

 

Celý víkend byl naprosto úžasný a lituju toho, že jsem si to nezařídila tak, abych se tam vypravila dříve, než po třech letech. Jedinou nevýhodou bylo, že to celé až podezřele rychle uteklo!

 

Uložit

6 tipů pro perfektní fotky z dovolené

 

Období, na které se všichni tak těšíme, je konečně tady! Doba dovolených, povalování u moře, chytání bronzu, prozkoumávání neznámých krajů, poznávání nových lidí a získávání nevšedních zážitků!

 

Já za pár dní odjíždím na Azurové pobřeží do Francie a už se nemůžu dočkat. Už přes týden se mi po stole povalují dlouhé seznamy toho, co musím sbalit, a několik dlouhých nocích jsem strávila hledáním informací o tom, jaký UV faktor pro mě bude nejúčinnější. Ukázalo se, že mé požadavky by byl pravděpodobně schopný uspokojit jen opalovací krém ze specializovaného obchodu pro upíry :)

 

Většina z nás si na dovolenou poveze foťák, aby zdokumentovala jedinečné okamžiky a mohla si je připomínat za dlouhých zimních večerů nad šálkem lahodné kávy. Rozhodla jsem se vám proto sepsat několik tipů, jak fotky pořídit tak, aby co nejlépe zachycovaly atmosféru celé dovolené a při následném prohlížení přinesly co nejvíce vzpomínek. Doufám, že tipy budou užitečné a na svou dovolenou nikdy nezapomenete!

 

[heading style=”1″]Tipy[/heading]

 

1. Nefoťte portréty na přímém slunci

Místo toho zkuste fotografovaného postavit do stínu. Dosáhnete tím hned dvou věcí: osoba, kterou fotíte, nebude muset mhouřit oči před sluníčkem a vyhnete se ostrým stínům, které by se mohly objevit pod nosem a pod bradou. Navíc měkké světlo je obecně slušivější a je lehčí s ním pracovat.

 

2. Všímejte si detailů

Právě ty vám totiž nejlépe připomenou atmosféru daného místa. Fotit můžete cokoli: hezké mušle a kamínky, co našly vaše děti na pláži, zajímavou dekoraci v pokoji, zboží vystavené na tržišti nebo v bazaru, neobvykle naaranžovaný pokrm …

 

3. Buďte paparazzi

Zkuste zachytit i momentky, ne jen aranžované snímky. Vyfoťte děti, jak stavějí hrady z písku, partnera/partnerku, jak si čte knížku… Díky takovýmto fotkám si později snadno vzpomenete na všechno, co jste na dovolené dělali a jak jste se přitom cítili.

 

4. Vyhněte se klišé

Pravděpodobně každý má TU fotku: budova a před ní se krčí několik maličkých postaviček, které jsou pravděpodobně vy a vaši známí. Zkuste to tenhle rok jinak! Díky digitálním foťákům můžete fotit skoro neomezeně, takže klidně můžete obětovat jednu fotku na budovu a jednu na člověka. Budovu vyfotíte pod zajímavým úhlem bez toho, aniž byste si museli lámat hlavu, jak tam někoho zakomponovat. A pak ještě vyfotíte lichotivý portrét, na které bude portrétovaná osoba dokonce i poznat :)

 

5. Rozdělte to na třetiny

Pravidlo třetin je jedním z prvních kompozičních pravidel, která se ať už fotograf nebo třeba malíř učí. Díky tomu, že při focení například horizont moře neumístíte přesně do poloviny, ale na horní nebo dolní třetinu, získáte zajímavější kompozici. Totéž platí,  když fotíte osobu. Nevyfoťte ji přímo uprostřed fotky, ale na jednu z vertikálních třetin. Fotky pak budou působit mnohem víc přirozeně  a budou lahodit oku.

 

6. Pochlubte se jen s tím nejlepším

Pokud máte jenom trochu rádi své přátele a příbuzné, protřiďte fotky z dovolené předtím, než jim je budete ukazovat. Ruku na srdce, koho by zajímalo sledovat deset záběrů stejného místa pokaždé z trochu jiného úhlu pohledu? :) Jako vodítko, kolik fotek přibližně vybrat, vezměte to, kolik fotek plánujete nechat vytisknout. Budete tak mít jistotu, že se podělíte jen o ty nejzajímavější snímky a že i příští rok budou ostatní ochotní fotky prohlížet :)

 

Co na tipy říkáte? Budou pro vás užitečné? A kam se vlastně chystáte na dovolenou?

 

Uložit

12/12: Červen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším šestý autoportrét tohoto roku.

