Blog

Fototest s Luckou

Lucka z agentury Infinite Models mi napsala asi před měsícem a měla zájem o nafocení fototestu, aby si rozšířila sbírku fotek, které má ve svém booku. Pro modelky je důležité ukázat co nejširší spektrum fotek, aby si klient dokázal dobře představit, jestli se modelka dobře hodí pro práci, pro kterou zrovna klient modelky hledá.

 

 

Abych Lucku ukázala v co nejvíc různých stylech, začaly jsme fotit v elegantním oblečení s elegantními pózami podtrhujícími její siluetu.

 

Když už jsme byly obě rozfocené, přesunuly jsme se na energičtější fotky, aby bylo vidět, jak je Lucka pohybově nadaná. Většina fotografů má ráda, když se modelka umí elegantně a přirozeně hýbat. Výhodu tak mají například slečny, které se od dětství věnují tanci, protože se vlastně pózování učí už několik let, aniž by o tom věděly.

 

A co by to bylo za fototest, kdybych nevifotila alespoň jeden portrét jako je ten nahoře :)

 

 

Za líčení děkuju Petře Vomelové.

 

Chcete, aby vám neunikl žádný článek a věděli jste o všech zajímavých nabídkách na focení? Přihlašte se k odběru newsletteru v pravém horním rohu a budete mít jistotu, že vám nic neuteče!

Uložit

Jak jsem relaxovala

Konečně pátek! Den slíbené relaxace po dlouhém týdnu plném nikdy nekončící práce. Obědvám už v jedenáct, abych stihla vytouženou masáž, na kterou se snažím udělat si čas už dobrý měsíc.

 

Po hodině rozmazlování se cítím jako znovuzrozená a když jdu po pošmourných ulicích, zdá se mi, jako bych se vznášela. V hlavě si maluji představy o tom, jak se mi dneska bude všechno krásně dělat, když jsem tak úžasně protažená.

 

Ve městě kupuji nové povlečení v té nejúžasnější barvě (kdo hádá „fialová“ získává deset bodů), lesk na rty, který jsem sháněla už od té doby, co jsem sestře vnutila, ať si ho koupí pro sebe (protože já přece už žádný další nepotřebuji), a dvě ledové kávy, které si vypiju v klidu doma s přítelem.

 

Obtěžkaná asi tak milionem tašek (vzít si jednu pořádnou kabelku, do které by se mi všechno vešlo, je pro mě nadlidský úkol) nastupuji do tramvaje. Poté, co na sebe v rámci možností rychle a elegantně naskládám všechny tašky, postavím deštník tak, abych se o něj zase tak moc neumokřila, a položím kávy do relativně stabilní polohy, vypínám vnímání okolního světa a nořím se do vlastních myšlenek. 

 

Konečná zastávka. Snažím se kvapně posbírat všechna svoje zavazadla a přitom pátou rukou otevřít deštník, aby mi nezmokl účes, s kterým jsem se ráno zlobila dobrou půl hodinu. A hlavně nevylít kávu! Zvládnout všechno nějakým rychlým a elegantním způsobem v těch několika vteřinách, co tramvaj na zastávce stojí, by vyžadovalo speciální manažerský výcvik.

 

Jeden vratký krok … druhý … najednou padám ze schodů. Rychle a neelegantně! Lidé se kolem mě protahují ze dveří a rozčileně na mě koukají, že jim zatarasuji cestu. Tramvaj cinká, že je připravená na odjezd, ale já rozhodně nejsem připravená vyškrábat se zpátky na nohy. Na své smetanově bílé sukni mám vylitou skutečnou smetanu spolu s půl litrem kávy, a zmrzlina napatlaná na nákupní tašce vypadá, jako by se žirafa, kterou tam mám natisknutou, právě pozvracela. 

 

 Domů se vracím ohnutá jako důchodkyně, protože nemůžu pořádně narovnat záda. Kelímky od kávy vyhazuji do nejbližšího odpadkového koše a deštník už ani neroztahuji. Zmoklé, zcuchané vlasy se k mé momentální vizáži stejně budou hodit nejvíc. Doma si lehám do postele a snažím se co nejméně hýbat, abych necítila naražená záda. 

 

Ještě, že jsem byla na té masáži, abych se celá krásně uvolnila!

Kurz pro začínající fotomodelky a fotomodely

Ve spolupráci s plzeňskou modelingovou agenturou Infinite Models jsem nedávno vedla tři kurzy o tom, co všechno by se měli noví modelové a modelky naučit, jestliže chtějí být úspěšní před objektivem fotoaparátu.

 

Rozebrali jsme, jak se učit pózovat, řekli si něco o držení těla, nacvičování různých výrazů a emoci. Poté jsme se přesunuli na to, jak se na focení správně připravit, co dělat a nedělat. A nakonec jsme teoretickou část zakončili povídáním o tom, jak se chovat při focení a jaké existují typy póz.

 

Po teoretické části následovala praktická, kdy jsem všechny účastník fotila a dávala zpětnou vazbu týkající se toho, jak lépe stát a pózovat.

 

Jak kurz probíhal, se můžete kouknout na následujících fotkách. Když na fotku najedete myší, objeví se vám tlačítka na přepínání mezi jednotlivými fotkami.

 

 

 

Pokud jste na kurzu z nějakého důvodu nebyli, ale i tak vás zajímá, co všechno za témata jsme probírali, můžete si stáhnout výpisky, které dostal každý účastník kurzu.

 

 

Bylo to skvělé odpoledne! Kurzy jsem si výborně užila, všichni byli skvělí a mě nezbývá nic jiného, než se těšit zase na příště!

 

Uložit

Módní portrét s Andreou

Kdo už se se mnou někdy domlouval na focení, ví, že mám ráda, když si klienty přinesou co nejvíc oblečení, protože je pak z čeho vybírat a fotky jsou různorodé. A jsem taky tak trochu tyranka, protože se nezřídka stává, že je nutím každých pět minut se převlékat do nečeho nového:) (Ale já za to nemůžu, všechny jsou tak šikovné, že je úplně škoda nevyzkoušet všechno!)

 

 

 

S Andreou jsem se během plánování focení nějak špatně domluvila a přinesla si s sebou jen jedno oblečení, takže jsem stála před výzvou: jak nafotit co nejvíc rozmanitých fotek, aniž bych se soustředila na oblečení? Řeknu vám, že vymýšlení byla zábava a cítila jsem se kreativněji než obvykle!

 

Nejdřív jsme začaly tím, že jsem Andreu vyfotila v oblečení, ve kterém přišla. Zksuily jsme různé varianty – se svetrem, šálou, kabelkou, stát, sedět, jít… To samo o sobě nám dalo nejmíň pět různých typů fotek.

 

 

Když byl základ pokrytý, přesunuly jsme se na beauty fotky, které jsou součástí každého focení. Andrea byla úžasná. Vůbec se nebála koukat do foťáku, měla jemný, trochu zasněný výraz a ochotně zkoušela všechno, co jsem jí říkala. Na první fotce článku podle mě vypadá jako nějaká modelka z reklamy na šperky!

 

Po beauty fotkách pak přišel řada na budoir a hodina focení utekla tak rychle, že jsem si myslela, že někdo musel přeřídit hodiny :)

 

Za líčení děkuju Petře Vomelové.

 

 

Přesto, že jsem se původně obávala toho, že Andree nezařídím focení v takové kvalitě jako obvykle, byla jsem nakonec moc ráda, že si s sebou nevzala víc oblečení, protože jsem díky tomu byla víc kreativní než jindy.

 

Takže pokud se obáváte, že nemáte dostatek hezkého oblečení, které byste si na focení mohly vzít, vůbec to neřeště. Vymyslíme spolu něco zajímavého, i kdybyste si přinesla třeba jen jednu halenku!

 

Uložit

7 důvodů, proč ztratit platební kartu

1. Nekoupíte si tu desátou sukni, kterou tak nutně musíte mít.

 

2. Ani další boty.

 

3. A parfém.

 

4. Budete utrácet jen za to, co OPRAVDU potřebujete (= pečivo a nějakou zeleninu … a tu krásně cihlově červenou sukni), protože musíte vydržet s tím málem hotovosti, co vám zbylo v peněžence.

 

5. Popovídáte si se spoustou nových lidí – například s ochotným pánem na technické podpoře bankomatu a ne až tak ochotnou Slovenkou na zákaznické lince mBanky.