 

Tenhle autoportrét vznikl, stejně jako téměř všechny předchozí, velice spontánně, což se mi na celém projektu začíná hodně líbit. Můžu fotit přesně ve chvíli, kdy mě zasáhne nějaká inspirace. Nemusí se domlouvat modelky, lokality, vizážistky, stylistky, termíny… Navíc nevadí, když se něco nepovede. Vzhledem k tomu, že na mě nikdo nespoléhá, nemusím případné nezdary nikomu ukazovat a příště se prostě pokusit znova. Je to pro mě vždycky takové hezké odreagování.

 

Autoportrét vznikl, když jsem jedné noci seděla ve ztemnělém pokoji, snažila se po tmě namačkat něco na klávesnici a čekala na přítele, až dodělá pár věcí v kuchyni, abychom se mohli kouknout na seriál. Náhodou (= cíleně v návalu marnivosti) jsem se koukla do zrcadla, které mám poblíž počítače a všimla jsem si, že mi půlku obličeje zalévá mdlé světlo monitoru, zatímco druhá půlka zůstávala skryta ve stínu. Okamžitě mě uchvátila tajemná atmosféra. Všeho jsem nechala, vytáhla ze skříně stativ a začala fotit jako o život. Schválně, jestli uhodnete, co jsou ty bílé skvrny za mnou :)

 

Konečně od ledna jsem spokojená s tím, co za autoportrét jsem zplodila. Doufám, že podobně originální se mi povedou i ty, které budu fotit v následujících měsících!

.

 .
Červen jsem si jinak výborně užila! Strávila jsem celých třicet (!) dní bez učení, což se mi stalo naposledy loni v létě. A výhled na všechny ty další dny, které nebudou zkažené zkouškami a vším tím stresem, co se k vysoké pojí, je stále stejně blažený, jako těsně po státnicích! Fotila jsem a retušovala jako o život. Jestli takhle bude vypadat od teď každý měsíc, už teď se jich nemůžu dočkat! :)

 

Ostatní měsíce

LedenÚnorBřezenDubenKvěten

Uložit

Jak jsem škrábala

Všechno to začalo takovou nevinnou ideou: „Nepřetřeme ty oranžové zdi v pokoji na bílo?“

 

Abych to vysvětlila: Majitelé, od nichž máme byt pronajatý, mají nezdravou zálibu v sytě oranžové barvě. Jsou jí vymalovány všechny pokoje v bytě. Jejich řádění byla ušetřena jen kuchyně, kde jsou stěny sice bílé, ale za to je alespoň oranžová kuchyňská linka. A pro jistotu si to vynahradili v předsíni, kde se s tím nepárali a barevně natřeli i strop. Vždycky, když tam vejdu, mám pocit, jako bych vlezla do útrob nějakého monstrózně velkého pomeranče.

 

Už někdy v říjnu jsem přítele seznámila s neprůstřelnými argumenty, proč vymalovat: že ty zdi už jsou odřené, že se loupou a že to za jedno odpoledne budeme mít hotové. Argument o tom, že oranžová podporuje chuť k jídlu, a že když se jí zbavíme, přestaneme jíst nezdravé věci, sice nepadl na úrodnou půdu, ale i tak přítel podlehl mému nátlaku a uvolil se, že až budu mít ve škole trochu volněji, pustíme se do toho. Dokonce mi čtrnáct dní na to koupil i váleček!

 

Jenže pak přišlo psaní zápočtů, dělání zkoušek, učení se na státnice a psaní diplomky prokládané focením a fotomontážováním a najednou byl konec května a my jsme v pokoji stále měli stěny bezohledně stimulující chuťové pohárky. Nedávno jsem ale trochu času vyšetřila a tak jsme se rozhodli neotálet a pustit se do toho. Měla to být záležitost jednoho odpoledne, ale proměnila se v šestidenní galeje! Z části to bylo způsobeno přítelovou nevinnou ideou: „Když už se do toho pustíme, uděláme to alespoň pořádně a ty zdi nejdřív seškrábeme, aby se to neoloupalo.“

 

Poučení? NIKDY neškrábejte zdi! Vždycky to vydrží ještě ten další nátěr. A kdyby se to náhodou někde opravdu začalo olupovat, vždycky přes to přece můžete přelepit nějakou fotku! Alespoň si tak pokoj zútulníte!

 

Původně jsem tenhle článek chtěla pojmenovat „Jak jsem bílila,“ ale po dvou dnech strávených nalepená na stěně, zaprášená a se špachtlí skoro přirostlou k ruce, jsem měla pocit, že název není tak úplně adekvátní. Zajímavé je, že existuje jen velice málo způsobů, jak lze špachtli držet a přitom nátěr seškrabovat nějakou rozumnou rychlostí. Takže ty puchýře, co se vám po hodině udělají na rukou, další námahy prostě nijak neušetříte.

 

Po dvou dnech usilovné práce bylo naštěstí hotovo. Zbavování se posledních zbytků oranžové barvy mi působilo až fanatické uspokojení, poslední centimetry jsem seškrabávala s lehce šíleným leskem v očích a neustále vykřikovala, že v pokoji nechci už nikdy nic oranžového.