 

6. Dokonale se seznámíte s okolím bankomatu – se všemi šterbinami, tlačítky a dokonce i odpadkovým košem poblíž.

 

7. Otřese se váš dlouho testovaný skeptický pohled na lidi, když ten, kdo vaši kartu najde, ji zablokuje nikoli tím, že se bude snažit prolomit váš PIN, ale nechá ji zablokovat v bance!

 

 

 

Jak jsem kupovala počítač

Zběsile trhám izolepu z té největší krabice, co mi trůní v pokoji. Připadám si jako tříleté dítě, když konečně usedne po celém dni netrpělivého čekání pod vánoční stromeček a pustí se do likvidace nádherných balících papírů, aby odhalilo, co za tajemství se skrývá uvnitř. Rozdíl je jedině v tom, že já vím, co je v kartonu schováno, a neznám žádného postaršího pána, který by byl ochotný mě obdarovávat, aniž by čekal něco na oplátku.

 

Ale to vzrušení, když černou, lesklou bedýnku vysvobodím z polystyrenu, je určitě stejné. Kabely zapojuju takovou rychlostí, jako by na ní závisel osud celého světa. Konečně už snad počítač bude stačit mému tempu práce a nebudu muset provozovat „z nouze multitasking“ (= než se vám otevře nějaký program, zvládnete si utřít prach na stole a pověsit vyprané prádlo)!

 

Ani nedýchám, když mačkám startovací tlačítko. Takového ušetřeného času mě čeká! Ale…

„CPU fan error,“ objeví se nepřátelským bílým písmem na ještě stále černé obrazovce. Error … to neznačí nic dobrého. Zkouším osvědčený trik „zapnout a vypnout,“ ale počítač si stále otravně stojí za tím, že s těmi větráky je fakt něco v nepořádku.

 

Jako správná mechanička se chopím křížového šroubováku a hrdě ho odnesu příteli, aby mi to nějak opravil (protože programátoři přece ví VŠECHNO o počítačích).Přítel vytahuje různé drátky a podivné destičky, které mi připomínají makety nějakého mimozemského města.

 

Po chvíli je hotovo. Upouštím od svých fantaskních představ a nedočkavě počítač znovu zapínám. Vteřiny se vlečou. Ale nakonec startují Windows a zdá se, že vše bude oukéj. Celý večer trávím romanticky nad instalací všech programů, co potřebuji k práci. Činnost je to dvojnásob zábavná vzhledem k tomu, že před měsícem jsem přesně to samé dělala na notebooku.

 

V radostném opojení ignoruji, že se mi počítač několikrát sám od sebe vypne. „To je jen náhoda. Do rána se to určitě nějak vyřeší,“ utěšuji se, když se to stane popáté, a velice svědomitě ignoruji fakt, že by mohlo být něco v nepořádku.

 

Leč při rozbřesku se vše opakuje. Poslední kapkou je, když počítač svůj husarský kousek předvede uprostřed retušování jedné fotky.  Tohle tedy ne. Stejně rychle, jako jsem včera kabely zapojovala, je teď zase odpojuji, a snažím se počítač dostat do cárů, které ještě včera byly krabicí. Nic, co by pořádná dávka izolepy nespravila!

 

Vklouznu do bot na podpatku, na hlavu nasadím klobouk a začnu s těžkým nákladem cupitat na tramvaj. Po včerejším zážitku z jízdy po městě, kdy stihnout projet na zelenou vyžaduje zhruba stejné reflexy jako zabít mouchu rukou, nechám auto radši nakřivo zaparkované před domem. Tramvaj mi samozřejmě ujede před nosem a při marné snaze skočit do vozu jako nějaký akční hrdina, mi ještě odletí klobouk do dáli, ale na to už jsem tak nějak zvyklá.

 

V obchodě prodavači zevrubně popisuju své nepříjemnosti a říkám si, že za takovou diagnózu mi v servisu určitě budou líbat ruce, protože jsem v podstatě celou záhadu vyřešila za ně. Prodavač na klávesnici pracně vyťuká: „Hlásí chybu větráků a sám od sebe se vypíná,“ strčí mi papír k podpisu a nashledanou. Třicet dní prý uteče jako voda.

 

Doma zapínám notebook a doufám, že si nevšiml převratu, který jsem se snažila udělat. Ale šeredně se pletu. Ten malý mizera je snad ještě pomalejší než předtím. V následujícím měsíci se ještě pořádně procvičím v multitaskingu…

Beauty focení s Anetou

Poslední dobou mě čím dál víc a víc baví focení beauty fotek. Mám moc ráda, když fotky můžu maximálně zjednodušit – vypustit pozadí, nevšímat si oblečení, a zaměřit se jen na rysy fotografovaného člověka. Fascinuje mě, jak má každý jinak klenuté lícní kosti, tvarované rty, jestli má kočičí nebo panenkovsky kulaté oči…

 

Chtěla jsem víc fotek z tohoto žánru do svého portfolia. Proto jsem e domluvila s Anetou z agentury Star Models 21 na focení. Nakoupila jsem několik květin, které jsme nakonec moc nepoužily (když jedna z nich vypadá jako prachovka, není zrovna moc s čím pracovat :) ), domluvila se s mojí oblíbenou vizážistkou Petrou Vomelovou, a pustily jsme se do focení.

 

 

Chtěla jsem stihnout otestovat co nejvíc různých konceptů a druhů světla, takže jsme se při focení ničím nezdržovaly a hned, jak jsem na displeji viděla, že mám to, co chci, jsme se přesunuly na další koncept. Díky tomu jsme pak stihly nafotit i takovou mini reklamu na kávu, kterou můžete vidět dole. Vzhledem k tomu, jak miluju dobrou kávu, pro mě volba produktu byla zcela jasná :)

 

 

Podobné focení jem začala začleňovat i do běžného focení módního portrétu s klientkami. Takže pokud se vám tenhle styl líbí a také byste ráda takové fotky měla, budu moc ráda, když si domluvíme termín focení!

(Když na fotku najedete myší, objeví se vám posuvníky, díky kterým si budete moct prohlédnout víc fotek.)

 

A nezapomeňte se začít objednávat na focení kalendářů a jiných vánočních dárků! Místa jsou omezená a Vánoce tu budou rychleji, než bychom chtěli.

 

 

Uložit

12/12: Říjen

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším desátý autoportrét tohoto roku.

 

Miluju přirozené světlo. Není nic krásnějšího, než když je venku lehce pod mrakem a vy postavíte fotografovanou osobu poblíž okna. Dostanete nádherně měkké stíny, které ale stále dostatečně modelují, aby vytvářely zajímavou fotku.

 

Nedávno jsem seděla u stolu, dávala si pauzu od retušování a jen tak bezděčně se rozhlížela po pokoji. Můj zrak padl na nedbale pohozený svetr u okna. Dobrých pět minut jsem sledovala, jak v záhybech jemně přechází světlá místa do stínů. V tu chvíli mi bylo jasné, jaké světlo použiju můj říjnový autoportrét. Příjemná změna po těch několika měsících, kdy jsem pracovala hlavně s blesky a tvrdým světlem.

 

S tím, jak přišel podzim a posun času a najednou je i přes den mnohem větší šero, než jak tomu bývalo v létě, jsem byla v náladě pro něco tmavšího, s tlumenými barvami. A protože už jsem začínala být unavená z toho, jak pořád retušuju celý svůj obličej, rozhodla jsem se tentokrát pro trochu jinou kompozici.

 

Co na autoportrét říkáte?

 

 

Ostatní měsíce

LedenÚnorBřezenDubenKvětenČervenČervenecSrpenZáří

 

Co jsem se naučila v říjnu

Že prakovat po tmě je ještě těžší než za světla. Ve tmě se totiž prostor nějak záhadně scvrkává.

 

Že je dobré dělat si seznamy věcí, co je třeba udělat. Nejen, že tak uděláte mnohem víc, ale navíc ten pocit, kdy něco můžete odškrnout, je úžasný. Baví mě tolik, že si vždycky píšu dva seznamy, abych si zvládnuté povinnosti mohla odškrtávat víckrát. Ale jinak jsem úplně normální!

 

Že hořká čokoláda s malinami je ztělesněné nebe na jazyku. Takže ta celá tabulka, co jsem v jednom dni snědla, se vlastně vůbec nepočítá.

 

Že ovládat dovednost “příčné parkování” musí být docela užitečná záležitost. Člověk pak autem nemusí parkovat dál, než by mu normálně zastavila městská.