 

Bílení byla hračka. Párkrát se to ošmrdlalo válečkem a bylo.  Po třech dnech jsme tedy mohli být hotoví a vesele nastěhovaní zpátky. Jenže to bych nesměla mít další nevinnou ideu: „Nebylo by lepší už rovnou koupit pořádnou postel, aby se nám ty zdi neumazaly?“ A tak jsme vyrazili do obchodu s nábytkem. Vyhlídli jsme si krásnou postel, ke které byla jako akční nabídka zdarma i větší skříň (do té staré jsem se se svou skromnou zásobou oblečení a HLAVNĚ kvůli tomu, že si ke mně přítel pověsil celých šest košil, nemohla vejít).

 

No, a když už jsme byli v těch velkých nákupech a museli si půjčovat Kika bus, napadla mě ještě jedna nevinná idea: „Nekoupíme rovnou už i lepší stoly k počítačům?“ Takže jsme z obchodu odjížděli jako ti nejloajálnější zákazníci, cpali nám slevové kupony, abychom se zase příště vrátili, a pomalu nám šel poděkovat i manažer prodejny.

 

Ukázalo se, že skládat nábytek je něco jako hard core puzzle. A že sešroubovat to všechno dohromady rozhodně není záležitost na jedno odpoledne. A taky se ukázalo, že jsem nebyla obdařena příliš velkým množstvím manuální zručnosti. Když jsem hrdinně po čtyřiceti minutách přišroubovala držátka k šuplíkům, přítel už měl postavenou skoro celou skříň.

 

Po šesti dnech úmorné dřiny bylo naštěstí hotovo (i když k mytí oken jsem se dostala teprve včera, tedy tři týdny poté). Doufám, že v nejbližší době už podobně hrůznou akci nebudeme opakovat. I když v hlavě se mi začíná rodit taková nevinná idea: „Nezbavíme se toho hrozného koberce a neuděláme místo něj plovoucí podlahu?“

Módní portrét s Maruškou

Tohle focení bylo trochu adrenalinový zážitek, tedy hlavně chvíle před samotným focením. Posledních několik návštěv studia trochu zlobil zámek od dveří a muselo se třeba pět minut různě točit klíčem, aby všechno správně zapadlo a zámek se odemkl. Tentokrát ale dveře vyhlásily generální stávku a mým snahám vzdorovaly dobrých 40 minut.

 

Už jsem se pomalu začínala připravovat na nejhorší – že budeme muset focení přesunout, ale naštěstí mě přijela zachránit kamarádka fotografka. Párkrát klíčem v zámku zatočila a dveře povolily! Asi nemusím říkat, že mi spadl kámen ze srdce.

 

 

O líčení se opět postarala Petra Vomelová, která obětavě líčila na schodech před ateliérem. Polní podmínky nejspíš svědčí její kreativitě, protože se jí to povedlo snad nejvíc za celou dobu naší spolupráce! :)

 

Když jsme se konečně dostaly do ateliéru a Maruška si stoupla před foťák, nemohla jsem věřit vlastním očím! Tahle slečna, že se nikdy předtím nefotila?  Bez přehánění by strčila do kapsy hodně “profi” modelek, se kterými jsem už spolupracovala v minulosti! Musela jsem Marušku chválit tak často, že už jsem si pak říkala, že mi to ani nemůže věřit, že to myslím vážně. Ale ona byla prostě dokonalá!

 

 

A co na focení říká Maruška?

[quote]
Protože trpím velice specifickou ženskou vlastností, kterou je zvědavost, poté, když mi Jaruška napsala, zda bych neměla zájem o pár foteček, tak tato vlastnost překonala všechny ostatní mé vlastnosti, jako je případný stud, či tréma, nebo obavy, zda když jsem ještě nikdy nefotila se dokáži správně usmívat a pózovat, bylo mou odpovědí jasné ANO. Jaruška na mne již při našem podání ruky působila velice příjemným a uvolněným dojmem, když jsme se pak dali do focení, zážitek to byl úžasný, nejen, že jsem se nestyděla, ale ještě k tomu jsem poměrně rychle pochopila jak stát a natáčet se. Byl to pro mne obrovský zážitek, plný krásných a pozitivních zážitků.
Jarušku doporučuji všem, zejména těm, kteří si chtějí udělat památku, či jsou prostě jen zvědaví, jaké to je se nechat vyfotit. Moc Ti děkuji za krásný a opravdu nezapomenutelný zážitek. Doufám a věřím, že spolu ještě někdy alespoň pár fotek nafotíme, protože mi bude ctí.
[/quote]

 

Uložit

Dětství není žádná sranda

To jsem takhle zase jednou byla paparazzi a pronásledovala bratránka s foťákem :) Škoda, že už si přesně nepamatuju, co na počítači dělal, ale podle toho zápalu bych soudila, že buď prováděl nějakou obrovskou fúzi nebo investoval pořádný balík peněz na burze.