 

Že počítače jsou pěkně pomstychtivá zařízení. Jen, co se ten můj dozvěděl, že ho chci vyměnit za svižnějšího jedince, zpomalil se natolik, že na něm nebylo téměř možné pracovat.

 

Že v Maximu a podobných časopisech by modelkám na fotkách vůbec nemuseli tisknout hlavy. Do obličeje jim stejně nikdo nekouká.

 

A jaký byl váš říjen? Jak bojujete s tím, že už se v půl páté stmívá a sluníčko si odjelo užívat do teplých krajů?

Uložit

Focení pro salon Dlouhovláska.cz

Úplně jsem tu zapomněla napsat o focení, které proběhlo na přelomu července a srpna s Petrou, majitelkou salonu Dlouhovláska, který se specializuje na prodlužování vlasů. Petra na facebooku viděla moje fotomontáže a rozhodla se, že by něco podobného chtěla vytvořit i pro svůj salon, aby neobvyklým poutačem zaujala co možná nejvíc zákazníků.

 

Pomohla jsem jí vymyslet koncept, kde hlavní roli budou hrát krásné dlouhé vlasy. Celou montáž jsem záměrně zasadila do pohádkového prostředí, protože s úžasnými vlasy se každá žena prostě musí cítit jako princezna!

 

Když byl vymyšlený základní koncept, pustily jsme se do focení. Fotily jsme v ateliéru, protože jsem chtěla mít kontrolu nad světlem a protože jsem věděla, že všechno pozadí půjde stejně pryč. Po focení si Petra vybrala fotku, která se jí pro poutač nejvíc líbila, a já se pustila do skládání jednotlivých částí fotomontáže dohromady. Nejdřív jsem udělala několik cvičných prostředí, z nichž si Petra mohla vybrat, které se jí nejvíc líbí.

 

(Když přejedete myší nad obrázek, objeví se vám šipky, pomocí kterých můžete přepnout mezi jednotlivými návrhy.)

 

 

 

Vyhrála třetí varianta s horami. Petra chtěla, aby fotomontáž působila dramaticky. A co je pro takovou atmosféru lepší, než težké mraky, kterými se sem tam probojuje jen několik odvážných paprsků slunce. Začala jsem tedy překreslovat a přikreslovat, udělala výraznější stíny, přidala několik prvků do pozadí, aby obrázek vypadal víc prostorově, a po asi dvaceti hodinách bylo hotovo.

 

Na průběh tvorby se můžete podívat na několika následujících obrázcích.

 

.

A tady už je finální verze, která zdobí prostory salonu:

 

.
Kromě fotomontáže si Petra objednala i několik fotek. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že jako princezna vypadá i na nich!

 

 

Uložit

Jak jsem jela domů

Stojím na kraji města. Kolem mě po tříproudé silnici sviští jedno auto za druhým. Přes rameno mám ležérně přehozenou tašku, která ještě včera byla plná plechovek bezinkového piva, a vlasy mi nepříjemně smrdí kouřem od ohně. Studené podzimní paprsky dopadají na medově zbarvené listí spadané na krajnicích a já se cítím jako pravý dobrodruh.

 

Kamarád by mě ochotně odvezl autem až na nádraží, ale já se jako hrdinka nechala vysadit hned u první cedule udávající směr mé destinace s tím, že ten kousek už přece dojdu. Kdo by si nechtěl udělat procházku v jednom z posledních prosluněných dní letošního podzimu. Navíc podle navigace je nádraží jen osm set metrů vzdálené.

 

Vesele kamarádovi zamávám, když kolem mě projíždí zpátky ponořit se víru oslav, a klidnou chůzí se vydám tam, kam si myslím, že mě ta spásná technologie naviguje. Mám ještě čtyřicet minut, takže se rozhodně nijak nenamáhám a v duchu plánuju, co dobrého si koupím k večeři v obchodu před nádražím. Budu mít přece tolik času!

 

Šourám se stále dopředu, když se ozve má zakrnělá parodie orientačního smyslu: „Tudy ten autobus přece nikdy nejezdí.“ Chvíli varování ignoruji, protože můj orientační smysl nikdy nebyl moc spolehlivým rádcem. Po chvíli se ale přeci jen pro jistotu kouknu na navigaci a k mé velké radosti zjistím, že jdu sice správně podle toho, co přístroj ukazuje, ale že jsem nastavila jiné místo než „Hlavní vlakové nádraží“. Nemožné? Se mnou nikoli!