 

 

Uložit

Co si obléct na focení VIII.

Nemůžu uvěřit tomu, že už je to víc, jak měsíc, co jsem připravovala minulý článek s tipy, co si sbalit na focení. Když jsem otevřela polyvore, abych začala se skládáním outfitu, na titulní stránce na mě vyskočila tahle úžasná sukně (#2). Vždycky jsem si představovala, že v podobných sukních (i když o chlup delších) by jezdily ženy z počátku dvacátého století na výpravy do Afriky, Indie a jiných exotických končin.

 

Díky tomu jsem hned měla jasno, jak budu celý model ladit. Svůj díl na tom má i prázdninový čas, který přímo vybízí k tomu sbalit si batoh, nasednout do auta a nechat se unášet k obzoru s příslibem nečekaných dobrodružství a neopakovatelných zážitků.

 

 

#1 – Tygří tričko

Tričko s tygrem na hrudi je bezpochyby tím nejvýraznějším prvkem celého modelu a ostatní kousky mu spíše sekundují. Líbí se mi jeho volný střih, který přímo křičí bezstarostností a dlouhými letními večery.

 

#2 – Sukně s páskem

Na sukni se mi líbí malé zlaté knoflíčky, které ji hezky ozvláštňují a přitom nekradou příliš pozornosti od trička. Zároveň jsou v teplých odstínech, takže hezky ladí s béžovým tričkem.

A ten pásek je prostě fenomenální! Pokud víte, kde se nechá podobný koupit, určitě napište!

 

#3 – Boty pro cestovatelku

Jak už jste možná postřehli, vždycky na focení doporučuji boty na podpatku nebo aspoň na platformě, ale dokážete si představit, jak se brázdíte savanami na deseticentimetrových jehlách? :)

 

#4 – Dokonalá brašna

Pokud víte, kde koupit nejenom pásek k sukni, ale dokonce i kabelku a podělíte se o tu informaci se mnou, okamžitě se stanete mým nejoblíbenějším čtenářem! Sice to nepřinese žádný materiální užitek, ale snad vás to zahřeje u srdíčka stejně jako mě vědomí, kde takové skvosty pořídit :)

 

Nenechte se zmást tím, že byste si na expedici brali jen takovou malou kabelku. Ještě jste neviděli ty naložené velbloudy jedoucí za vámi :)

 

#5 – Pistáciové brýle

Zelenou barvu celkově nemám moc ráda, ale tahle pistáciová se mi v kombinaci s hnědými odstíny hrozně moc líbí. Přemýšlela jsem, jak model ozvláštnit a vnést do něj více barev a právě tenhle odstín mi připadal jako nejlepší řešení. S hnědou se nijak nepřebíjí a přitom modelu dodává šmrnc, který jsem chtěla.

 

#6 – Ďábel ukrytý v detailech

Když už máme zelené brýle, proč si pistácií nenalakovat i nehty? Celý model pak bude působit mnohem víc promyšleně a na fotkách to vynikne ještě víc než v běžném životě.

Model je v teplých odstínech, takže jsem k němu zvolila zlaté doplňky. Velké množství náramků ve mně evokuje bohémskou náladu, která celý outfit hezky dotváří.

 

Líbí se vám model? Kdo v něčem podobném přijde na focení? :)

Chtěli byste, abych příště zkombinovala nějaké konkrétní oblečení? Napište do komentářů, moc ráda se o to pokusím!

Uložit

12/12: Květen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším pátý autoportrét tohoto roku.

 

V rámci čtení tohoto článku předstírejme, že je teprve jednatřicátého května, aby si nikdo nevšiml, že píšu s lehkým zpožděním :) Téma článku je nasnadě: státnice. V březnu už jsem si odkroutila jedny. A teď za sebou mám čerstvě druhé. Stala se ze mně inženýrka, takže už musím začít být děsně vážná a dospělá.

 

Poté, co jsem státnice udělala, obřadně jsem se zbavila všeho učení, co se mi za pět let studia rozlezlo do všech koutů pokoje. Byl to jeden z těch nejsladších pocitů, co jsem v životě zažila :) Skoro stejně tak dobrý, jako když jsem druhý den jela na oběd a několik studentů kolem mně se učilo na zkoušky. A já jsem věděla, že podobné kratochvíle už s trochou štěstí nikdy nebudu muset absolvovat. Pokud pochybujete, zda byste měli dostudovat vysokou, nedělejte to kvůli tomu titulu, ale pocitu svobody, který se najednou po pěti letech bez jakéhokoli sociálního života, dostaví :)

 

Jsem zvědavá, jak efektivně (koukám, že používání ekonomických termínů se jen tak nezbavím) teď se svým časem naložím, když ho nebudu mít rozdělený na časy flákání (= semestr) a akutního nedostatku spánku a předávkování kofeinem (= zkouškové). Naposledy jsem v takové situaci byla někdy v pěti letech a to jsem se, jestli si dobře pamatuji, flákala od rána do večera. Doufám, že se mi staré zvyky nevrátí :)

 

Začínám mít pocit, že v rámci svého autoportrétového předsevzetí fotím ty nejnudnější autoportréty, co existují. Ale řekněme, že tenhle je ZÁMĚRNĚ takhle statický, aby podpořil to, jak už jsem vážná a dospělá :)

 

A co vy? Jak jste si užili květen? Taky jste si na svém seznamu mohli odškrtnout položku “získat titul”? Nebo vás to stále čeká? Už to máte zdárně za sebou?

 

Uložit

Není už té retuše trochu moc?

Hned na začátku bych ráda předeslala, že osobně proti retušování vůbec nic nemám a sama ho na svých fotkách také hojně používám. S dobrou retuší fotky vypadají víc profesionálně a dokonale. Foťáky mají ve zvyku zachytit každou nedokonalost pleti, každý hrbůlek, kterého si v běžném provozu ani nevšimnete. A proč mít takové věci na fotkách, že? :)

 

V, tuším že, květnovém Elle jsem se dočetla o tom, že Claudia Schiffer po třiceti letech nafotila novou kampaň pro Guess. V roce 1989 to byla právě reklama pro tuhle značku, která jí odstartovala kariéru. Letos si to nostalgicky připomněla a nafotila kampaň novou. Fotky jsou skvělé, ale zarazilo mě, že ať je modelce dvacet nebo padesát, na fotkách vypadá stále stejně. Když jsem fotky hledala, měla jsem dost problém říct, která je aktuální a která z osmdesátých let.

 

A tak se musím ptát: Není té retuše už trochu moc? Chápu, že stárnutí se teď moc nenosí. Sama dělám kolem každé nové vrásky cavyky. Ale proč? Vždyť to, že stárneme, neznamená nic jiného, než že prožíváme ten kratičký čas, co tu máme. Že získáváme zkušenosti, jsme šťastní, trpíme…

 

Vrásky jsou naše historie vepsaná do obličejů. Když na fotkách někoho vyretušujete tak, že vypadá zpátky na dvacet, berete mu tak vlastně všechny jeho zážitky. A to je přece škoda! Co myslíte?

 

Uhodnete, které fotky jsou z letoška a které vznikly před třiceti lety? :)

 

 

 

 

Jak jsem slavila narozeniny

Včera jsem již po několikáté dovršila své krásné, kulaté dvacáté narozeniny. Když jsem se před měsícem sestře posmívala, že v rámci oslavy svých narozenin plánuje navštívit nějakou „zajímavou“ (její slova) ekonomickou přednášku, netušila jsem, že karma si měsíc počká a vrátí mi to i s úroky.

 

Celý den začal vcelku nevinně. Ráno jsem zaspala (= podle vypnula budík a trucovitě spala dál) a pak už jsem na farmářských trzích nezastihla žádného měsíčka, tedy farmáře, který by mě zachránil před zlou macechou (= mým mlsným jazykem) a vyčaroval mi jahody. Nepoštěstilo se ani v Tescu. Cestou z nákupu mě potkala série událostí, které byly předzvěstí toho, že to bude opravdu vypečený den:

 

– Cestou na tramvaj jsem si rozbila pití, které jsem si jako dárek koupila na svou komorní oslavu.
– Při přecházení silnice v elegantních botách na podpatku jsem se velice neelegantně zřítila a rozbila si koleno.
– Při uklízení nákupu do lednice na mě vypadl jogurt a rozlil se na mě od hlavy k patě a na mých oblíbených šatech vytvořil zajímavý, abstraktní vzor.
Po obědě a kávě jsem si na návštěvu pozvala mé věrné společníky: smíšené financování, vlastní kapitál, finanční páku a CFROI. A pařili jsme až do pozdních nočních hodin. Byl to takový odvaz, že se divím, že na nás nepřišli policajti.
Doufám, že mé příští dvacetiny už budou trochu umírněnější, ještě teď mě po té včerejší pařbě bolí hlava!

 

 

Aby zábava nevázla, celý den jsme se opíjeli nealko mojitem. Fotky dole byly pořízeny při jeho přípravě.

 

Uložit

7 věcí, které musím udělat po státnicích

Za týden touhle dobou budu hrozně nervózní. A za týden a den budu buď hrozně šťastná nebo hrozně nešťastná. Dělám totiž závěrečné státnice, které ukončí (doufejme) to předlouhé martyrium, ve kterém se mi bezpočet pedagogů snažil vštípit nějaké vědomosti a přizpůsobit můj styl myšlení tomu společností akceptovatelnému.