 

Po několika pokusech (kdy se mi mimo jiné povede najít i pěší trasu na vlakáč v Plzni) konečně nacházím to, co chci (V telefonu, samozřejmě. V reálu to bude ještě jedna velká anabáze.). Mám jít dva a půl kilometru?!? Za dvacet pět minut?!? Teď konečně zužitkuji všechny ty (tři) návštěvy v posilovně!

 

Sebevědomě uháním vpřed podle vytyčené trasy, když tu se přede mnou najednou objeví kulatá značka s černým panáčkem v červeném kruhu. „Zákaz vstupu chodců“? Do dneška jsem si myslela, že taková značka existuje jen v příručkách autoškoly, aby bylo víc materiálu na závěrečné testy.

 

Kouknu na navigaci a zjišťuju, že jsem šla přibližně podle toho, co ukazovala, jen o jednu (nebo dvě) uličky výš. A kdo by takové drobné odchylky řešil, když mapy jsou stejně vždycky jen orientační, že?

 

Ale co naplat, otáčím se a potupně se v lehkém poklusu několik set metrů vracím, abych se napojila na původní trasu. Podobná situace se ještě několikrát zopakuje, ale více méně držím směr. Povede se mi vymotat z oblasti s rodinnými domky a napojit se na nějakou hlavní cestu. To bych mohla nasednout na městskou a skutečně ten vlak stihnout, když další mi jede až ve čtyři ráno!

 

Po chvíli se na obzoru skutečně vynoří zastávka městské. S novým přívalem energie uháním k ní. Zjišťuji, že k nádraží musím jet z druhé strany. Marně se rozhlížím, kde by mohla být zastávka. Nic. Nenapadne mě nic lepšího, než vrátit se zpátky odkud jsem přišla, že „logicky“ autobus bude stavět někde tam. Miluju, jak můj mozek někdy dokáže být brilantní!

Naštěstí mi vcelku rychle dojde, že jsem vymyslela pěknou kravinu, a tak se zase otočím a vydám se tam, kam se mě GPSka neustálým bzučením snaží dostat. A hle, stačilo popojít dalších sto metrů směrem k nádraží a zastávka, po níž tak vehementně pátrám, je tu!

 

Autobus přijíždí téměř vzápětí. Rychle na mobilu objednávám jízdenku a pak nenápadně ignoruji to, že mi obratem přišla zpráva, že jsem SMS objednala v neplatném tvaru.

 

Když po pěti minutách stojím před vlakovým nádražím, cítím podobný pocit vítězství, jako ti, co se vyšplhali na Mount Everest. Napětí jsme rozhodně zažívali stejné! V hale mám dokonce ještě čas koupit si v automatu sušenku. To, že se zasekne někde uvnitř a vůbec nevypadne, přejdu jen s přiblblým úsměvem a jdu si raději sednout do vlaku, aby mi ještě neujel před nosem.

Uložit

Módní portrét s Alenou

Focení s Alenou jsem si skvěle užila, protože tak energického a optimistického člověka jsem už dlouho nepotkala. Nejprve jsme fotily v ateliéru, ale protože to Aleně šlo samo, za 40 minut jsme měly hotové všechno, co si přála vyfotit. Aby jsme zbývající čas co nejlépe využily, napadlo mě, že ještě půjdeme fotit ven.

 

 

Před ateliérem je malý park, který sice není úplně fotogenická lokalita, ale pro hezké fotky občas stačí jen barevný záhon květin nebo šikovně k zemi skloněná větev stromu.

 

 

Nemůžu si pomoct, na fotce dole mi Alena přijde jako nějaká televizní moderátorka. Co vám?

 

Ještě malý dodatek, který už se nijak netýká tohoto focení: Začínejte se pomalu objednávat na focení kalendářů a jiných vánočních dárků, aby se všechno hezky v klidu a bez nervů stihlo do Štědrého dne udělat.

 

Uložit

12/12: Září

V duchu svých novoročních předsevzetí vám přináším devátý autoportrét tohoto roku.

 

Musím přiznat, že takhle málo inspirace jako pro tenhle autoportrét, jsem snad ještě neměla. Lámala jsem si nad tím hlavu dobrých čtrnáct dní. A ono nic. Pusto a prázdno. Už jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že přiznám svou porážku a vyfotím se prostě jen u zrcadla, aby bylo aspoň něco.