 

Už se nemůžu dočkat toho, až se zbavím Damoklova meče, který nade mnou visel celých osmnáct let. (Věřili byste tomu, že mé vzdělávací “dobrodružství” dosáhlo plnoletosti?) Doufám, že se mi to povede už příští týden a nebudu muset čekat ještě do září, protože už se mi nechce dál odkládat všechny tyhle úžasné aktivity:

 

1. Něco upeču. Sama a bez jakékoli pomoci. Ještě nikdy jsem neupekla žádnou buchtu ani nic podobného.

2. Obřadně vyklidím všechny police s učením a zaskládám je věcmi na focení.

3. Udělám si několik šperků, na které tu mám nakoupené věci už něco přes rok.

4. Začnu pěstovat mátu, abych si mohla dělat mojito, kdykoli mě napadne.

5. Smažu školní email! A všechny záložky nějak související se studiem.

6. Celý jeden den nevylezu z postele, protože si budu číst nějakou knížku.

7. Vymažu ze svého slovníku pojmy jako: “mezní veličiny”, “ekonomická přidaná hodnota” a “efektivnost”.

 

A taky po měsíci vyžehlím. Přítel mi dneska ráno opatrně oznámil, že už nemá žádná trička ani košile a návrh, že může chodit jen v kalhotách/šortkách se mu až tak moc nelíbil :)

 

A protože s obrázkem vypadá všechno líp, jedna z mých oblíbených fotek z nedávného focení. O focení s Maruškou vám určitě ještě napíšu víc v nějakém z příštích článků.

 

Uložit

Módní portrét s Viktorií

S Viktorií jsem fotila v jedné z mých oblíbených fotografických lokalit – v parku na Homolce. Mám to tam moc ráda, protože je to jedno z těch zázračných míst, které, pokaždé, když tam přijdete, vypadá úplně jinak. Na jaře tam všechno kvete křehkými bílými a žlutými kvítky. v létě jsou tam stromy obrostlé břečťany, které vytváří úžasnou magickou atmosféru. Na podzim se všechno zbarví do zlatova a občas se vám podaří zachytit i tajuplnou mlhu, kterou zbožňuju pro fotky přírody. V zimě se stromy obléknou do elegantního bílého pláště, ale to už jsem většinou zalezlá ve vyhřátém ateliéru :)

 

Viki je zdravotní sestřička. Moc se jí líbily fotky, které jsem fotila pro Klárku. Protože miluje jaro, chtěla fotit raději venku než v ateliéru. Byla jsem moc ráda, protože jsem si říkala, že by byla škoda nezachytit všechny ty krásné barvy, kterými se park na jaře rozehrál!

 

Byl to jeden z prvních opravdu teplých dnů a celou dobu mě lákalo sednout si jen tak do trávy a nechat sluneční paprsky produkovat mi na kůži nějaký ten vitamín D :) Viki byla navíc neuvěřitelně milá a tak krásně se s ní povídalo, že to bylo lákavější o to víc. Jen rozbalit deku a udělat si takový malý piknik!

 

 

O líčení se opět postarala úžasná Petra Vomelová. Viki úplně rozzářila a neomylně zdůraznila ty nejkrásnější rysy jejího obličeje.

 

 

A co na focení říká Viki?

[quote]
Jarka, jedna z nejsympatičtějších lidí co znám a není jich mnoho. Je to upřímný, spolehlivý, příjemný človíček se kterým zažijete hodně legrace a zábavy.
Jelikož jsem se nikdy profesionálně nefotila, měla jsem malé obavy jak mi to půjde a zda-li zvládnu správný postoj a všechny ty věci kolem toho…Ale při samotném fotografování s Jarkou všechny mé obavy a stud byl ty tam. Během chvíle co jsme začaly fotit jsem se cítila uvolněná a strašně moc jsem si to užívala a samotné focení mi hodně bavilo. Po předešlém pracovním dni byl to neskutečný relax a pohodička. Jarka umí uvolnit atmosféru, přizpůsobí se všem vaším požadavkům a přáním, poradí jak správně pózovat a tvářit se, zkrátka je to profík !!!
Doporučila bych všem lidičkám kteří chtějí prožit nevšední zážitek a mít krásný obraz sebe sama, OBRAŤTE SE NA JARKU ;-) Pro mě to teda byl nevšední zážitek ! A moc ti za to DĚKUJU Jarko ! Jsi skvělá !
[/quote]

 

Uložit

Co si obléct na focení VII.

V minulém článku s tipy, co si s sebou vzít na focení, jsem se zmiňovala, že musím udělat outift s pastelovými barvami, které jsou tuhle sezonu velice populární. Evokují ve mně atmosféru 60. let, takže jsem jako doplňky použila retro brýle nebo klasický perlový náhrdelník.

 

 

#1 – Sukně v mentolově zelené

Mentolově zelená zažila v této sezoně svůj comeback, proto jsem ji chtěla do modelu také nějak zakomponovat. Podle mně je to trochu zrádný odstín, který nesedne úplně každému. Bledé typy v něm můžou vypadat nezdravě. Snadno se tomu ale můžete vyhnout tím, že zelenou nebudete mít u obličeje, ale třeba na kalhotách nebo na sukni.

 

#2 – Ležérní tričko

Chtěla jsem, aby celý outfit působil ležérně a tak nějak prázdninově. Proto jsem k sukni přidala volné pruhované tričko v komplementární červené barvě.

 

#3 – Retro brýle

Miluju tenhle styl brýlí a budu si je muset pořídit. Úplně na mě křičí šedesátá léta :) Schválně jsem volila bílé obroučky (a stejně tak i všechny ostatní doplňky), aby celý model zůstal hodně jemný a světlý.

 

#4 – Modré psaníčko

Kombinace pouze dvou barev (mentolově zelené a světle červené) mi přišla dost nevýrazná a nezajímavá. Proto jsem přidala ještě jednu barvu – královsky modrou. Všechny použité barvy jsou chladné odstíny v přibližně stejné sytosti a světlosti, takže spolu dobře ladí.

 

#5 – Perlový náhrdelník

Perličky přidávají do modelu klasiku a eleganci.

 

#6 – Boty na podpatku

Samozřejmě nesmí chybět boty na podpatku, které na fotkách prostě vždycky vypadají skvěle :) Prodlužují nohy, zlepšují držení těla a přidávají správnou dramatičnost. Moc se mi líbí tenhle robustní styl. Boty jsou díky širokým podpatkům pohodlné a dobře se v nich chodí.

 

Co na model říkáte? Líbí se vám? A nosily byste pastelové barvičky?

 

Budu se moc těšit, jestli některá z vás přijde na focení podobně sladěná! A pro příště to vidím na nějaké etno :) Pokud máte nějaké další tipy, co za model bych měla připravit, určitě mi napište do komentářů!

Uložit

Jak jsem insomniovala

Jedenáct hodin večer. Mám za sebou vyčerpávající den a nemůžu se dočkat, až si položím hlavu do nadýchaného polštáře, přikryju se voňavou dekou, zavřu oči a nechám se unášet na vlnách fantasie do říše snů.

 

Lehnu si tedy do postele. Zavřu oči. Ale místo vln fantasie se dostaví záplava myšlenek, které přes den neměly šanci dostat se ke slovu, a teď se na mě jedna přes druhou neúprosně hrnou.

 

Ležím a snažím se nepřemýšlet.

 

Kde jsem proboha přišla na to, že je můj polštář nadýchaný? Připomíná mi spíš cihlu nebo špalík dřeva. Abych ho udělala pohodlnějším, pořádně ho naklepu. Pak podruhé. Potřetí. Rezignuji. Snad budu za hodinu tak unavená, že usnu nehledě na křeče, které mě budou brát do krku.

 

Neuplyne ani deset minut a přítel už pravidelně oddychuje. Skoro to vypadá, jako by to dělal naschvál. „Poslouchej, já už dávno spím jako neviňátko!“ Rozčiluje mě monotónnost jednotlivých nádechů a výdechů. Mám chuť s ním zatřást, abych ho z jeho blaženého klimbání probudila a trpěl tu v tom potemnělém pokoji se mnou.

 

Zkouším různé „meditační“ techniky, které by mě měly ukolébat mysl ke spánku. „Představte si, že běžíte po louce s takovou lehkostí, jako byste nic nevážili!“ Hm, to bych nesměla sníst tu vynikající oříškovou čokoládu … což mi připomíná, že už bych konečně měla začít cvičit! Musím si HNED TEĎ vymyslet cvičební plán!

 

„Při vašem běhu jste narazili na říčku. Jedinou cestou přes ni je úzká lávka. Zrovna tudy ale přechází stádo ovcí. Musíte počkat, než všechny přejdou. Pomozte pastevci spočítat, jestli jsou všechny.“ Jedna, dva … Vážně má víc než dvacet ovcí? Pochybuju.

 

„Doběhnete až k opuštěné věži s červenými dveřmi. Otevřete je. Ale už se nedozvíte, co je za nimi, protože jste se ponořili do hlubokého spánku.“ Ne, neponořili! Jak bych mohla teď usnout, když se mám konečně dozvědět, proč jsem sem vlastně běžela?

 

Když ovce a tajemné věže uprostřed luhů a hájů nezabírají, zkouším techniku vlastní výroby. Představuji si, že všechny myšlenky nakládávám do krabic a odnáším je na stůl, pryč z mojí hlavy. První den to fungovalo, ale teď řeším, podle čeho bych měla myšlenky do jednotlivých krabic třídit. A jak vlastně ty blbé krabice vypadají? Jsou z kartonu nebo ze dřeva?  A už je vážně nuda to tam všechno den co den nandávat.