 

Ale pak jsem naštěstí jeden večer nemohla usnout, protože se mi hlavou honila kopa různých myšlenek. Mezi nimi se naštěstí mihla i myšlenka na záříjový autoportrét!

 

 

 

Ostatní měsíce

LedenÚnorBřezenDubenKvětenČervenČervenecSrpen

 

Co jsem se v září naučila?

 

Že když chcete jít do posilovny, je dobré vzít si s sebou i boty.Na boso na pásu budete chodit špatně a nechat si od slečny na recepci vracet peníze může být zdrojem všeobecného pobavení.

 

Že na hezké vlasy bez roztřepených konečků stačí jen kokosový olej a biosil.

 

Že je nejvyšší čas naučit se pořádně řídit! Do dneška nechápu, jak jsem zvládla vyjet z parkoviště na náměstí, kde mezi auty byly tak maximálně pěti centimetrové mezery, a při couvání jsem měla manévrovací prostor možná tak metr, než vrazím do železného sloupku naproti.

 

Že nemá smysl stresovat se tím, co člověk neovlivní. Tuhle hezkou poučku jsem věděla už docela dlouho, ale terpve v září se mi ji povedlo převést i do praxe.

 

Že zákon schválnosti funguje neomylně. Jak jinak si vysvětlit, že spadnu na schodech tramvaje těsně po masáží nohou, a nemůžu pak pořádně chodit?

 

Že není dobré kupovat si o číslo menší boty. Ani když jsou v neodolatelné slevě a krásně třešňově červené barvě. Stejně je nosit nebudete, protože nohy si celou dobu budou připadat jako ve svěráku.

Módní portrét s Verčou

Víte, co si na focení módních portrétů nejvíc užívám? Když s klientkami stihnu nafotit co možná nejvíc různých stylů fotek. Proto vždycky před focením radím, ať si sbalí oblečení, boty a různé doplňky, co unesou :) Při samotném focení to pak vypadá tak, že třeba pět minut fotíme a jen, co vyblýskneme fotky, které jsem měla v hlavě, jdeme na další model/koncept. Proč ztrácet čas stále s tím samým, když je toho tolik k vyzkoušení!

 

Na fotkách dole je část stylů, které jsme stihly vyfotit s Veronikou. Začaly jsme hezky akčně. Verča se připravuje na Miss Aerobik, takže jsme udělaly několik sportovních fotek. Potom jsme přešly k elegantnímu stylu a nafotily fotky v různých šatech (Verča přinesla tak skvělé oblečení, že jsem nevěděla, v čem ji fotit dřív!) a zakončily jsme to portréty ve stylu beauty fotek.

 

 

Uložit

Jak jsem řídila

Po čtyřech hodinách lehkého, nervózního spánku se probouzím už deset minut před otravným zvoněním budíku. Za chvíli bude pět, doba, kdy častěji teprve ulehám do postele, než abych se marně snažila rozlepit oči a přimět své zmatené tělo k životu.

 

Několikrát po sobě se snažím dostat do ledničky obrácenou stranou dvířek a chleba hledám v krabičce od čaje. To bude dneska jízda! Krajíc mi dvakrát spadne na zem, když se ho snažím namazat paprikovou lučinou. A ano, je pravda, že vždycky padá tou namazanou stranou dolů. Udělat si presso raději vzdám, ještě bych místo kafe omylem nabrala instantní polévku.

 

Venku je ještě hluboká noc. Projede mnou naprostá panika. To budu řídit ZA TMY?!? S roztřesenýma rukama rychle na mobilu hledám, kdy se má dneska rozednívat. Hodinu poté, co už mám být na daném místě. Usilovně přemýšlím, jak se nějak uvěřitelně vymluvit, že bohužel nedojedu. Má to aspoň jedno pozitivum: to hrůzné zjištění mi do těla pumpuje tolik adrenalinu, že rozespalost je ta tam.

 

Usedám do auta. Nevím, jak je možné, že zamlžené je nejen přední a zadní sklo, ale i postranní zrcátka. Na přední sklo nechávám foukat větrákem jako o život. Vyběhnu ven a zrcátka otřu svým bílým svetrem. Zadní sklo je stále pod parou. Nikdo není dokonalý! Třeba se to samo nějak vyřeší cestou.