 

Po půl hodině vzdávám meditaci, nejsem prostě dostatečně zenový člověk. Volím novou strategii: Budu prostě ležet, dokud neodpadnu. Mozek si přece musí říct sám, že už má těch blbostí dost! A ráno se mi snad podaří spát až do deseti.

 

Tik ťak.

Tik ťak.

To vážně někdo zesílil to tikání v hodinách? Jak mám v takovém rámusu vůbec usnout? Hystericky z hodin vytahuju baterku a teatrálně ji odhazuji kamsi do hloubi pokoje. Ale na tikot už jsem tak zvyklá, že ho v hlavě slyším, i když už vlastně slyšet není.

 

Hrozně se nudím. V hlavě se mi točí pořád dokola ty samé myšlenky, ale furt se jich nemůžu zbavit. Mám pocit, jako bych se už po stopadesáté koukala na jeden a ten samý seriál. Nebo spíš jednu jeho epizodu. Už znáte repliky všech herců, víte, že se zase stejně blbě rozhodnou, nesnášíte jejich směšné úšklebky, ale přesto ne a ne vypnout televizi.

 

Vrcholem je, když začnu přemýšlet o tom, že přemýšlím.

 

To už se venku opravdu rozednívá nebo se akorát mé oči už natolik přizpůsobily tmě z toho nekonečného zírání do stropu? Ale klid, sice už je k ránu, ale můžu si přispat třeba až do jedenácti!

 

Najednou zaslechnu hroznou ránu, jako by někdo rozbíjel sklenice těsně u mých uší. Leknu se a otevřu oči. U skříně stojí přítel a snaží se potichu zapnout pásek na kalhotách. Je osm hodin ráno. Něco mi říká, že ty čtyři hodiny spánku mi na dnešek moc energie nedodají…

 

Focení módní kolekce Kláry Šikové

Nedávno jsem fotila kolekci šatů moc šikovné módní návrhářky Kláry Šikové. Šaty byly inspirovány Sofií Loren, takže jsem se fotkám snažila dát atmosféru prosluněného Říma na přelomu 50. a 60. let. Jako vhodnou lokalitu pro navození té správné nálady jsem vybrala schody před Divadlem J. K. Tyla.

 

Fotily jsme v době, kdy ve městě chodilo nejvíc lidí, takže jsme si vyslechly slušnou dávku nejrůznějších “vtipných” poznámek, ale určitě to stálo za to, protože fotky mají přesně tu atmosféru, jaké jsem se snažila docílit.

 

 

Měly jsme velké štěstí na počasí. Během celého dne se obloha netvářila nijak pozitivně a pořád vypadala, jako by mělo každou chvíli pršet. Když jsme se začaly přesouvat k divadlu, dokonce i sprchlo. Už jsem v hlavě vymýšlela ďábelské plány, jak budeme krýt modelku a foťák před deštěm (na moc řešení jsem popravdě nepřišla), ale naštěstí počasí přišlo k rozumu.

 

Ve chvíli, kdy jsem zapnula foťák, mraky se jako zázrakem rozehnaly a dopřály nám jedno z nejkrásnějších světel, jaké jsem si mohla pro focení přát. A jen pár chvil poté, co jsem foťák uklidila do batohu, celá obloha se zase zatáhla. Dokonce jsem někde v dáli slyšela hrom (ale za to možná mohla jen má představivost, která má smysl pro holywoodskou dramatičnost :) )

 

 

Šaty jsou z dílny módní návrhářky Kláry Šikové. Všechny jsou ušité tak precizně a z tak krásných látek, že bych si je nejradši všechny odnesla domů a pak je nosila den co den, od rána do večera :) Na fotkách to není tolik vidět, ale látka jemně měnila barvu tím, jak na ní různě dopadalo světlo!

 

Klárka vám může ušít třeba i svatební šaty. Takže pokud chcete něco originálního a kvalitního, určitě ji kontaktujte!

 

 

Modelku možná znáte již z mých předcházejících focení. Byla totiž mojí klientkou na focení módního portrétu a také se u mně nechala fotit s přítelem. Skvěle se mi s ní spolupracovalo a navíc byla vždycky 100% spolehlivá (kéž by takoví byli všichni), takže byla mou jasnou volbou i na tohle focení! A rozhodně toho nelituji, protože na fotkách vypadá prostě úžasně!

 

O vizáž a účes se postarala Petra Brzková, která je taky shodou okolností módní návrhářka. Její oblečení jsem fotila skoro na den přesně před rokem :)

 

.

Pohled do zákulisí

A tady je pár fotek z backstage. Když najedete myší na obrázek, objeví se vám šipky, pomocí kterých si můžete prohlédnout více fotek!

 

 

 

Uložit

Scroll to top