 

Usilovně hledám, kde jsou dálková světla. Stěrače poprvé. Stěrače podruhé. Pravý a levý blinkr. Klakson. Sousedi mě musí milovat! Tady jsou! Cítím malý pocit vítězství.

 

Cesta přes Plzeň je skvělá, všude je tolik pouličních lamp, že mám pocit, jako bych jela ve dne. Široké silnice jsou prázdné a na semaforech jsem chytila zelenou vlnu. Ale je mi jasné, že to nevydrží dlouho. Jen, co minu červeně přeškrtnutou ceduli s nápisem „Plzeň“, silnice se zúží na polovinu, vytratí se pro mě naprosto nezbytné bílé čáry uprostřed a začne být tma jako v … hlubokém lese.

 

Co je největší zrada? Když kouknu do pravého zrcátka, abych se alespoň v něm ujistila, jestli nejedu moc uprostřed nebo naopak nesjíždím z vozovky, NIC NEVIDÍM! Jen černočernou tmu. Zpomaluju na třicítku, když potkám protijedoucí auto, raději ještě víc přibrzďuju, abychom se náhodou nesrazili, a říkám si, že horší už to snad ani být nemůže.

 

Ale to se pletu! Vjíždím do husté mlhy, v níž je vidět maximálně dvacet metrů přede mě. Zkouším, jestli bude líp vidět, když budu mít zapnutá dálková nebo potkávací světla, a dospívám k názoru, že nejlepší by bylo auto zaparkovat někde u krajnice a dojít raději pěšky.

 

V autě je vedro, ale bojím se odlepit oči z vozovky před sebou, abych vypnula topení. Jsem velice kreativní v tom, jak v myšlenkách vyjádřit to, jak hluboce nenávidím mlhu. Nechápu, co se mi na ní do teď tak moc líbilo a proč jsem strávila tolik času jejím focením. Prý tajemná, mysteriózní. Pravda, je vždycky tak trochu tajemstvím, jestli se přede mnou najednou nevyřítí auto a mystériem nadále zůstává, jestli jedu stále ještě po silnici nebo už jsem dávno vyjela na pole.

 

Když mi navigace říká: „Dojeli jste do cílové stanice,“ v první chvíli si myslím, že si ze mě jen utahuje. Není možné, abych těch třicet kilometrů zvládla bez toho, že bych spadla z nějakého srázu nebo vrazila do protijedoucího auta! Cítím úlevu. A mám pocit, že jsem silnější, protože jsem dokázala překonat svůj strach.

 

O deset minut později pozoruju východ slunce. Obrovský rudý kotouč se vynořuje z mlžného oparu a střídmě rozeseté stromy na obzoru zaplavuje měkkým oranžovým světlem. Jsem naprosto unesená tou krásou a tím, jak mlha všemu dodává úžasně tajemnou a mysteriózní atmosféru…

 

 

 

Podzimní magie

Listí za okny se pomalu halí do zlatavého pláště. Rána jsou skryta v tajemném mlžném oparu a, když se ulicí prožene vánek, je cítit, že léto už se dávno vzdalo své vlády.

 

Loni touhle dobou jsem za sebou měla prvních několik dní semestru a téměř bez ustání mě strašilo to, že když neudělám jeden předmět, vyhodí mě ze školy a budu muset magisterské studium opakovat, že nevím, jestli se zvládnu naučit všechno na státnice. A když se mi povede napsat včas diplomku, začnu nejspíš věřit na zázraky.

 

Uplynul jeden rok a já nemůžu uvěřit tomu, jak moc se za těch 365 dní změnilo. Dokončila jsem školu (na zázraky ale stále nevěřím) a žiju sen, o němž jsem si v předcházejících pěti letech nechávala jen zdát. Stále ještě jsou dni, kdy se obávám, že se najednou probudím v nějaké kanceláři s hlavou položenou na účetních výkazech :)

 

Fotky dole jsou z jednoho raního toulání po parku, kdy už ve vzduchu byly cítit neklamné známky podzimu. Celý park byl krásně ztichlý a jen jednou za čas ke mě vítr přivanul ruch z netrpělivé ulice vzdálené jen několik desítek metrů.

 

 

Uložit

Scroll to top